ECLI:CZ:US:2018:3.US.3056.18.1
sp. zn. III. ÚS 3056/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, sídlem Boloňská 602/3, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2018 sp. zn. 61 To 139/2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. května 2018 č. j. 3 T 65/2009-1535, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 9. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 2. 2010 sp. zn. 3 T 65/2009 shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon") a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců se současným vyslovením dohledu. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu, a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením městského soudu ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 61 To 143/2010. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 882/2010. Stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu brojil ústavní stížností, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3332/10 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Usnesením obvodního soudu ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 3 T 65/2009 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, kterou mu byl prominut podmíněně odložený trest odnětí svobody. Amnestie prezidenta republiky se nevztahovala na trest zákazu činnosti.
3. V letech 2010 až 2017 podal stěžovatel celkem šest návrhů na povolení obnovy řízení, přičemž všechny byly usneseními obvodního soudu ve spojení s usneseními městského soudu zamítnuty.
4. Návrhem ze dne 16. 2. 2018 se stěžovatel opětovně domáhal povolení obnovy řízení, což odůvodnil tím, že nově vyšly najevo skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé. Konkrétně poukázal na to, že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 20. 3. 2009 č. j. MHMP 267100/2009/Tou, kterým byl stěžovateli uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a jehož výkon měl dle odsuzujícího rozsudku mařit, bylo následně zrušeno rozhodnutím Ministerstva dopravy, odboru provozu silničních vozidel ze dne 18. 5. 2010 č. j. 408/2010-160-SPR/3 (dále jen "rozhodnutí Ministerstva dopravy"). Když Ministerstvo dopravy zrušilo rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, nemohl jej stěžovatel mařit, když řídil dne 5. 10. 2009 své vozidlo zn. Mitsubishi, reg. zn. XXX. Rozhodnutí Ministerstva dopravy bylo vydáno až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku obvodního soudu. Při rozhodování o vině a trestu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí tak obvodní soud nemohl vzít tuto skutečnost v potaz. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011 "orgány činné v trestním řízení rozhodující o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jsou povinny zjišťovat nejen skutečnost, zda je rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval, pravomocné, ale i to, zda později nedošlo ke zrušení takového rozhodnutí nebo jeho části v předepsaném řízení (např. v rámci rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích). Bylo-li posuzované rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, zrušeno např. na podkladě mimořádného opravného prostředku, trestní odpovědnost obviněného za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku může být uplatňována jen tehdy, pokud i pozdějším rozhodnutím, které vzešlo z řízení následujícím po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, byla obviněnému znovu zakázána činnost, kterou vykonával v rozporu s tímto zákazem. Jestliže však obviněnému nebude znovu uložen trest zákazu činnosti (např. proto, že trestní stíhání bylo zastaveno nebo že byl zproštěn obžaloby), pak tato skutečnost pro všechna další navazující řízení o uvedeném přečinu znamená, že předmětný zákaz činnosti nebyl vůbec vysloven, a neexistuje tedy ani vykonatelné rozhodnutí, jehož výkon by obviněný mohl mařit nebo podstatně ztěžovat." Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení dále poukázal na to, že obvodní soud si v rozporu s judikaturou nevyhodnotil jako předběžnou otázku, kdy nabylo právní moci oznámení Magistrátu hl. m. Prahy o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 12. 2008 č. j. S-MHMP-DSA-811435/2008. Nadto stěžovatel poukázal na nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, když výše uvedená rozhodnutí si vyzvedl až dne 7. 7. 2009, kdy se s nimi poprvé seznámil a podal odvolání. Z toho, že podal opravný prostředek, lze usuzovat, že se domníval (a to i v okamžiku kontroly Policie České republiky dne 5. 10. 2009), že rozhodnutí nejsou v právní moci, tudíž může řídit motorová vozidla.
5. Návrh stěžovatele byl napadeným usnesením obvodního soudu zamítnut. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé. Všechny stěžovatelem uváděné skutečnosti a námitky byly již obecnými soudy opakovaně posouzeny, a to konkrétně například v usnesení obvodního soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 3 T 65/2009 o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 882/2010.
6. Proti napadenému usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž zopakoval námitku týkající se nemožnosti odsoudit stěžovatele za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, když toto bylo následně správním orgánem zrušeno.
7. Městský soud stížnost napadeným usnesením zamítl a uvedl, že usnesení obvodního soudu je v souladu se zákonem a je dostatečně odůvodněno. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že z návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatele nevyplývají žádné nové skutečnosti či důkazy, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel namítá vady předchozího řízení, zpochybňuje výsledek trestního řízení, které skončilo jeho pravomocným odsouzením, přestože se jeho námitkami soudy v minulosti opakovaně zabývaly. V době činu byla stěžovateli uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel, o čemž věděl, tedy i z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu není o jeho vině pochyb.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve věci vyšly najevo nové skutečnosti, a to rozhodnutí Ministerstva dopravy a judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k této věci, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011. Na základě těchto skutečností se stěžovatel domnívá, že skutek uvedený v bodě II výroku o vině odsuzujícího rozsudku obvodního soudu není trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí nebo vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Napadená usnesení jsou tak nesprávná a představují zásah do jeho práv na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
13. V posuzované věci je evidentní, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení neuvedl žádné nové skutečnosti či důkazy. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel za nové skutečnosti považuje jednak rozhodnutí Ministerstva dopravy a dále "novou judikaturu" představovanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011. Rozhodnutím Ministerstva dopravy, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí ukládající stěžovateli sankci zákazu řízení motorových vozidel, pro jehož maření byl odsouzen, se však obecné soudy již opakovaně zabývaly, jak bylo stěžovateli (taktéž opakovaně) obecnými soudy vysvětleno. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje zejména na argumentaci Nejvyššího soudu obsaženou v usnesení ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. 3 Tdo 882/2010 vydaném v této věci, který se jednak neztotožnil se závěrem Ministerstva dopravy a dále poukázal na to, že toto rozhodnutí bylo vydáno až poté, co nabyl právní moci odsuzující rozsudek obvodního soudu, který se zabýval okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, které stěžovatel mařil. O této skutečnosti bylo dle Nejvyššího soudu pravomocně rozhodnuto, byla postavena najisto. K pozdějšímu rozhodnutí Ministerstva dopravy nelze za daných okolností přihlížet. Z výše uvedeného je patrné, že rozhodnutí Ministerstva dopravy nemůže představovat novou skutečnost nebo důkaz dle §278 odst. 1 trestního řádu.
14. Za novou skutečnost pak nelze chápat ani poukaz na pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. 8 Tdo 146/2011 vydané v jiné věci posuzující obdobnou právní otázku, když jakýkoli posun v judikatuře soudů nemůže sám o sobě představovat důvod pro otevření přezkumu blíže neurčitého množství případů v rámci obnovy řízení. K analogickému závěru dospěl například Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2001 sp. zn. 3 Tz 82/2001, v němž uvedl, že: "Okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci zahrnuje právní názor o otázce, kterou obecný soud, popř. státní zástupce nebo vyšetřovatel dříve posoudili ve svém rozhodnutí jinak, není skutečností dříve těmto orgánům činným v trestním řízení neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §278 odst. 1, 2 a 3 trestního řádu ve věci, ve které toto rozhodnutí učinily."
15. Z výše uvedeného plyne, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl zjevně lichý, neboť neoznačoval žádnou novou skutečnost nebo důkaz, a stěžovatel se ve skutečnosti pouze stále neztotožnil s výsledkem trestního řízení, přestože mu byly opakovaně jeho námitky obecnými soudy i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3332/10) vysvětleny.
16. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základního práva stěžovatele podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu