ECLI:CZ:US:2018:3.US.3201.18.1
sp. zn. III. ÚS 3201/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem, sídlem Veletržní 924/14, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2018 sp. zn. 3 To 49/2018, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 30. dubna 2018 č. j. NCOZ-1589-1650/TČ-2016-412302-C, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. července 2018 sp. zn. 3 To 36/2018, usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 21. dubna 2018 č. j. NCOZ-1589-1461/TČ-2016-412302-C a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 24. dubna 2018 č. j. NCOZ-1589-1461/TČ-2016-412302-C, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, svobody, jakož i ústavněprávní principy, zakotvené zejména v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka - souhrnně řečeno - namítá porušení svého práva na soudní ochranu, práva na ochranu vlastnictví, práva podnikat a porušení principu vázanosti státní moci zákonem.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor daní, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 30. 4. 2018 č. j. NCOZ-1589-1650/TČ-2016-412302-C bylo rozhodnuto podle §79a odst. 1 ve spojení s §79g odst. 1 trestního řádu o zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků až do výše 728 967 026,80 Kč, včetně příslušenství a peněžních prostředků na účet dodatečně došlých, a to na účtu stěžovatelky vedeného u obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., který je v uvedeném usnesení dále specifikován. K zajištění této náhradní hodnoty došlo z důvodu, že nelze zajistit přímý výnos z trestné činnosti, pro kterou je stěžovatelka s dalšími spolupachateli stíhána. Následná stížnost stěžovatelky podle §141 a násl. trestního řádu byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 3 To 49/2018 zamítnuta. Obdobně bylo rozhodnuto o finančních prostředcích na spořicím účtu stěžovatelky u téže banky. I v tomto případě byla stížnost směřující proti usnesení policejního orgánu ze dne 24. 4. 2018 č. j. NCOZ-1589-1461/TČ-2016-412302-C zamítnuta, a to usnesením vrchního soudu ze dne 24. 7. 2018 sp. zn. 3 To 36/2018. Stěžovatelka dále uvádí, že jí shora uvedené rozhodnutí z 24. 4. 2018 bylo doručeno poprvé s datem 21. 4. 2018 ve formě konceptu (jeho kopii stěžovatelka k ústavní stížnosti také přiložila). Policejní orgán jí následně zaslal verzi rozhodnutí se správnou datací s tím, že od tohoto druhého doručení usnesení stěžovatelce běží nová lhůta k podání eventuální stížnosti podle trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve polemizuje s tím, zda jí zajišťovaný majetek může být náhradní hodnotou podle §71 tr. zákoníku, neboť podle stěžovatelky nesplňuje definiční znaky podle §79g trestního řádu. Navíc v případě bankovních účtů, o něž v dané věci jde, šlo o transakční místa, z nichž stěžovatelka jako samoživitelka hradila potřeby své rodiny a kam jí byly poskytovány odměny z jí vykonávané samostatné výdělečné činnosti. Pokud policejní orgán v napadených rozhodnutích uvádí, že v případě stěžovatelky může být zajištěn majetek až do výše přesahující částku 700 mil. Kč, pak přehlíží, že z jiných rozhodnutí má podle stěžovatelky plynout, že je jí kladena odpovědnost za trestnou činnost, při níž mělo dojít ke škodě toliko asi v polovičním rozsahu. Stěžovatelka konečně v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud měl ústavní stížností napadenými rozhodnutími posoudit i výše uvedený koncept rozhodnutí policejního orgánu. Pokud tak neučinil, nedostál své zákonné povinnosti. Navíc i tento koncept mohl zasáhnout do práv stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Naznačuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti (byť svoji argumentaci nikterak nerozvíjí), že finanční prostředky nemohou být náhradní hodnotou podle §71 tr. zákoníku, neboť nevyhovují definici náhradní hodnoty podle §79g trestního řádu, pak je nutno připomenout, že naposledy citované ustanovení nedefinuje náhradní hodnotu podle §71 tr. zákoníku nebo podle §102 tr. zákoníku. Ostatně obě citovaná ustanovení tr. zákoníku nebyla - na rozdíl od §79g trestního řádu - dotčena novelou provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., když ani důvodová zpráva k tomuto zákonu nezmiňuje, že by smyslem úpravy §79g trestního řádu byla redefinice náhradní hodnoty. Proto je i na případ stěžovatelky zcela použitelný právní názor obsažený například v usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 0 Nt 12006/2010, že "[n]elze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak [trestní řád] umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti."
9. Odkazuje-li stěžovatelka na údajný rozpor mezi výší, do níž může být zajištěn její majetek a výší eventuálního zkrácení, který jí má být podle jejího tvrzení kladen za vinu, pak v ústavní stížností napadených rozhodnutích vrchního soudu je vysvětleno, že částka přesahující 700 mil. Kč představuje celkový rozsah zkrácení daně způsobený organizovanou skupinou, jíž má být stěžovatelka členkou. Ostatně stěžovatelka ani sama v ústavní stížnosti netvrdí, že by se na jejích bankovních účtech vedených u obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., nacházela částka tomuto rozsahu se alespoň řádově přibližující.
10. Vrchní soud se v ústavní stížností napadených rozhodnutích konečně zabýval - a to kriticky - konceptem rozhodnutí policejního orgánu, když přezkumu, i vzhledem k tomu, že koncept se lišil od konečné verze rozhodnutí jen nesprávnou datací, podrobil jen "opravené" rozhodnutí (nikoliv tedy "koncept rozhodnutí") a ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by tento jeho postup pro ni znamenal jakoukoliv reálnou újmu. Nadto Ústavní soud připomíná, že podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu může jen zrušit ústavní stížností napadená rozhodnutí nebo může orgánu veřejné moci zakázat pokračovat v porušování základních práv a svobod. Stěžovatelka však ve svém důsledku v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud měl přezkoumat ještě jiná (další) rozhodnutí, než jaká přezkoumal.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu