ECLI:CZ:US:2018:3.US.2646.18.1
sp. zn. III. ÚS 2646/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti CS TRANS s. r. o., sídlem Radlická 663/28, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7 -Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 25 Cdo 1629/2017-973 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015 č. j. 27 Co 303/2011-915, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Milady Sigmundové, sídlem Jana Zajíce 924/16, Praha 7 - Bubeneč, správkyně konkurzní podstaty úpadkyně obchodní společnosti PETROS, s. r. o., sídlem Petrovice 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 25. 5. 2011 č. j. 6 C 552/2001-703 rozhodl, že nárok dvou oprávněných (stěžovatelky a obchodní společnosti AGROZETCENTRUM Vršovice s. r. o.) na náhradu újmy způsobené předběžným opatřením (§77 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 28. 2. 2005) je opodstatněn. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. 27 Co 303/2011-749 usnesení okresního soudu potvrdil. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 25 Cdo 2912/2012-867 bylo usnesení krajského soudu ohledně nároku stěžovatelky na zaplacení částky 1 635 657 Kč s příslušenstvím zrušeno a věc v tomto rozsahu byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok stěžovatelky na náhradu za zvýšené náklady na čerpání pohonných hmot není důvodný.
3. Krajský soud poté usnesením ze dne 9. 4. 2015 č. j. 27 Co 303/2011-915 změnil usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelčinu žalobu co do částky 1 635 657,13 Kč s příslušenstvím zamítl, neboť byl vázán závazným právním názorem dovolacího soudu. Rozhodl tedy znovu o nároku stěžovatelky na náhradu škody, spočívající ve vynaložení vyšších nákladů na čerpané pohonné hmoty oproti nákladům na čerpání pohonných hmot ve vlastní režii. Uzavřel, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti navrhovatelky předběžného opatření JUDr. Milady Sigmundové - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - za tvrzenou újmu stěžovatelky následkem předběžného opatření, a nelze shledat příčinnou souvislost mezi nařízeným předběžným opatřením a újmou spočívající v rozdílu mezi obvyklou cenou pohonných hmot ve veřejných čerpacích stanicích a cenou, za kterou by stěžovatelka čerpala pohonné hmoty v neveřejné čerpací stanici, o jejímž vybudování se uvažovalo.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, když podle něj dovoláním napadené usnesení krajského soudu nepředstavuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolání stěžovatelky tak není přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí v dané věci nevyslovil žádný právní názor, který musel krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení bezvýhradně respektovat. Stěžovatelka naopak toto usnesení Nejvyššího soudu vykládá tak, že krajský soud měl doplnit dokazování k příčinné souvislosti mezi vydáním předběžného opatření a stěžovatelce vzniklou škodou. Navíc v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu podle stěžovatelky absentuje řádné odůvodnění, když Nejvyšší soud rozdílně od krajského soudu - a proto pro stěžovatelku neočekávaně a překvapivě - uvedl, že pro otázku hodnocení stěžovatelce způsobené škody je podstatné, že smluvní dokumentaci k realizaci čerpací stanice stěžovatelka uzavřela až po vydání předběžného opatření - při uzavření smlouvy tak stěžovatelka věděla, že její projekt čerpací stanice je minimálně ohrožen. Takový argument však podle stěžovatelky není správný, neboť rozhodující je, kdy stěžovatelce rozhodnutí o předběžném opatření bylo doručeno a nikoli kdy bylo vydáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší dvě základní námitky; jednak tvrdí, že krajský soud měl po kasačním zásahu Nejvyššího soudu doplňovat dokazování k existenci příčinné souvislosti, jednak uvádí, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nesprávně interpretoval vědomost stěžovatelky o vydaném předběžném opatření. Tyto dvě argumentační linie stěžovatelky si však poněkud protiřečí. Jestliže by Nejvyšší soud vycházel z toho, že stěžovatelka již při uzavírání smluvní dokumentace věděla o vydaném předběžném opatření, pak stěžovatelka nevysvětluje, proč by měl zavazovat krajský soud k doplnění dokazování o příčinné souvislosti. Naopak Nejvyšší soud, jak je výslovně uvedeno v obou jeho výše citovaných rozhodnutích, vycházel mimo jiné z toho, že sama obchodní společnost AGROZETCENTRUM Vršovice s. r. o. (která je se stěžovatelkou personálně a organizačně propojena) od realizace čerpací stanice v důsledku nařízeného předběžného opatření upustila a stěžovatelka až asi měsíc poté uzavřela část smluvní dokumentace, z níž dovozuje existenci předpokladů pro realizaci projektu, který byl podle ní zmařen jen díky nařízenému předběžnému opatření. Nadto Nejvyšší soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí příhodně poznamenal, že k vybudování čerpací stanice ani posléze nedošlo a stěžovatelka se zamýšlenou činností nezačala, a to ani po zániku předběžného opatření. K žádné z těchto skutečností se však stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevyjadřuje.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu