ECLI:CZ:US:2018:3.US.2484.18.1
sp. zn. III. ÚS 2484/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Nevluda, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2018 č. j. 30 Cdo 4978/2017-125 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017 č. j. 25 Co 425/2016-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 8. 2016 č. j. 41 C 285/2014-91 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 142 500 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. Na základě stěžovatelova odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, zejména ze skutečnosti, že stěžovatel se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 217/2007 (dále jen "posuzované řízení"), jež bylo zahájeno dne 28. 2. 2007. Po právní stránce se městský soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo. Veškeré úkony byly činěny v přiměřené době, přičemž řízení bylo komplikované, a to z důvodu nadbytečných úkonů stěžovatele, jakož i dalších úkonů, zejména jeho žádostí o odročení jednání, ať již z důvodu řízení o způsobilosti k právním úkonům stěžovatele, či z důvodu jeho pobytů v lázeňské péči.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se totiž podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání řádně nezabýval vymezením jeho přípustnosti. Soudy nižších stupňů totiž závěr o absenci nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení postavily na posouzení kritéria jednání stěžovatele jako poškozeného v průběhu tohoto posuzovaného řízení. Ač stěžovatel tento závěr soudů nižších stupňů napadá, přípustností dovolání se podle Nejvyššího soudu nikterak nezabýval. Nejvyšší soud v závěru odůvodnění shrnul, že dovolání shledal částečně nepřípustným a částečně trpící vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve upozorňuje na špatný zdravotní stav svůj i své manželky. Přesto mu soudy neustanovily zástupce z řad advokátů pro nalézací a odvolací fázi řízení a ustanovený zástupce pro dovolací řízení byl z Prahy, tedy 300 km od bydliště stěžovatele, byť on požadoval, aby mu byl jako právní zástupce ustanoven konkrétní advokát z místa jeho trvalého bydliště. Ustanovením takového zástupce soudy stěžovateli znemožnily, aby s ním mohl řádně komunikovat. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, umístil podpis "Marie Kožejová".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vůbec nezabývá podstatou napadených rozhodnutí, tedy východiskem, že to byl převážně on, kdo způsobil průtahy v posuzovaném řízení. Vyjde-li Ústavní soud ze stížnostní argumentace stěžovatele, v řízení před Ústavním soudem ho zastupuje advokát se sídlem v Ostravě. Stěžovatel tak mohl svoji argumentaci, kterou pro jím tvrzené nedostatky neměl možnost uplatnit před obecnými soudy, předestřít nyní Ústavnímu soudu. Přesto se o to ani jednou větou v ústavní stížnosti nepokusil. Za těchto okolností nepůsobí stěžovatelova argumentace upínající se k tvrzeným nedostatkům právního zastoupení nikterak přesvědčivě.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu