ECLI:CZ:US:2018:3.US.3213.18.1
sp. zn. III. ÚS 3213/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti INDEX REAL s. r. o., sídlem Chrobákova 225/90, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2018 č. j. 16 Co 185/2018-400 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2018 č. j. 22 C 107/2015-334, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Jána Locka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným usnesením nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, o které požádala v odvolání proti jeho rozsudku. V odůvodnění svého usnesení obvodní soud zejména upozornil na výjimečnost možnosti osvobození od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že stěžovatelka sice prokázala, že v současné době je její podnikání ve ztrátě, na druhou stranu její aktiva a roční tržby se pohybují v řádech milionů korun. Stěžovatelka přitom neuvedla žádný konkrétní důvod, pro který měla v době rozhodování obvodního soudu nedostatek hotových finančních prostředků.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť ten rozhodl podle něho zcela správně, když přihlédl k celkovým majetkovým poměrům žadatelky - tedy stěžovatelky - nikoliv jen k vykazovanému finančnímu zůstatku na běžném účtu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že hodnocení jejích majetkových poměrů obecnými soudy bylo pro ni překvapivé. Na soudní poplatek za odvolání stěžovatelky by se naopak podle jejího názoru měl použít §6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle něhož platí, že "[d]ošlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil". Poukazují-li soudy na obraty na účtu stěžovatelky, pak jde o zálohy nájemců na úhrady energií, kdy stěžovatelce z těchto prostředků nic významnějšího nezbývá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní posuzované věci stěžovatelky neshledal.
8. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
9. I v nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z uvedeného se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost rušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
10. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Taková situace však v posuzované věci nenastala.
11. Rozhodnutí obecných soudů nemohou být pro stěžovatelku překvapivá již minimálně proto, že městský soud zcela převzal právní a skutkové závěry obvodního soudu, jež jako správné potvrdil. Stěžovatelka tak mohla na tyto závěry reagovat - a také na ně reagovala ve svém odvolání.
12. Ustanovení §6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích se v dané věci nepoužije, neboť toto ustanovení brání jen kumulaci soudního poplatku v téže věci, k čemuž i jen podle tvrzení samotné stěžovatelky v jejím případě nedošlo, neboť původní řízení nebylo soudním poplatkem vůbec zatíženo.
13. Ani Ústavní soud pak nepovažuje závěry obecných soudů, podle kterých nehodnotily finanční situaci stěžovatelky jen podle zůstatku na účtu, ale přihlédly i k jejím obratům, za jakkoliv nepřiměřené. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nevysvětluje bližší okolnosti svého hospodaření, když jen uvádí, že přijaté platby představují zálohy na energie. K okolnostem, díky nimž je její podnikatelská aktivita udržitelná, se ale vůbec nevyjadřuje.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu