ECLI:CZ:US:2018:3.US.2362.17.1
sp. zn. III. ÚS 2362/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 1494, Rychnov nad Kněžnou, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2017 č. j. 20 Co 61/2017-892, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) M. K., 2) L. K., 3) F. K. a 4) nezletilé N. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2016 č. j. 0 Nc 1188/2015-771, ve znění usnesení ze dne 14. 11. 2016 č. j. 0 Nc 1188/2015-789, byl zamítnut návrh stěžovatele a vedlejší účastnice 1), rodičů nezletilé (dále též "rodiče"), na zrušení pěstounské péče vedlejší účastnice 4), nezletilé (dále též "nezletilá") [výrok I. ] a dále okresní soud upravil styk rodičů s jejich nezletilou dcerou tak, jak je uvedeno ve II. výroku napadeného rozsudku, když jej postupně rozšiřoval - napřed vždy od pátku 15.00 hodin do soboty 18.00 hodin, až po styk trvající po dobu jednoho týdne od pondělí 15.00 hodin do následujícího pondělí do 8.00 hodin. Zároveň stanovil, kde bude docházet k předávání nezletilé ke styku a po něm a rodičům nezletilé uložil povinnost účastnit se s nezletilou psychologických terapií u Mgr. Lenky Půlpánové, a to po dobu minimálně jednoho roku a v rozsahu, který jim terapeutka stanoví. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o nákladech řízení. Návrh rodičů na zrušení pěstounské péče, a tedy na okamžitý přechod nezletilé do péče rodičů, okresní soud zamítl s tím, že nezletilá má vytvořeny hluboké a pevné vazby právě k pěstounské rodině, ve které vyrůstá od jednoho roku svého věku, a právě tato rodina pěstounů je pro ni zázemím a jistotou. Okresní soud uzavřel, že sice je zde zájem nezletilé na životě ve své "biologické" rodině, ale že je nutno brát ohled na psychické zdraví nezletilé, na její vývoj a její osobní cítění, a proto je nutno budoucí přechod nezletilé k jejím rodičům a sourozencům připravit postupným rozšiřováním jejího styku s těmito nejbližšími příbuznými. Podotkl, že nevidí důvod, proč by se rodiče nemohli v budoucnu o nezletilou starat, když v současné době (tedy v listopadu 2016) zvládají péči o svých dalších šest dětí. Závěrem pak okresní soud připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3444/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), vydané v této věci na základě ústavní stížnosti opatrovníka nezletilé proti předběžné úpravě styku rodičů s nezletilou]. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče i opatrovník nezletilé.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 5. 2017 č. j. 20 Co 61/2017-892 byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. potvrzen (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek změněn tak, že: 1. Rodiče nezletilé jsou oprávněni stýkat se s nezletilou vždy první neděli v měsíci v době od 9.00 hodin do 17.00 hodin s tím, že vedlejší účastníci 2) a 3), pěstouni (dále též "pěstouni") jsou povinni nezletilou na počátku styku předat rodičům nezletilé v místě jejich bydliště a tamtéž po skončení styku si nezletilou opět vyzvednout. 2. Pěstouni jsou povinni nezletilou na styk s rodiči řádně připravit. Výroky III., IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k I. výroku napadeného rozsudku, jímž byl zamítnut návrh rodičů nezletilé na zrušení pěstounské péče a vrácení nezletilé do jejich péče, plně odkázal na závěry okresního soudu. Výroky o úpravě styku změnil a styk upravil - dle návrhu opatrovníka - na každou první neděli v měsíci od 9.00 hodin do 17.00 hodin, přičemž tato úprava by měla zajistit, aby nebyl ztracen kontakt mezi nezletilou a rodinou biologických rodičů a aby v budoucnu si mohla sama nezletilá rozhodnout o případné změně výchovného prostředí, pokud by k tomu byly splněny další podmínky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k příčinám potíží nezletilé (k přístupu pěstounů k rozšiřování a uskutečňování kontaktu, k jejich pasivitě při navazování vztahů nezletilé k biologické rodině, k rušení termínů kontaktů pěstouny, k osobnostním charakteristikám pěstounů) a k předpokladům pro budoucí vývoj. Krajský soud se námitkami stěžovatele a navrženými důkazy vůbec nezabýval.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezrušením pěstounské péče nedostály povinnosti dle čl. 8 Úmluvy přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče. Tuto citovou vazbu je třeba rozvíjet a prohlubovat. To bude možné (nedojde-li ke zrušení pěstounské péče) jen v případě, že bude upraven styk tak, aby vytvářel navykací režim a doba, kdy je nezletilá v náhradní rodinné péči s převažující péčí pěstounů nebyla dále nadbytečně prodlužována.
6. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ELSP") ve věci Caldarar vs. Itálie (č. 37931/15), ve kterém se uvádí, že zvyknutí dítěte na pěstouny (v daném případě dítě v pěstounské rodině strávilo dokonce 7 let) není dostatečným důvodem pro zpřetrhání biologických vazeb a připomenul, že pro umístění dítěte mimo rodinu musí být velmi výjimečné důvody. Velký senát ESLP v rozsudku ve věci K. A T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2011 č. 25702/94 zdůraznil, že rozhodnutí o vzetí do péče musí být v zásadě považováno za dočasné opatření, které je třeba zrušit, jakmile nastanou vhodné okolnosti, a že veškeré prováděcí úkony musí být v souladu s konečným cílem znovu svést dohromady biologického rodiče a dítě. Vyhlídky na obnovu rodiny se postupně sníží a nakonec zaniknou, jestliže biologickým rodičům a dětem nikdy není dovoleno se stýkat, nebo jen tak vzácně, že žádné přirozené pouto mezi nimi nemá naději na vznik. Obdobně by měl soud v případě rozhodování o návrhu na zrušení pěstounské péče pečlivě zkoumat, zda jsou zde velmi výjimečné důvody pro to, aby dítě bylo nadále umístěno v pěstounské péči. Rozsudek krajského soudu, kterým byl styk nezletilé s rodinou radikálně omezen na 8 hodin jednou za měsíc, je s těmito principy v zásadním rozporu.
7. Stěžovatel namítá, že krajský soud se nevypořádal se skutkovými závěry okresního soudu a informace, které mu byly podány ve zprávě opatrovníka ze dne 9. 5. 2017, nehodnotil v kontextu těchto důkazů. Tím porušil čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho rozhodnutí je rozhodnutím svévolným. Rozhodnutí krajského soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování, když krajský soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy (včetně těch, které byly provedeny před okresním soudem) prokázány, a to že péče rodičů o jejich ostatní děti byla v posledních dvou letech (kdy jsou děti zpět v péči rodičů) bez zásadních závad a je zřejmé, že uvedená pochybení rodičů jsou ojedinělá. Stěžovatel má za to, že v případě, že nebude pěstounská péče zrušena, je v zájmu nezletilé, aby byla pravidelným a postupným rozšiřováním styku připravována na přechod do vlastní rodiny. Rozhodnutím krajského soudu, kterým byl styk nezletilé s rodinou radikálně omezen a nebyly vytvořeny podmínky pro přípravu na sloučení s rodinou, bylo zasaženo do práva stěžovatele na rodinný život (čl. 32 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy) a dále do práv nezletilé na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny) a na udržování pravidelných osobních kontaktů s oběma rodiči (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. Krajský soud zúžil rozsah styku nezletilé s jejími rodiči, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně poukázal na to, že předmětné řízení je důsledkem skutečnosti, že stěžovatel a vedlejší účastnice 1) v minulosti výrazně selhali jako rodiče svých dětí, neboť svým chováním a jednáním způsobili, že péči o jejich děti - včetně nezletilé vedlejší účastnice 4) - musel převzít stát a krátce na to péči o nezletilou převzali v jejím útlém věku jednoho roku vedlejší účastníci 2) a 3) jako pěstouni. Krajský soud zdůraznil, že je-li dítě od jednoho roku svého věku po dobu pěti let (tedy do věku šesti let, jako je nyní nezletilá) v péči určité osoby celodenně a každodenně, ať již jde o jakoukoliv osobu (rodič, pěstoun, jiná osoba) a tato osoba uspokojuje veškeré potřeby dítěte, pak tato osoba představuje v očích dítěte onu zmiňovanou potřebnou jistotu, zázemí a vše, co dítě pro svůj klidný a spokojený život potřebuje. Jakékoliv narušení tohoto zázemí a jistoty rozhodně není v zájmu dítěte. Krajský soud shodně s opatrovníkem poukázal na nutnost přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, přičemž v nejlepším zájmu nezletilé nyní není ji formou četnějšího a delšího styku s rodiči připravovat na přechod do péče rodičů, a to zvlášť za situace, kdy vznikly o úrovni péče rodičů o jejich dalších šest dětí pochybnosti.
13. Krajský soud při svém rozhodování přihlédl k tomu, že nezletilá se dostala do péče náhradní rodiny v jednom roce svého věku, když v prostředí u rodičů žila jen několik málo měsíců po svém narození a zhruba v půl roce věku již byla v ústavní výchově, takže rodiče vlastně nepoznala; v péči pěstounů je od září 2012, tedy nyní již téměř 5 roků. K rodině pěstounů tak navázala úzké vztahy a tuto rodinu považuje za své jediné zázemí a jistotu. V této souvislosti krajský soud poukázal na rozsudek ELSP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94 pojednávající o tom, že ve výjimečných situacích, je-li již dítě dlouho v náhradní péči, může být v nejlepším zájmu dítěte rodinnou situaci neměnit a tento zájem může převážit zájem rodičů i dítěte na sjednocení biologické rodiny a získání dítěte rodiči do jejich péče. O obdobnou situaci jde v daném případě, když nezletilá je v podstatě po celou dobu, kdy vnímá svět okolo ní, v péči jedné rodiny, a to v péči, která jí je ku prospěchu. Z uvedeného krajský soud dovodil, že v zájmu nezletilé objektivně není připravovat jí na přechod k biologickým rodičům. Krajský soud dále poukázal na to, že rodiče nezletilé neprokázali, že by úroveň jejich péče o další své děti byla řádná a bez jakýchkoliv problémů, a za této situace považoval za značné riziko připravovat nezletilou častějším stykem a pak i střídavou péčí na přechod do péče rodičů, když je velkou otázkou, jaká by tato péče vlastně byla. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Tyto závěry potvrzuje i obsah ústavní stížnosti nezletilé vedlejší účastnice 4), zastoupené opatrovníkem - Městským úřadem v Kostelci nad Orlicí, ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3444/16 (usnesení ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3444/16, citované krajským soudem shora), směřující proti rozhodnutím obecných soudů, předběžně upravujícím styk nezletilé (v dané věci stěžovatelky) s jejími rodiči. Vedlejší účastnice 4) v odkazované ústavní stížnosti uvedla, že a priori nebrojí proti svému postupnému navrácení do péče rodičů, avšak za současné situace toto není v jejím nejlepším zájmu jakožto nejvyšší hodnoty, které musí být v opatrovnických věcech dbáno. Jako rozporné s jejím nejlepším zájmem shledala také postup prostřednictvím donucovacího opatření v podobě nařízení předběžného opatření, jelikož tím není reflektována skutečnost, že se stěžovatelka od útlého věku dlouhodobě nachází v pěstounské péči a její vztah k rodičům bude nutno soustavně a postupnými kroky budovat.
15. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že z ustálené judikatury ESLP vyplývá, že náhradní péče by měla být v zásadě dočasným opatřením a měla by být ukončena ihned, jak to okolnosti dovolí. Konečným cílem náhradní péče by mělo být znovusjednocení biologické rodiny. Stát má i pozitivní závazek přijmout opatření k usnadnění znovusjednocení rodiny, jakmile to bude možné (rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, §76; či R.M.S. proti Španělsku ze dne 18. 6. 2013 č. 28775/12, §71). Na druhou stranu ve výjimečných situacích, je-li již dítě dlouho v náhradní péči, může být v nejlepším zájmu dítěte rodinnou situaci opět neměnit a tento zájem tak může i převážit zájem rodičů na sjednocení rodiny a získání dítěte do své péče (viz již krajským soudem citovaný rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, §155). Ústředním bodem judikatury ESLP je tedy také nejlepší zájem dítěte. Povinnosti přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte krajský soud v předmětné věci dostál.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy, jakož i Úmluvy o právech dítěte, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu