ECLI:CZ:US:2018:3.US.3240.18.2
sp. zn. III. ÚS 3240/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Úvoz 446/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. 7 Tdo 901/2018, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. 8 To 314/2016 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. 3 T 132/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odložení vykonatelnosti rubrikovaných rozhodnutí.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 92 T 143/2013, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 8 To 76/2014, jej podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Okresní soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 92 T 143/2013, ve znění rozsudku krajského soudu ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 8 To 76/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o povinnosti stěžovatele a spoluobviněných společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému konkretizovanou peněžní částku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku městského soudu podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, která krajský soud rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy svá rozhodnutí opřely pouze o tři nepřímé důkazy, které navíc nebyly vůči němu jednoznačně usvědčující.
6. V pořadí první důkazní prostředek představovalo odborné vyjádření z oboru metody pachové identifikace prostřednictvím vycvičeného psa, kdy byla zjištěna shoda mezi otisky pachových stop zajištěných na toporu kladiva a bouracím kladivu se srovnávací pachovou konzervou s otiskem pachu stěžovatele. Podle stěžovatele však pachová identifikace je pouze operativně taktickou pomůckou, která nebyla dosud odborně ověřena pochybnosti nevzbuzující metodou. K přenosu pachových stop stěžovatele navíc stačilo pouhé použití jeho rukavic a oblečení, což následně potvrdil svým písemným prohlášením obviněný G.
7. Dále soudy vycházely z výslechu svědka T., kterým bylo zjištěno, že jej stěžovatel požádal nejprve osobně, poté i telefonicky (svědkem sdělené číslo bylo policejním orgánem ověřeno jako číslo stěžovatele) o zapůjčení úhlové brusky, což učinil, když jej stěžovatel spolu s dalšími osobami navštívil v areálu sběrny, přičemž za to od něj obdržel částku 100 euro (v trezoru, který měl být násilně otevřen pomocí brusky, se nacházela hotovost právě v této měně). Jmenovaný svědek si však nebyl jistý, kdy brusku stěžovateli půjčil, telefonní číslo stěžovatele znal coby kontaktní údaj na svého zákazníka, spoluobviněného G. si mezi osobami půjčujícími brusku nepovšiml, ačkoli ho znal, vypověděl, že tyto osoby spatřil s jediným zavazadlem, a to s batohem, do nějž trezor vybouraný ze zdi ukrýt nelze, a platba stoeurovou bankovkou není v České republice výjimečná.
8. V pořadí třetím důkazním prostředkem byl výslech obžalovaného P. D. z přípravného řízení, kterým bylo zjištěno, že si obžalovaný G. "přizval" k vloupání ještě další osobu. Tento důkaz je podle stěžovatele procesně nepoužitelný, neboť jeho obhájci policejní orgán neumožnil se ho zúčastnit. Stěžovatelův obhájce se z účasti na tomto úkonu řádně a z objektivního důvodu omluvil, přičemž požádal o změnu termínu. Soudkyně okresního soudu přesto důkaz za přípustný považovala a během hlavního líčení dala najevo bez věcně udržitelného vysvětlení, že obviněný D. nemohl uvažovat o nikom jiném než o stěžovateli. Tento názor poté uplatnila v rozsudku. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti argumentaci Nejvyššího soudu, podle kterého šlo jen o problém na straně obhajoby bez vlivu na procesní použitelnost důkazu. Uvádí, že stanoví-li trestní řád právo obhájce na účast u vyšetřovacích úkonů, musí jít o právo realizovatelné, což v jeho případě naplněno nebylo.
9. Stěžovatel dále namítá procesní situaci opomenutého důkazu, kdy okresní soud zamítl jeho návrh na provedení dokazování výslechem svědka Z. L., který by mohl potvrdit, že v inkriminovanou dobu se nenacházel na území České republiky. S touto výhradou se nevypořádal ani krajský soud.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. III. ÚS 3240/18-25 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí tak, že jej zamítl. Vycházel z toho, že stěžovatel využil dispozic daných v §322 tr. řádu, který obsahuje speciální úpravu odkladu výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, avšak nedoložil výsledek tohoto svého procesního postupu. Stěžovateli dále připomenul §325 odst. 1 tr. řádu, který stanoví, že je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit náležité interpretace se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
16. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující fakta.
17. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
19. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal jednak v souvislosti s uplatněním metody pachové identifikace, jednak výpovědí P. D.
20. K pachovým stopám Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu [srov. zejména nález ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (N 47/80 SbNU 573), nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 3307/14 a nález ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16 (N 52/84 SbNU 603)], z níž jasně vyplývá, že pachové stopy lze považovat nejen za operativně taktickou pomůcku, ale při splnění předepsaných podmínek za přípustný nepřímý a podpůrný důkaz, resp. že obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou Ústavní soud nezpochybňuje. Na základě pachových stop je možno dospět k závěru, že se určitá osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě. Je třeba zopakovat, že pachové stopy netvořily v posuzované věci výhradní usvědčující důkaz, ale byly jedním ze sady nepřímých a podpůrných důkazů. Soudy se tudíž závěrům zmiňovaných nálezů Ústavního soudu nezpronevěřily. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nepředestřel konkrétní výhrady ohledně procesu zajištění a identifikace pachových stop.
21. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny ani v posouzení procesní použitelnosti výpovědi obviněného D. z přípravného řízení. Soudy dovodily, že vůči stěžovateli byla kontradiktornost uvedeného důkazu zachována tím, že obhájce stěžovatele byl o výslechu tohoto spoluobviněného předem včas vyrozuměn. Okolnost, že se výslechu nezúčastnil, je záležitostí výkonu obhajoby bez vlivu na důkazní použitelnost předmětné výpovědi. Krajský soud konstatoval, že z lékařské zprávy stěžovatelova obhájce nevyplývá, že by se k výslechu nemohl dostavit sám, přičemž není zřejmé, proč nemohl ani využít možnosti substituce. Obhájci spoluobviněných u předmětného úkonu byli přítomni.
22. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
23. Podle stěžovatele uvedená procesní situace nastala tím, že okresní soud bez řádného odůvodnění zamítl návrh na provedení dokazování výslechem svědka Z. L. a předmětné pochybení nenapravily ani soudy vyšších stupňů. Není důvod oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic, argumentaci soudů, že šlo o důkaz nadbytečný, neboť ostatní důkazy stěžovatele usvědčovaly jednoznačně.
24. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
25. Stěžovatel usiluje přiblížit se definicím třetího okruhu ústavněprávně relevantních vad důkazního řízení výše rekapitulovanými námitkami.
26. Ústavní soud nespatřuje takto vymezenou diskrepanci v konstatování soudů, že uvedl-li spoluobviněný G. v tzv. čestném prohlášení poskytnutém pro účely obnovy řízení v rozporu se svou dosavadní obhajobou, že pachové stopy stěžovatele se mohly na místě činu objevit pouze tak, že on sám měl při činu na sobě bundu a rukavice stěžovatele, a to bez jeho svolení, protože měl na něho vztek, pak je nelogické, proč by se snažil znemožnit identifikaci pachových stop použitím pepře na místě činu. Soudy též upozornily na okolnost, že ve výpovědi obviněných z původního řízení se údaj o použití oblečení stěžovatele neobjevuje, spoluobviněný G. původně uváděl, že se v inkriminované době se stěžovatelem neviděl a na předmětných nástrojích nebyly zjištěny pachové stopy spoluobviněného G., pročež jde zjevně o dodatečně účelově vymyšlené tvrzení.
27. Obdobně nevybočuje z rámce pouhé polemiky s hodnocením důkazů stěžovatelova kritika zjištění, které soudy učinily na základě výpovědi svědka T. či spoluobviněného D.
28. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před okresním soudem a krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
29. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 9 až 10 rozsudku okresního soudu a str. 4 až 6 usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána především na základě provedených nepřímých důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
31. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu