ECLI:CZ:US:2018:3.US.3346.18.1
sp. zn. III. ÚS 3346/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LEYMUR, s. r. o., sídlem Kovářova 1166/3a, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, sídlem Pejevové 3129/20, Praha 12 - Modřany, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2018 č. j. 35 Co 184/2018-75 a ze dne 31. října 2017 č. j. 30 Co 336/2017-153 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. května 2017 č. j. 28 C 261/2016-115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Romana Chaloupky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2018 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 10. 5. 2017 č. j. 28 C 261/2016-115 ve výroku I. nařídil podle §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka řízení (zástavního věřitele) prodej zástavy (pozemků a rodinného domu blíže specifikovaných v tomto výroku) ve vlastnictví stěžovatelky (zástavní dlužnice). Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 30 Co 336/2017-163 rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení usnesení obvodního soudu zrušil. Dále rozhodl, že se odvolací řízení nepřerušuje.
4. Městský soud usnesením ze dne 27. 7. 2018 č. j. 35 Co 184/2018-75, poté co soudní exekutor Mgr. Martin Slavata nařídil soudem povolenou dražbu majetku stěžovatelky, zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na přerušení exekučního řízení (výrok I.) a potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Martina Slavaty ze dne 20. 4. 2018 č. j. 080 EX 57/18-41 (výrok II.), jímž byl odmítnut návrh stěžovatelky na odklad exekuce podaný podle §54 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka tvrzení obsažená v návrhu nedoložila žádnými listinami. Městský soud konstatoval, že soudní exekutor návrh stěžovatelky odmítl důvodně. K tomu podotkl, že návrh musí obsahovat všechny náležitosti, musí být určitý a srozumitelný a musí k němu být přiloženy listiny k prokázání tvrzení v něm obsažených. Vzhledem k tomu, že exekuční řád výslovně vylučuje postup podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nebylo možno stěžovatelku vyzvat, aby podání opravila či doplnila, popř. aby k němu připojila přílohy. Pouze v případě řádného návrhu se soudní exekutor může zabývat jeho důvodností (§54 odst. 7 exekučního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se stručně věnuje popisu věci a okolnostem, za jakých došlo k jejímu poškození nařízením soudního prodeje zástavy. Dále rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Soudům vytýká, že rozhodly o povolení prodeje zástavy na základě neplatných důkazů (zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce), přestože je stěžovatelka na tyto vady upozorňovala, a to v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 261/2016. Městský soud pak v usnesení ze dne 27. 7. 2018 č. j. 35 Co 184/2018-75 převzal vzniklý extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nesouhlasí s tím, že soudy rozhodly o nařízení prodeje zástavy bez jednání. V tom spatřuje formalistický postup a požaduje, aby Ústavní soud "povolil změnu" §356 zákona o zvláštních řízeních soudních a "Parlamentu ČR uložil", aby "do 31. 1. 2019 upravil uvedené ustanovení tak, že soudní jednání je povinné".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2018 č. j. 35 Co 184/2018-75 byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno toto rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti tomuto usnesení rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když podání dovolání není přípustné.
7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 30 Co 336/2017-153 a usnesení obvodního soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 28 C 261/2016-115 je opožděná. Jak vyplývá z databáze Ministerstva spravedlnosti (viz http://infosoud.justice.cz), byla věc vedená u obvodního soudu pod sp. zn. 28 C 261/2016 pravomocně ukončena dne 17. 1. 2018 (ze samotného usnesení městského soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 30 Co 336/2017-153, které je přílohou ústavní stížnosti, se ostatně podává, že došlo právnímu zástupci stěžovatelky dne 3. 1. 2018). Nejpozději od data pravomocného skončení věci tak počala běžet dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti. Z výše uvedeného je zjevné, že ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2018 byla proti těmto dvěma rozhodnutím podána po lhůtě a je třeba ji v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se dále zabýval již pouze částí ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. 35 Co 184/2018-75 a dospěl k závěru, že v této části je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky, jde-li o toto rozhodnutí, je zcela minimální a navíc je ještě poněkud nesrozumitelná. Námitky obsažené v ústavní stížnosti se týkají v podstatě pouze předcházejících rozhodnutí, jimiž byl nařízen soudní prodej zástavy, když stěžovatelka především zpochybňuje listiny (zástavní smlouvu a smlouvu o půjčce), kterými vedlejší účastník řízení odůvodňoval svůj návrh na nařízení soudního prodeje zastavených nemovitostí. Shora uvedeným usnesením městského soudu však bylo potvrzeno rozhodnutí soudního exekutora, kterým odmítl návrh stěžovatelky na odklad exekuce pro nedoložení listin potřebných k prokázání stěžovatelčiných tvrzení právě ohledně odkladu. Stěžovatelka tak zřejmě přehlíží, že důvody pro nařízení exekuce se nekryjí s důvody pro její odklad. K samotnému rozhodnutí městského soudu lze již jen stručně připomenout, že návrh na odklad exekuce je poměrně přísně formalizovaný co do náležitostí, které musí splňovat. Nesplňuje-li je, obecný režim odstraňování vad podání se neuplatní a exekutor je oprávněn neúplný či nesrozumitelný anebo neurčitý návrh na odklad exekuce odmítnout. Z pohledu stěžovatelkou namítaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je možno konstatovat, že městský soud dostál při odůvodnění svého rozhodnutí povinnostem vyplývajícím pro něj z procesních předpisů a v jeho postupu a rozhodnutí nelze spatřovat porušení uvedených základních práv.
9. Pro doplnění je možno uvést, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek mají nesprávné použití či výklad podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Co se týče stěžovatelčina návrhu týkajícího se §356 zákona o zvláštních řízeních soudních, Ústavní soud podotýká, že v řízení o konkrétní kontrole norem může rozhodovat pouze o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení [srov. §64 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu], nikoliv tedy o jejich změně či úpravě, jak snad stěžovatelka požaduje. I pokud by se dal stěžovatelčin požadavek vyložit jako návrh na zrušení ustanovení zákona, Ústavní soud připomíná, že takový návrh je návrhem akcesorickým; sdílí tedy osud ústavní stížnosti a bylo by třeba jej s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti rovněž odmítnout [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu