ECLI:CZ:US:2018:3.US.3012.18.1
sp. zn. III. ÚS 3012/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 30 Cdo 1065/2017-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2012 č. j. 20 Co 521/2011-110, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2012 č. j. 20 Co 521/2011-113, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. května 2011 č. j. 22 C 207/2007-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 6. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena stěžovatelova stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z jejich obsahu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2011 č. j. 22 C 207/2007-93 ve sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí zastavil řízení v části požadující zlikvidování záznamů a přepisů telefonních hovorů stěžovatele provedených na základě simulovaných právních úkonů, nesprávného úředního postupu při vydání opatření, která zákon neumožňuje (I. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 5 000 000 Kč (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2012 č. j. 20 Co 521/2011-110, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2012 č. j. 20 Co 521/2011-113, potvrdil II. a III. výrok rozsudku obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu (ve znění opravného usnesení) Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2018 č. j. 30 Cdo 1065/2017-236 odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jako nepřípustné.
2. V petitu ústavní stížnosti dále stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud určil advokáta ke splnění zákonné povinnosti zastoupení a rozhodl o prodloužení lhůty k odstranění vad podání. K této záležitosti stěžovatel informuje, že rozhodnutím České advokátní komory mu bylo určení advokáta odmítnuto.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
4. Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; stěžovatel především není zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti mnohokrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, je tak zřejmé, že je seznámen s náležitostmi předepsanými zákonem o Ústavním soudu pro tento druh návrhů, zejména požadavkem povinného zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem. Stěžovateli je známo, že je třeba se žádostí o určení advokáta obrátit se na Českou advokátní komoru, což učinil v řadě předchozích případů a také v této věci. Ústavní soud též stěžovatele výslovně upozornil, že neustanovuje účastníkům řízení právního zástupce, a to ani v situaci, kdy Česká advokátní komora žádosti nevyhověla (např. výzvou k odstranění vad ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2727/18, která mu byla doručena dne 20. 8. 2018, tj. před podáním nynější ústavní stížnosti).
6. Podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel jeho vady ve lhůtě k tomu určené. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
7. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel využil možnosti podat žádost, aby mu byl Českou advokátní komorou určen advokát, avšak podle rozhodnutí České advokátní komory podmínky pro jeho určení nesplnil, neboť neprokázal existenci zákonných podmínek, s nimiž by zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, spojoval vznik práva na určení advokáta k poskytnutí právní služby (viz rozhodnutí České advokátní komory ze dne 20. 8. 2018 č. j. 10.01-000985/18-002). V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by si zajistil právní zastoupení vlastními silami a na vlastní náklady, toliko žádá o určení advokáta Ústavním soudem, k čemuž - jak již výše naznačeno - není Ústavní soud oprávněn.
8. V dané situaci považuje Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vad jeho návrhu v další lhůtě; v této souvislosti poukazuje též na to, že prodlužování zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti soudcovskou lhůtou k odstranění vad lze považovat za nepřiměřené zvýhodňování vůči stěžovatelům, kteří zákon o Ústavním soudu respektují (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1666/16, sp. zn. IV. ÚS 3636/16, sp. zn. II. ÚS 3759/17; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud (podobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 2828/18) uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj