ECLI:CZ:US:2018:3.US.2850.18.1
sp. zn. III. ÚS 2850/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti COBBA GROUP s. r. o., sídlem Vrbenská 2044/6, České Budějovice, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. června 2018 č. j. 7 Afs 64/2018-72 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. prosince 2017 č. j. 52 Af 14/2017-166, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") označených v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 3, v čl. 11 odst. 1, v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že napadenými rozsudky byly porušeny čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z předložených podkladů se podává, že celní orgány uložily stěžovatelce pokutu ve výši 2 000 Kč za správní delikt dle §135zzba zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o spotřebních daních"), kterého se dopustila tím, že ke dni 1. 8. 2015 ve své provozovně skladovala jako neregistrovaná osoba surový tabák v celkovém množství 735 933,40 kg, jenž byl určen pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků. Proti rozhodnutím celních orgánů se stěžovatelka bránila správní žalobou.
3. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 52 Af 14/2017-166 žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka požádala o registraci dne 29. 7. 2015 a ode dne 29. 9. 2015 se stala osobou registrovanou k nakládání se surovým tabákem; surový tabák definovaný v §131b zákona o spotřebních daních však skladovala již ke dni 1. 8. 2015. Krajský soud nepřisvědčil námitce, že stěžovatelku bylo nutno považovat za registrovanou osobu na základě přechodných ustanovení v čl. III odst. 3 a 4 zákona č. 157/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 157/2015 Sb."). Dle čl. III odst. 3 zákona č. 157/2015 Sb. platí, že osoba, která je osobou skladující surový tabák ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 1. 7. 2015), se považuje za osobu skladující surový tabák registrovanou podle zákona o spotřebních daních ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti zákona č. 157/2015 Sb., a to po dobu 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle čl. III odst. 4 zákona č. 157/2015 Sb. platí, že pokud osoba skladující surový tabák podle bodu 3 do 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti zákona č. 157/2015 Sb. podá přihlášku k registraci, považuje se za osobu skladující surový tabák podle zákona o spotřebních daních, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a to do dne předcházejícího dni pravomocného ukončení registračního řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem celních orgánů o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky o skladování tabáku určeného pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků v množství 0,2 kg již ke dni 1. 7. 2015. Stěžovatelka tvrdila, že vyňala z výroby surový tabák v množství 0,2 kg, který představoval zbytek z výroby tabákových výrobků, a zanesla jej do evidence. Dle krajského soudu byla předložená evidence tabáku nevěrohodná, jelikož v ní byly záznamy o událostech již ode dne 15. 5. 2015, ačkoli zákon ukládal povinnost vést evidenci surového tabáku až od 1. 7. 2015. O nevěrohodnosti svědčilo i to, že v registračním řízení celním orgánům stěžovatelka předložila odlišnou evidenci. V posuzované evidenci byly v příslušných řádcích uvedeny údaje "do vlastní výroby" či "zbytky z výroby". I kdyby byla evidence věrohodná (což nebyla), šlo by o evidenci surového tabáku v daňovém skladu, nikoli o evidenci surového tabáku skladovaného pro jiné účely, než je výroba tabákových výrobků.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2018 č. j. 7 Afs 64/2018-72 zamítl. V odůvodnění kromě jiného uvedl, že tabákový odpad vznikající v daňovém skladu při výrobě tabákových výrobků je sice surovým tabákem, ovšem za použití surového tabáku pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků je nutno považovat pouze nakládání s ním jako záměrně vykonávanou činnost, nikoli pouhé skladování jakožto vedlejší produkt jiné činnosti, např. výroby. V opačném případě by spotřební daň ze surového tabáku dopadala na všechny výrobce tabákových výrobků, kterým při výrobě vzniká tabákový odpad, jenž dále nezpracovávají v tabákové výrobky. To by však bylo v rozporu s důvodovou zprávou k zákonu č. 157/2015 Sb. Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s tím, že stěžovatelka nedoložila, že by ke dni 1. 7. 2015 skutečně nakládala se surovým tabákem k jinému účelu než pro výrobu tabákových výrobků, k čemuž vedly zejména dvě okolnosti. Zaprvé skutečnost, že skladování surového tabáku o hmotnosti 0,2 kg stěžovatelka dle svých slov deklarovala dne 4. 9. 2015 Celnímu úřadu pro Pardubický kraj, avšak totéž neučinila o několik dní později (tj. 8. 9. 2015) Celnímu úřadu pro Jihočeský kraj na jeho výslovnou výzvu. Zadruhé o nevěrohodnosti svědčilo to, že stěžovatelka vedla evidenci již od 15. 5. 2017, ačkoli tuto povinnost měla až od 1. 7. 2015. V evidenci surového tabáku zároveň vedla tabák, který nebyl surovým tabákem podléhajícím spotřební dani. Nevěrohodným dojmem působilo rovněž předložení několika evidencí s rozdílným obsahem. Nejvyšší správní soud shrnul, že není vyloučeno, že stěžovatelka ke dni 1. 7. 2015 skladovala surový tabák ve formě tabákového odpadu, avšak nedoložila, že šlo o tabák pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka připomíná, že Nejvyšší správní soud připustil, že tabákový odpad vznikající v daňovém skladu při výrobě tabákových výrobků je surovým tabákem, obratem však dovodil, že ne vždy surový tabák podléhá spotřební dani ze surového tabáku. Stěžovatelka namítla nesprávnou aplikaci právní úpravy, jelikož spotřební daň není podstatná pro posouzení skladování surového tabáku. Stěžejní otázkou bylo, zda ke dni 1. 7. 2015 skladovala surový tabák pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřovala "v záměně otázky vzniku spotřební daně a otázky regulace skladování surového tabáku".
6. Dle stěžovatelky správní soudy vycházely ze skutkového stavu, který byl v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Evidenci surového tabáku ke dni 1. 7. 2015 zaslala Celnímu úřadu pro Pardubický kraj, který ji postoupil Celnímu úřadu pro Jihočeský kraj. Tuto evidenci zaslala Celnímu úřadu pro Pardubický kraj, protože právě tento úřad vedl řízení o propadnutí a zabrání surového tabáku. O nevěrohodnosti tvrzení tak nemůže svědčit to, že evidenci zaslala tomu úřadu, který provedl zajištění surového tabáku. Nevěrohodnost nemohlo způsobit ani uvedení položek, které nejsou surovým tabákem a vedení dvou evidencí. Obsah evidence nebyl ke dni účinnosti zákona upřesněn žádným metodickým pokynem. Stěžovatelka vedla dvě evidence, protože skladovala surový tabák určený pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků na dvou místech v České republice.
7. Stěžovatelka byla dle svých slov v legitimním očekávání, že měla postavení osoby registrované pro skladování surového tabáku na základě přechodných ustanovení v zákoně č. 157/2015 Sb. K počátku účinnosti tohoto zákona nebyl nikomu znám výklad, že skladování části tabákového listu nemohlo být považováno za skladování surového tabáku určeného pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků. Předmětný surový tabák nemohla použít do vlastní výroby, jelikož jí to neumožňovalo povolení k provozování daňového skladu. Stěžovatelka si kladla otázku, jakým způsobem bylo možno doložit, že jde o surový tabák pro jiný účel než výrobu tabákových výrobků, vyjma toho, že takový tabák nebude fakticky užit pro výrobu. Stát měl do přechodných ustanovení zakotvit mechanismus takového dokládání, pokud je posléze začal vyžadovat.
8. Stěžovatelka namítla též porušení principu dvojinstančnosti správního řízení. Správní orgán I. stupně totiž její věc konzultoval se správním orgánem II. stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud na věc aplikoval nesprávnou právní normu. Ústavní soud se považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva ve veřejné správě pouze tehdy, když by jeho aplikace učiněná správním soudem byla důsledkem výkladu extrémně vybočujícího z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 315/14, bod 15.; nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, jde-li o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Úvahy o tom, jaký surový tabák podléhá spotřební dani ze surového tabáku, Nejvyšší správní soud uvedl k objasnění, co se rozumí pojmem skladování surového tabáku pro jiný účel než pro výrobu tabákových výrobků. Dovodil, že pod tento pojem nespadá skladování jako vedlejší produkt výroby tabákových výrobků, což podpořil pojednáním o nežádoucích daňových dopadech odlišného náhledu. Zmínka o předmětu daně ze surového tabáku tak směřovala k výkladu problematiky skladování v §134zz zákona o spotřebních daních, za jehož porušení byla stěžovatelka postižena. Ústavní soud tak nesouhlasí s námitkou, že by Nejvyšší správní soud zaměňoval otázku zdanění a skladování. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je v daném ohledu náležitě odůvodněn a ani nedošlo k žádnému svévolnému výkladu podústavního práva či jeho interpretaci, jež by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nejvyšší správní soud logickým způsobem vyložil právní úpravu s přihlédnutím k související úpravě spotřební daně ze surového tabáku a s přihlédnutím k důvodové zprávě. V podmínkách posuzované věci Ústavní soud nespatřuje ani porušení stěžovatelčina legitimního očekávání.
12. Další námitky v ústavní stížnosti se týkaly procesu utváření skutkových zjištění. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán tehdy, když by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývaly [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ani takové vady Ústavní soud neshledal. Správní soudy vhodně popsaly úvahy, kterými se při posuzování skutkového stavu řídily (srov. rekapitulaci v bodech 3. a 4.). Poukázaly na celou řadu okolností, přičemž právě kumulace těchto jednotlivých okolností je vedla k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelčina tvrzení. Za popsané situace porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje.
13. Princip dvojinstančnosti správního řízení, který byl dle stěžovatelky porušen, nevyplývá z ústavních předpisů [viz nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.)]. Právo podat odvolání či jiný návrh k přezkoumání rozhodnutí požívá soudní ochrany jen v případě soudního rozhodnutí o uznání viny ze spáchání trestného činu [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě či nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), bod 44.].
14. K poradě správních orgánů, jíž dle stěžovatelky došlo k porušení dvojinstančnosti správního řízení, se vyslovil již Nejvyšší správní soud, který vyhodnotil, že v posuzované věci šlo o pouhé metodické vedení, které není s dvojinstančností v rozporu. Do hodnocení Nejvyššího správního soudu o pouhém metodickém vedení nemá Ústavní soud důvod z hlediska ústavnosti zasahovat. V kasační stížnosti stěžovatelka poukazovala na to, že na poradě celních orgánů bylo prezentováno stanovisko Generálního finančního ředitelství, že pro uplatnění přechodných ustanovení zákona č. 157/2015 Sb. je určující, zda osoba v okamžiku nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. 1. 7. 2015) skladovala surový tabák pro jiné účely než výrobu tabákových výrobků. Ústavní soud konstatuje, že samotný závěr, že rozhodné je hodnocení stavu, který tu byl ke dni 1. 7. 2015, stěžovatelka nijak nezpochybňovala, naopak sama před soudy tvrdila, že ke dni 1. 7. 2015 skladovala surový tabák o hmotnosti 0,2 kg, který vyňala z výroby. Zápis z porady celních orgánů nijak nevypovídá o tom, že by bylo mezi správními orgány na poradě jakkoli diskutováno, jak má být po věcné stránce hodnoceno stěžovatelčino tvrzení o skladování surového tabáku vztahující se ke dni 1. 7. 2015, od něhož se věc odvíjela. Ústavní soud tak konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu o metodickém vedení se nijak nevymyká hodnocení podkladů, natož aby šlo o extrémní rozpor, který by byl podkladem pro kasační zásah Ústavního soudu.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu