ECLI:CZ:US:2018:3.US.2860.18.1
sp. zn. III. ÚS 2860/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Žvachtové, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 22 Cdo 1232/2018-278, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 12 Co 107/2015-238 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. října 2014 č. j. 17 C 54/2012-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s., sídlem Olivova 2096/4, Praha 1 - Nové Město, a Vlastimily Žiškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 17 C 54/2012 se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu bylo určeno, že vlastníkem id. 1/2 nemovitostí (blíže označených v rozsudku) je druhá žalovaná Vlastimila Žišková (dále jen "druhá vedlejší účastnice"). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V odůvodnění okresní soud shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice, když zapsaný stav v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, takže nemůže být provedena exekuce na předmětné nemovitosti. V rámci věcného posouzení zdůraznil, že nabytí spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech první žalovanou (dále jen "stěžovatelka") od druhé vedlejší účastnice na základě darovací smlouvy z roku 1993 nebylo vloženo do katastru nemovitostí, a proto se stěžovatelka nemohla stát vlastnicí sporné id. 1/2 nemovitostí. Bylo-li její vlastnické právo do katastru nemovitostí zapsáno na základě usnesení o schválení smíru vydaného okresním soudem dne 23. 5. 2007 pod č. j. 8 C 92/2007-14, tento smír byl druhou vedlejší účastnicí uzavřen v době, kdy byla povinnou v exekučním řízení, měla doručeno usnesení o nařízení exekuce i exekuční příkaz postihující předmětné nemovitosti, takže byla omezena v dispozicích s nimi, a takový úkon je neplatný dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
3. K odvolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Šlo o druhé rozhodnutí krajského soudu vydané v předmětné věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 29. 6. 2016 č. j. 12 Co 107/2015-147, jímž bylo shora uvedené rozhodnutí okresního soudu zrušeno a žaloba na určení vlastnictví zamítnuta pro neprokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, byl na základě dovolání žalobkyně (dále jen "první vedlejší účastnice") rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 19/2017-185 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu neúplného právního posouzení existence naléhavého právního zájmu. V novém rozhodnutí (napadeném ústavní stížností) krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že první vedlejší účastnici svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva druhé žalované k předmětným nemovitostem. Ztotožnil se i s věcným posouzením samotného nároku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelka a druhá vedlejší účastnice dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka soudům vytýká chybný výklad zákonných ustanovení při posuzování platnosti a závaznosti soudního smíru, na jehož základě dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním nesouladu s §99 a §159a o. s. ř., čímž se dopustily libovůle porušující její ústavní práva. K věci přistupovaly formálně a paušálně, aniž by zohlednily individuální okolnosti případu a principy a zásady spravedlivého procesu vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Odkazuje na okolnosti, za nichž byl okresním soudem schválen smír uzavřený mezi ní a druhou vedlejší účastnicí, čímž byl rozhodnut spor o vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Má za to, že první vedlejší účastnice popírala pravomocně určené vlastnické právo třetí osoby, takže se nemůže úspěšně domáhat určení změny vlastníka, neboť posouzení vlastnického práva ve prospěch druhé vedlejší účastnice je faktickým popřením vlastnického práva stěžovatelky deklarovaného pravomocným soudním rozhodnutím. Za přiléhavou označuje argumentaci krajského soudu v původním rozsudku zrušeném Nejvyšším soudem. Podle jejího názoru soudem schválený smír o určení vlastnictví týchž nemovitostí zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté dle §159a odst. 5 o. s. ř. Poukazuje na to, že darovací smlouvu uzavírala jako nezletilá, že jí opatrovnický soud písemně sdělil, že nabyla do svého vlastnictví jednu polovinu předmětných nemovitostí, a že okresní soud schválil ohledně vlastnictví smír, který je závazný a musí být soudy respektován. Tyto okolnosti ji vedou k přesvědčení, že se stala právoplatnou vlastnicí poloviny předmětných nemovitostí a že její vlastnické právo je nedotknutelné. Odkazuje přitom na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování a právní jistoty vytyčené v judikatuře Ústavního soudu. Schválil-li soud předmětný smír, dospěl tak k závěru, že není v rozporu s právními předpisy. Mají-li nyní soudy, zejména Nejvyšší soud, jiný názor, není to možno dávat k tíži stěžovatelky.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že popírání jejího vlastnického práva je i v rozporu s dobrými mravy, když v době uzavření darovací smlouvy neměla druhá vedlejší účastnice žádné dluhy. Konkurz na její majetek byl vyhlášen v roce 1997 a poté byly teprve nařízeny exekuce. Dle jejího názoru se soudy otázkou dobrých mravů zabývaly povrchně, bez ohledu na konkrétní okolnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým civilním soudům. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud poté, co posoudil argumenty stěžovatelky a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i příslušného soudního spisu, pochybení dosahující ústavněprávní roviny neshledal. Jak již bylo zdůrazněno výše, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí soudy odvolací a dovolací. Přestože stěžovatelka v postupu soudů spatřuje porušení svých ústavních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, námitkami se v podstatě domáhá "revize" jejich závěrů v otázce závaznosti smíru, uzavřeného mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí a schváleného okresním soudem, pro prvního vedlejšího účastníka, tedy osobu, která nebyla účastníkem uvedeného řízení, a v otázce, zda tento smír zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
10. Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelkou v názoru, že se soudy při výkladu relevantních zákonných ustanovení dopustily libovůle, a že se s danou problematikou vypořádaly formálně a bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Již Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí, které však stěžovatelka ústavní stížností nenapadá, ač tak učinit mohla [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], řešil, zda má první vedlejší účastnice naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva druhé vedlejší účastnice k id. 1/2 předmětných nemovitostí za předpokladu, že v katastru nemovitostí je evidována jako vlastník stěžovatelka. Vyšel přitom z konkrétní ustálené judikatury (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, ze dne 29. 7. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1180/2003, ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 75/2015), podle níž naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80c o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí a nechce být jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné pro uspokojení jejích vykonatelných pohledávek exekucí prodejem těchto nemovitostí. Protože nebylo zpochybněno, že první vedlejší účastnice má vůči druhé vedlejší účastnici vykonatelnou pohledávku, pro niž byla souběžně s daňovou exekucí nařízena exekuce na id. 1/2 předmětných nemovitostí, přičemž vylučovací žaloba stěžovatelky na vyloučení této poloviny nemovitostí z exekučního řízení byla pravomocně zamítnuta (ani proti těmto soudním rozhodnutím stěžovatelka nebrojila ústavní stížností), a že souběžně probíhající daňovou exekuci jako přednostní nelze provést právě pro nesoulad zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí se skutečným stavem, krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěrem okresního soudu, že první vedlejší účastnici svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), "připuštění" určovací žaloby do meritorního přezkumu, spočívající v prejudiciálním závěru o existenci naléhavého právního zájmu na dané žalobě, je v rukou soudů; Ústavní soud je oprávněn pouze přezkoumat, zda takové posouzení je ústavně konformní. V posuzované věci je závěr soudů o existenci naléhavého právního zájmu první vedlejší účastnice z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť má oporu v příslušných skutkových zjištěních, které stěžovatelka ani nijak nezpochybňuje, a není v rozporu se soudní judikaturou.
11. Vyslovuje-li stěžovatelka názor, že smír uzavřený mezi ní a druhou vedlejší účastnicí je pro všechny závazný a zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, i s touto námitkou se soudy ústavně konformně vypořádaly. Stěžovatelka opomíjí, že o vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo schválením smíru rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem první vedlejší účastnice nebyla. Z §159a odst. 1 o. s. ř. se přitom podává, že výrok pravomocného rozsudku (obdobně též schváleného smíru - viz §99 odst. 3 o. s. ř.) je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Schválení smíru o určení vlastnictví přitom nepatří k rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého. Protože tedy vůči první vedlejší účastnici, která nebyla účastníkem řízení skončeného usnesením o schválení smíru ani jeho nástupcem, není toto rozhodnutí závazné, mohla uplatnit svá práva bez ohledu na to, jak o nich bylo rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemohl při posuzování její věci vycházet z toho, že o nich již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (viz §159a odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud v této souvislosti případně poukázal na svou judikaturu, přičemž znovu vysvětlil, že stěžovatelkou tvrzená absolutní závaznost usnesení o schválení smíru obstát nemůže, když o vlastnictví k předmětným pozemkům bylo rozhodováno, aniž by první vedlejší účastnice byla účastníkem tohoto řízení, a usnesení o schválení smíru mezi druhou vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nepatří mezi rozhodnutí, která by byla závazná pro každého. Shledal-li, že soudy nižších stupňů postupovaly přesně podle §159a o. s. ř. a princip právní jistoty nenarušily, neboť v důsledku rozdílnosti účastníků řízení, v jehož rámci byl uzavřen smír, a řízení, které přezkoumával, nešlo o totožnou věc, nemohla být dána překážka věci rozsouzené, je i tento závěr, opřený o konkrétní soudní judikáty, akceptovatelný. Stěžovatelkou poukazované závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/24 SbNU 245) a ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 (N 157/50 SbNU 399) na posuzovanou věc nedopadají pro zcela jiný skutkový základ i proto, že v nich šlo o účastníky, kteří byli nástupci původních účastníků řízení.
12. Stěžovatelka sice vyslovuje přesvědčení, že měly být zohledněny konkrétní okolnosti případu, z nich však soudy, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, vycházely. K převodu id. 1/2 předmětných nemovitostí z druhé vedlejší účastnice na stěžovatelku nemohlo dojít na základě darovací smlouvy z roku 1993, neboť chyběl právní způsob nabytí (viz §133 odst. 2 obč. zák.). Stěžovatelka sice obdržela v době nabytí své zletilosti v roce 1996 dopis od okresního soudu, že byla schválena dohoda o darovací smlouvě, kterou nabyla do vlastnictví id. 1/2 předmětných nemovitostí, při vyhotovení uvedeného přípisu ovšem soud logicky vycházel z toho, že byl vklad do katastru nemovitostí proveden. I tak však nemohla být stěžovatelka v dobré víře o svém vlastnickém právu, neboť jak vyplynulo z rozsudku okresního soudu ze dne 7. 1. 2008 č. j. 7 C 156/2006, kterým byla zamítnuta její žaloba na vyloučení id. 1/2 předmětných nemovitostí z exekuce, v dědickém řízení po zemřelém Janu Žiškovi, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. D 1670/96 vyšlo najevo, že není jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, na což byla notářkou upozorněna. Po nařízení exekuce a vydání exekučních příkazů v roce 2005 již druhá vedlejší účastnice nemohla s tímto majetkem disponovat (viz §44 odst. 7 a §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád), a učinila-li tak dohodou, která byla ve formě smíru okresním soudem schválena, nemůže stěžovatelka soudům důvodně vytýkat, že k ní při rozhodování o určovací žalobě první vedlejší účastnice (stejně jako při rozhodování o její žalobě na vyloučení věci z exekuce) nepřihlédly.
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
14. Soudy obou stupňů i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích posuzovaly i námitku stěžovatelky, že je v rozporu s dobrými mravy nepřiznat jí vlastnické právo k polovině předmětných nemovitostí určené na základě uzavřeného smíru. Dospěl-li Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu k závěru, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který byl v rozporu s dobrými mravy, nejde-li současně o šikanózní výkon práva, ani tomuto závěru nelze cokoliv vytknout. Ústavní soud připomíná, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Takové pochybení však zjištěno nebylo. Je otázkou, zda naopak stěžovatelka nejednala v rozporu s dobrými mravy, vyvolala-li řízení o určení vlastnictví k id. 1/2 předmětných nemovitostí a s druhou vedlejší účastnicí jako s žalovanou v něm uzavřela smír, přestože již obě věděly, že ohledně této nemovitosti jsou vydány exekuční příkazy. O tom zřejmě soud neinformovaly, takže došlo ke schválení smíru.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
16. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu