ECLI:CZ:US:2018:3.US.2906.16.1
sp. zn. III. ÚS 2906/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Tejkala, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. Ncp 430/2016-114, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a RNDr. Dušana Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, jakož i z rozhodnutí mu předcházejících, se podává, že ve věci žaloby o zaplacení 95 577,77 Kč s příslušenstvím (viz sub 4), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 15 C 128/2015, namítl vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce) věcnou nepříslušnost obvodního soudu, neboť měl za to, že věcně příslušnými jsou krajské soudy, a tedy konkrétně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud").
3. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy jeden z žalovaných) ve svém vyjádření nesouhlasil s námitkou nepříslušnosti soudu a označil ji za neopodstatněnou.
4. Obvodní soud podle §104a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), přezkoumal věcnou příslušnost, ztotožnil se s názorem vedlejšího účastníka a podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu věc předložil vrchnímu soudu k posouzení. Vrchní soud napadeným usnesením o věci rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle §9 odst. 3 písm. p) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V daném případě byla totiž uzavřena komisionářská smlouva o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů obchodování on-line prostřednictvím Online Investora a smlouva o správě portfolia.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že předmětem žaloby je však náhrada škody, o které by měly ve smyslu §9 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodovat v prvním stupni okresní soudy, tedy v tomto konkrétním případě obvodní soud. Vrchní soud pak dle stěžovatele dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně věcné příslušnosti krajského soudu. Vrchnímu soudu stěžovatel vytýká, že současně porušil povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí tak, aby bylo možné zjistit, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, a tím umožnit přezkum rozhodnutí. V takovém porušení povinnosti soudu stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dále setrval na svém právním názoru z řízení před obecnými soudy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Jakkoli v posuzované věci jde rozhodnutí o příslušnosti soudu podle §104a občanského soudního řádu, tedy nikoli o rozhodnutí, kterým byla věc skončena, je proti němu ústavní stížnost přípustná [srov. např. body 18 až 20 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 904/08 (N 118/57 SbNU 455) nebo bod 8 nálezu ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jednu z klíčových složek práva na spravedlivý proces, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti dle §104a občanského soudního řádu stanovenou v §169 odst. 2 občanského soudního řádu je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455 a tam uvedená prejudikatura), obdobně též nálezy ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605), ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11 (N 126/61 SbNU 831) nebo ze dne 19. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479)].
9. Ačkoli z výše uvedeného plyne, že nedostatečné odůvodnění může představovat zásah do práva na spravedlivý proces, v nynějším případě se o takovou situaci nejedná, jelikož vrchní soud se ve svém rozhodnutí neomezil pouze na vyslovení právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů v předmětném řízení týkajícím se komisionářské smlouvy, ale své rozhodnutí, byť stručně, odůvodnil. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, na základě jakých skutečností a jakými úvahami se vrchní soud řídil, když dospěl k závěru o věcné příslušnosti krajských soudů, a nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí (obdobně srov. usnesení ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2594/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), když vrchní soud vyšel z toho, že podstatné pro určení příslušnosti krajských soudů považoval uzavření dvou obchodních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností, v níž byl stěžovatel prokuristou (komisionářské smlouvy a smlouvy o správě portfolia), přičemž odkázal na relevantní prejudikaturu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011 sp. zn. 40 T 9/2010). Upřednostnění konkrétních skutečností je v případech ne zcela jasné příslušnosti soudů věcí obecných soudů a jejich skutkového hodnocení, popř. výkladu podústavního práva. Nedopustí-li se v tomto ohledu svévole či libovůle, jíž v dané věci nic nenasvědčuje, není pro zásah Ústavního soudu místo. Totéž platí o námitce neexistence "předmětného ustanovení", které není blíže určeno. Zde je třeba pouze uvést, že je třeba odlišovat formální vyjádření obsahu právního předpisu formou označení jednotlivých ustanovení a jeho vlastní obsah, na který nemá např. přečíslování ustanovení právního předpisu v důsledku novelizace vliv. Na provedenou novelizaci občanského soudního řádu byl stěžovatel navíc vrchním soudem výslovně upozorněn.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu