ECLI:CZ:US:2018:3.US.2796.18.1
sp. zn. III. ÚS 2796/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anety Müllerové, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018 č. j. 9 Co 119/2018-364, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Radka Müllera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že krajský soud svým rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") tak, že manžel stěžovatelky (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) nebude stěžovatelce jako manželce poskytovat výživné ve výši 3 800 Kč (jak rozhodl okresní soud), ale jen ve výši 2 000 Kč, přičemž v daném kontextu znovu rozhodl i o dlužném výživném.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti se snížením výživného nesouhlasí. Uvádí, že hodnota pozemků ve vlastnictví vedlejšího účastníka činí minimálně 1 200 000 Kč a vedlejší účastník v řízení před soudem tajil své skutečné příjmy a výdaje. Krajský soud podle stěžovatelky rovněž nerespektoval kogentní zákonnou normu, podle níž by manželé měli mít v zásadě stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Nadto rozhodnutí krajského soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé, neboť ji soud se svým názorem neseznámil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat oprávnění k přezkumnému dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavnímu soudu nepřísluší - což uznává i stěžovatelka v samotném úvodu ústavní stížnosti - aby přezkoumával každé jednotlivé skutkové zjištění, z něhož v tomto případě krajský soud vycházel. Z ústavního hlediska zásadně postačuje, aby soudní rozhodnutí bylo přesvědčivě odůvodněno, což ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu splňuje. Krajský soud totiž ve svém rozhodnutí učinil přesně to, co stěžovatelka ve svém důsledku požaduje - rozhodl podle svého přesvědčení tak, aby stěžovatelka i vedlejší účastník (který se živí jako soukromý zemědělec) měli stejnou životní úroveň. Vyšel mimo jiné z tvrzení samotné stěžovatelky v řízení o svěření jejich společného nezletilého syna do péče. Tehdy stěžovatelka uvedla, že příjmy vedlejšího účastníka byly tak malé, že se hromadily dluhy, často nebylo čím krmit, muselo se vždy počkat, až se něco prodá, na polích býval plevel, vedlejší účastník podle stěžovatelky svou práci ani zabezpečení rodiny nezvládal, v domě nebyl připojen ani bojler, pohřeb matky vedlejšího účastníka byl hrazen z úvěru. Stěžovatelka přitom na druhou stranu ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by vedlejší účastník žil například neúměrně nákladným životem, tedy že by vydělané prostředky investoval zjevně nehospodárně. Vedlejší účastník tak sice má hodnotný nemovitý majetek, ale ten slouží k jeho obživě a umožňuje mu mimo jiné hradit výživné na jejich společného syna. Naopak návrh stěžovatelky, aby majetek alespoň zčásti prodal, není ani pro samotnou stěžovatelku z dlouhodobého hlediska vhodný, když sama stěžovatelka ze společného soužití s vedlejším účastníkem musí vědět, že jím vykazované příjmy a výdaje (byť by i zcela neodpovídaly skutečnosti) k jeho vyšší životní úrovni rozhodně nevedou. Stěžovatelka pak ani v ústavní stížnosti, t. j. se znalostí rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění, neuvedla nic, co by ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu zpochybnilo v míře představující ústavněprávní diskrepanci. Naopak na svá tvrzení o špatné finanční situaci vedlejšího účastníka uváděná v řízení o svěření do péče reaguje stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě toliko konstatováním (odst. 15 ústavní stížnosti), že to zmiňovala v jiném kontextu a v reakci na tehdejší vyjádření vedlejšího účastníka. Proto ani samotný argument stěžovatelky o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu nemůže stačit k jeho kasaci Ústavním soudem.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu