ECLI:CZ:US:2018:3.US.2550.18.1
sp. zn. III. ÚS 2550/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ž., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018 č. j. 7 Tdo 532/2018-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2017 č. j. 3 To 382/2017-138 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. října 2017 č. j. 3 T 73/2017-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 73/2017 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Uvedeného zločinu se měl dopustit v podstatě tím, že dne 13. 2. 2017 v době od 18:30 do 18:35 hodin na sídlišti H., před obchodním centrem, fyzicky napadl poškozeného R. Š., kterého uchopil pravou rukou přes bundu v místech na hrudníku a násilím jej táhl podél celého objektu za roh budovy, přičemž mu po celou dobu vyhrožoval, že pokud mu nedá peníze, které mu údajně dluží, tak jej dobije, a za rohem budovy, poté, co mu poškozený řekl, že peníze nemá, ale že je sežene, jej uhodil otevřenou dlaní na levou stranu obličeje a z ramene mu stáhnul popruh s brašničkou, osobními doklady a telefonem, vše v odhadované ceně 3 000 Kč, a to se slovy, že až mu dá peníze, tak mu je vrátí.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že v předmětnou dobu nemohl být na sídlišti H., neboť na parkoviště přijel až v 18:40 hodin. Nesouhlasí s popisem skutku, který je dle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Popírá, že by se násilím zmocnil tašky poškozeného a tvrdí, že po celou dobu požadoval výhradně uhrazení dluhu 500 Kč. Poukazuje přitom na rozpory mezi výpověďmi svědků a poškozeného ohledně průběhu celého incidentu, výpověď poškozeného označuje za účelovou a lživou, resp. připouští možnost, že poškozený si s ohledem na požití návykových látek průběh incidentu nepamatuje a vytváří ho podle své potřeby. Za nepochopitelné považuje označení drogově závislých svědků jako věrohodných, aniž by to bylo řádně zdůvodněno. Poukazoval-li obhájce stěžovatele na zjevné rozpory ve výpovědích svědků učiněných v přípravném řízení a před soudem, byl poučován o nepoužitelnosti výpovědí před policejním orgánem, což lze prokázat zvukovým záznamem. Stěžovatel považuje takový postup soudu za porušení rovnosti účastníků a zásady fair procesu. Odkazuje na výpověď svědka B., kterou soud "překroutil". Jednání předsedy senátu považuje za velmi nestandardní, zastavoval-li svědky při výpovědích a útočil-li na obhájce výhružkami podáním stížnosti na Českou advokátní komoru bez jakéhokoliv opodstatnění. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k principu presumpce neviny, zásadě in dubio pro reo, nutnosti pečlivého hodnocení jediného usvědčujícího důkazu a nárokům na odůvodnění soudních rozhodnutí, odporují-li si provedené důkazy, uvádí, že byl odsouzen na základě výpovědi poškozeného, jehož věrohodnost byla výrazně zpochybněna. Soudy však k ní nepřistupovaly dostatečně obezřetně, čímž porušily právo na spravedlivý proces. Má za to, že byl-li by poškozený skutečně oloupen, neotálel by a neprodleně by šel na Policii České republiky (dále jen "policie"), což se nestalo. Odvolací soud měl zopakovat výslechy poškozeného a svědka B., aby odstranil rozpory v jejich výpovědích.
6. Podle názoru stěžovatele byl průběh incidentu posouzen nesprávně nejen po stránce skutkové, ale i právní, neboť nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání směřující ke zmocnění se věci, když požadoval pouze vrácení peněz, a když mu poškozený dal svou tašku zcela dobrovolně na krátkou dobu do zástavy. Nebylo tak prokázáno naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu loupeže, neboť vůči poškozenému neužil násilí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Takto sepsanou ústavní stížností pokračuje v polemice se závěry soudů uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ustanovení čl. 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Z obsahu napadených rozhodnutí i příslušného soudního spisu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
12. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448). V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
13. S obhajobou stěžovatele, že vůči poškozenému neužil násilí, neboť mu poškozený dal svou tašku zcela dobrovolně na krátkou dobu do zástavy poté, co po něm požadoval vrácení dluhu ve výši 500 Kč, se dostatečně vypořádal již okresní soud. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že se vinou stěžovatele pečlivě zabýval, přičemž jeho závěr o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Skutkové závěry obsažené ve větě výroku o vině a dále konkretizované v odůvodnění rozsudku mají návaznost na výsledky provedeného dokazování, byť stěžovatel opakovaně vyslovuje názor opačný. Ohrazuje-li se proti časovému vymezení skutku, když tvrdí, že na parkoviště přijel až v 18:40 hodin, z protokolu o jeho výslechu ze dne 10. 3. 2017 vyplývá, že sám k věci mimo jiné uvedl, že na toto místo přijel svým osobním vozem kolem 18:30 hodin, což koresponduje s časovým údajem v rozsudku. Jeho verze skutkového děje, kterou opakuje i v ústavní stížnosti, je pak vyvrácena nejen svědeckou výpovědí poškozeného, ale i výpověďmi svědků přítomných incidentu, kteří popsali chování i jednání stěžovatele obdobně jako poškozený, včetně jeho příčiny (údajného dluhu 10 000 - 12 000 Kč), přičemž za agresora jednoznačně označili stěžovatele. Okresní soud řešil i námitku o nevěrohodnosti svědků jako uživatelů drog a neshledal u žádného z nich tendenci jakýmkoliv způsobem stěžovateli přitěžovat. Pro posouzení dané věci je však relevantní, že výpovědi svědků do sebe zapadají, verzi poškozeného potvrzují a jsou v souladu i s listinnými důkazy.
14. Uznal-li krajský soud za procesně způsobilé výpovědi svědků z přípravného řízení, nikoliv úřední záznamy o podaných vysvětleních učiněných podle §158 odst. 6 tr. řádu, jejichž obsah nelze v rámci dokazování použít, nejde o porušení fair procesu, ale o zákonný postup nevybočující z mezí ústavnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004 sp. zn. II. ÚS 268/03 (N 165/35 SbNU 241)]. Jak poukázal ve svém rozhodnutí krajský soud, v potaz je nutno brát procesně způsobilé výpovědi, kdy poškozený i svědci byli vyslechnuti v přípravném řízení v postavení svědků a tyto výpovědi mohly být použity i u hlavního líčení podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, byly-li při jejich pozdějším výslechu zjištěny určité rozpory. Verzi poškozeného však obdobně jako okresní soud označil za věrohodnou, stejně jako výpovědi svědků, přičemž vysvětlil, proč k takovému zjištění dospěl. Seznámil se přitom i se zvukovými záznamy z hlavního líčení, ověřil si, že obhájce byl předsedou senátu upozorněn na možnost procesního uplatnění námitek o průběhu hlavního líčení či obsahu výpovědí svědků, což neučinil. Sám pak poslechem zvukového záznamu nezjistil, že by hlavní líčení neprobíhalo standardním způsobem, nebo že by byly výpovědi zkreslovány či nesprávně protokolovány, jak tvrdila obhajoba. Patřičně reagoval i na námitku stěžovatele, kterou uplatňuje i v ústavní stížnosti, že poškozený namísto toho, aby napadení bezodkladně oznámil policii, běhal po městě a sháněl peníze na zaplacení dluhu. Došlo-li k trestné činnosti nejdříve v 18:30 hodin, přičemž trestní oznámení nese časový údaj 19:10 hodin, lze souhlasit se stanoviskem krajského soudu, že časová prodleva odpovídá přesunu poškozeného z místa činu na policii a učinění nejnutnějších úkonů k tomu, aby policejní orgán zahájil sepis trestního oznámení.
15. K námitce, že krajský soud měl provést opakované výslechy svědků, se dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, který mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož rozpor extrémní. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Za situace, kdy byl skutek dle zjištění soudů spolehlivě prokázán, neměl krajský soud důvod dokazování opakovat.
16. Skutkové závěry obsažené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu loupeže. Stěžovatel sice namítá neprokázání subjektivní a objektivní stránky předmětného trestného činu, tyto námitky však zakládá výlučně na své vlastní verzi skutkového děje, která se ovšem liší od prokázaných skutkových zjištění. Lze tak uzavřít, že závěr soudů o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy.
17. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí i příslušného soudního spisu nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
18. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu