ECLI:CZ:US:2018:3.US.2712.18.1
sp. zn. III. ÚS 2712/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Hašlara, Thomase Jirásko, Moniky Hurter Jirásko a Daniela Jirásko, všech zastoupených JUDr. Petrou Stupkovou, advokátkou, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2018 č. j. 17 Co 161/2018-141, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jany Pilařové a Jaroslava Pilaře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatelé brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 1. 6. 2018 č. j. 17 Co 161/2018-141 změnil v řízení o určení výše nájemného a zaplacení nájemného jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 4. 2018 č. j. 6 C 174/2017-116 ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatelům (žalobcům) uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům řízení (žalovaným) na náhradu nákladů řízení částku 62 532,40 Kč (výrok I.). Dále stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 196 Kč (výrok II.). Městský soud konstatoval, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky (určení výše nájemného a zaplacení nedoplatku na nájemném), proto se úspěch ve věci posuzuje u každého nároku samostatně. Ohledně nároku na zaplacení nedoplatku na nájemném městský soud dovodil, že šlo o předčasnou žalobu, neboť vedlejší účastníci řízení v době podání žaloby platili nájemné podle nájemní smlouvy a povinnost k placení vyššího nájemného měla být založena teprve konstitutivním rozhodnutím soudu. Po poučení obvodním soudem o nemožnosti domáhat se tohoto nároku vzali stěžovatelé žalobu částečně zpět a z procesního hlediska tak zavinili zastavení řízení [§146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], pročež mají vedlejší účastníci řízení v této části právo na plnou náhradu nákladů řízení (ve výši 25 466 Kč). V případě nároku na určení výše nájemného pak stěžovatelé měli úspěch pouze částečný (co do částky 895 Kč); neúspěšní pak byli co do částky 2 045 Kč. Ohledně tohoto nároku použil městský soud na výpočet náhrady nákladů řízení §142 odst. 2 o. s. ř. a vedlejším účastníkům řízení přiznal z celkové částky 40 %. Městský soud k tomu uvedl, že částka 10 320 Kč, kterou stěžovatelé požadovali jako nájemné, byla přemrštěná, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku, a nezohledňovala faktický horší stav bytu. Stěžovatelům vytkl, že nepostupovali s dostatečnou mírou péče a opatrnosti a nezjistili, jaké nájemné je možné požadovat po vedlejších účastnících řízení (např. doložením výše nejméně tří srovnatelných nájemných či zadáním vypracování znaleckého posudku již ve fázi nabídky učiněné vedlejším účastníkům řízení). Městský soud přihlédl i k tomu, že stěžovatelé nepřistoupili na návrh vedlejších účastníků řízení na zvýšení nájemného o 1 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýkají, že při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu postupoval v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, když nerespektoval kogentní normu. V této souvislosti poukazují na to, že se domáhali plnění, jehož výše závisela na znaleckém posudku, a proto měl městský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení použít §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé jako žalobci nemohou být při stanovení výše náhrady nákladů sankcionováni za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku. Přitom stanovení výše nájemného je otázka odborná, která přesahuje možnosti účastníků řízení ji odhadnout či přesně určit. Podle stěžovatelů je navíc zřejmé, že základ jejich nároku byl dán, pročež měl městský soud dospět k závěru, že stěžovatelé byli plně úspěšní při prokázání základu nároku a zčásti úspěšní při určení jeho výše, která ovšem závisela na znaleckém posudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatelé svojí ústavní stížností brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k náhradě nákladů řízení konstatoval, čehož si jsou stěžovatelé dobře vědomi, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.
8. Stěžovatelé především namítají, že městský soud nerespektoval kogentní §142 odst. 3 o. s. ř. (a místo toho použil §142 odst. 2 o. s. ř.), přičemž nepřihlédl k tomu, že pro stanovení obvyklé výše nájemného byl určující znalecký posudek. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že taková argumentace představuje pouhou polemiku s právním posouzením věci na úrovni podústavního práva, k jehož přehodnocování není Ústavní soud zásadně oprávněn, je vhodné v této souvislosti poukázat na samotné znění §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podstatné pro nyní posuzovanou věc je, že použití §142 odst. 3 o. s. ř. závisí na úvaze soudu (soud může, ale nemusí přiznat částečně úspěšnému účastníkovi řízení plnou náhradu nákladů řízení).
9. Byť Ústavní soud ustáleně judikuje [srov. např. nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75)], že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech, stěžovatelé přesto přehlížejí, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává i nadále zásada procesního úspěchu ve věci, resp. míry (poměru) úspěchu ve věci v případě, že ani jedna strana nebyla úspěšná zcela. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně, jasně a srozumitelně objasnil, proč při rozhodování o náhradě nákladů řízení v části týkající se určení výše nájemného postupoval podle §142 odst. 2 o. s. ř. a proč je třeba náhradu nákladů při částečném úspěchu stěžovatelů poměrně rozdělit. Ačkoliv tedy městský soud při určení výše obvyklého nájemného vyšel ze znaleckého posudku, nemá Ústavní soud proti jeho úvaze, že stěžovatelé sami měli možnost opatřit si relevantní poklady pro stanovení obvyklého nájemného, z ústavněprávního pohledu žádné výhrady. Přiznání veškerých vynaložených nákladů podle §142 odst. 3 o. s. ř. by mohlo přicházet v úvahu jen tehdy, pokud částečně úspěšný účastník na počátku řízení výši uplatněného nároku neznal a ani nemohl znát, nikoliv tehdy, kdy při určení výše nároku mohl vycházet z jiných odborně fundovaných podkladů (např. městským soudem zmiňované doložení srovnatelných nájemných). Nelze rovněž přehlédnout, že vedlejšími účastníky řízení nabízená částka nájemného, kterou byli ochotni stěžovatelům hradit, byla vyšší, než jaké bylo nakonec zvýšení nájemného stanovené soudem.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu