ECLI:CZ:US:2018:3.US.2361.18.1
sp. zn. III. ÚS 2361/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jiřího Kralerta a Aleny Kralertové, obou zastoupených Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem, sídlem náměstí Tomáše Bati 424/2, Sezimovo Ústí, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. dubna 2018 č. j. 15 Co 108/2018-160, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek domu T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2018 č. j. 15 Co 108/2018-160 změnil předchozí rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 12. 2017 č. j. 4 C 105/2017-111 tak, že žalobu, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali po žalovaném (vedlejším účastníkovi řízení) zaplacení částky ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále stěžovatelům uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 19 470 Kč. Žalovanou částku uplatňovali stěžovatelé podle §13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen "zákon o službách"), jako pokutu za porušení povinnosti poskytnout řádné vyúčtování členům společenství vlastníků jednotek. Krajský soud dovodil, že pokutu stanovenou v §13 odst. 1 zákona o službách lze uložit pouze za nesplnění povinností ve stanovených lhůtách uvedených v tomto zákoně. Pakliže stěžovatelé argumentovali pouze nepřehledností a nepřezkoumatelností vyúčtování služeb za rok 2014 provedeného podle §7 zákona o službách, nespojuje zákonná úprava s tímto skutkovým tvrzením, resp. s pouhou věcnou nesprávností vyúčtování, právo požadovat pokutu.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapitulují průběh dosavadního řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Krajskému soudu vytýkají, že rozhodl svévolně, když konstatoval, že i když není povinnost splněna řádně, tak stačí, že byla splněna včas. Tímto názorem krajského soudu bylo rovněž zasaženo legitimní očekávání stěžovatelů na formálně správné rozhodnutí. Podle stěžovatelů mají vady vyúčtování finanční dopady, neboť stěžovatelé nemají faktickou možnost ověřit, za co a z jakého důvodu platí své zálohy. Právě proto bylo na místě uložit zákonnou pokutu podle §13 odst. 1 zákona o službách.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů.
6. Ústavní soud v prvé řadě připomíná skutečnost, že věc, o níž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, se nachází na hranici bagatelnosti (spor je veden o částku ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V případě těchto bagatelních částek je totiž povětšinou evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů. Bagatelní částky totiž ? často jen pro svou výši ? nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Na stěžovatelích pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a doložili), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelům vysvětlit nepodařilo.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti netvrdí žádnou zásadní újmu v jejich osobní sféře, neboť v podstatě pouze nesouhlasí s právními závěry, na nichž krajský soud vystavěl své rozhodnutí. Stěžovateli předložená argumentace má tak charakter polemiky s právním posouzením provedeným krajským soudem, který však své závěry řádně odůvodnil a své právní názory jasně a srozumitelně vysvětlil. Dospěl-li krajský soud k závěru, že nebyly naplněny právní předpoklady, které byly podmínkou úspěšnosti podané žaloby, učinil tak po provedeném posouzení a právním uvážení jako orgán k tomu oprávněný. Argumentace v ústavní stížnosti se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení provedené obecnými soudy.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu