ECLI:CZ:US:2018:3.US.3132.18.1
sp. zn. III. ÚS 3132/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Credit - plus s. r. o., sídlem Evropská 1723/61, Praha 6 - Dejvice, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2018 č. j. 23 Cdo 1877/2018-380, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2017 č. j. 3 Cmo 264/2016-353 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016 č. j. 14 Cm 40/2009-317, v rozsahu, jímž stěžovatelce nebyl přiznán nárok na zaplacení smluvní odměny ve výši 2 380 000 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi stěžovatelce nebyl přiznán nárok na zaplacení smluvní odměny ve výši 2 380 000 Kč s příslušenstvím za prošetření škodní události. Má totiž za to, že citovanými soudními rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2016 č. j. 14 Cm 40/2009-317 zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částek 2 380 000 Kč a 314 517 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 5. 12. 2017 č. j. 3 Cmo 264/2016-353, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 23 Cdo 848/2013-259, potvrdil rozsudek městského soudu v I. výroku v části zamítající žalobu na zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím a naopak jej zrušil v části zamítající žalobu na zaplacení částky 314 517 Kč s příslušenstvím, jakož i ve II. výroku, jímž městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Dovolání stěžovatelky, kterým napadla rozsudek vrchního soudu v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek městského soudu, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť podle něj nebylo dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tím, zda odstoupení od mandátní smlouvy žalovanou (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) bylo platným jednáním či nikoliv - podle stěžovatelky nemohlo jít o odstoupení od smlouvy, neboť stěžovatelka žádnou svoji smluvní povinnost neporušila (ze strany vedlejší účastnice jde tedy o výpověď smlouvy, nikoliv o odstoupení od smlouvy a stěžovatelce tak náleží smluvní odměna). K tomuto tvrzení navrhovala výslech svědků. Tento důkaz však žádný ze soudů neprovedl, aniž vysvětlil proč - jde tedy ze strany soudů o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatelka se v žalobě, bude-li Ústavní soud vycházet z textu uvedeného v samotné ústavní stížnosti, na kterou stěžovatelka opakovaně odkazuje, neplatnosti nedovolává, neboť o žádném zákonem stanoveném zákazu nebo o jeho obcházení nehovoří, pouze uvádí, že pro odstoupení od smlouvy nebyly podle jejího názoru splněny podmínky (stěžovatelka totiž podle svého mínění, jak již bylo uvedeno, žádnou svoji smluvní povinnost neporušila). Soudy se však v průběhu řízení již otázkou relativní neplatnosti, jíž by musela v zákonem stanovené lhůtě namítat sama stěžovatelka, nezabývaly a neprováděly tedy stěžovatelkou navrhovaný výslech svědků, neboť vedlejší účastnice se ubránila námitkou promlčení, tedy tím, že stěžovatelka námitku neplatnosti nevznesla včas. Právní jednání, jež mělo být podle stěžovatelky "v rozporu s platným právem", by pak ani nemohlo být napraveno konverzí podle §41a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 2013, jak stěžovatelka požaduje.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu