ECLI:CZ:US:2018:3.US.2545.18.1
sp. zn. III. ÚS 2545/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem, sídlem U Garáží 1611/7, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2018 č. j. 101 Co 139/2018-53 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. března 2018 č. j. 42 P 502/2012- M 13, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1. Ž. P., a 2. nezletilého O. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal přednostně.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 19. 3. 2018 č. j. 42 P 502/2012-M 13 zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal uložení povinnosti 1. vedlejší účastnici jako matce (dále též jen "matka") a její matce strpět styk s 2. vedlejším účastníkem, nezletilým synem (dále též jen "nezletilý syn") každý čtvrtek od 15.00 hodin do 18.00 hodin a každý sudý týden v kalendářním roce v sobotu od 10.00 hodin do 17.00 hodin a v neděli od 10.00 hodin do 17.00 hodin. Okresní soud uzavřel, že styk otce s nezletilým je upraven pravomocným rozsudkem, otec má právo stýkat se s ním bez přítomnosti jiných osob (1. vedlejší účastnice a její matky apod.), čímž je vyjádřena i povinnost matky strpět styk otce se synem. Ohledně uložení povinnosti matce 1. vedlejší účastnice, okresní soud dovodil, že otec ničím neosvědčil, že by tento soud měl předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku řízení, neboť takto lze rozhodnout jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě žádat; opakovaně pak založil do spisu písemné osvědčení jeho matky, která měla být přítomna při přebírání nezletilého téměř před rokem (22. 6. 2017).
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 5. 2018 č. j. 101 Co 139/2018-53 usnesení okresního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými závěry. Zdůraznil, že předběžné opatření nelze používat k prosazování vlastních zájmů a zneužívání tohoto institutu může představovat šikanózní výkon práva. Krajský soud k námitkám stěžovatele dodal, že je obvyklé, že rodiče se při předávání dítěte spolu baví, sdělují si informace ohledně zdraví, jeho úspěchů atd., a naopak opačný stav není považován za projev zralé rodičovské kompetence a rodič, který není schopen uznat rodičovskou roli druhého a není schopen odpovídající komunikace na úrovni slušného chování, nemůže nezletilému dítěti předávat správné vzorce chování a jeho vliv na výchovu dítěte by měl být omezen.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z odůvodnění napadených usnesení není zřejmé, jakým stanoveným postupem se může domáhat plnění povinnosti matky strpět styk otce se synem a povinnosti matky 1. vedlejší účastnice zdržet se účastnění a bránění styku otce se synem. Stěžovatel odkazuje na ustálenou praxi Ústavního soudu, podle níž je z hlediska stanoveného postupu dne čl. 36 odst. 1 Listiny požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Stěžovatel je toho názoru, že za zájem dítěte, který dosahuje ústavní roviny, lze považovat i to, že dítě a jeho otec se mohou spolu stýkat a že je možno vychovávat dítě otcem bez účasti nebo bránění ze strany kterékoli jiné osoby, která k tomu není otcem nebo soudem oprávněna, resp. i to, že poměry dítěte jsou upraveny s možností ex ante zabránit neoprávněným zásahům do otcovy výchovy dítěte ze strany kterékoli jiné osoby. V souzeném případě obecné soudy stěžovateli nesdělily, zda uvedené povinnosti matky a její matky jsou v mezích povinnosti uložené rozsudkem anebo zda jen vyplývají z právních předpisů. Stěžovateli tak není jasné, zda se může domáhat plnění těchto povinností, zda návrhem na výkon rozhodnutí nebo nějakým jiným stanoveným postupem, a zda ex ante.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko jeho pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98 (U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jsou rozhodnutími, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
11. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) nebo nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
12. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
13. Soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na to, že styk otce s nezletilým je upraven pravomocným rozsudkem, otec má právo stýkat se s ním bez přítomnosti jiných osob (matky, její matky apod.), čímž je vyjádřena i povinnost matky strpět styk otce se synem. Ohledně uložení povinnosti matce 1. vedlejší účastnice stěžovatel ničím neosvědčil, že by okresní soud měl předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku řízení, neboť takto lze rozhodnout jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě žádat. Krajský soud rovněž výstižně poukázal na to, že předběžné opatření nelze používat k prosazování vlastních zájmů a zneužívání tohoto institutu může představovat šikanózní výkon práva. Uvedeným závěrům soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nemá za to, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních nebo procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud žádosti stěžovatele de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, projednal ve lhůtě co nejkratší.
16. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu