ECLI:CZ:US:2018:3.US.341.17.1
sp. zn. III. ÚS 341/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou, sídlem Špitálská 11, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2016 sp. zn. 3 Tdo 1494/2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 sp. zn. 8 To 98/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. srpna 2015 sp. zn. 50 T 16/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a podle §140 odst. 3 tr. zákoníku ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 sp. zn. 8 To 98/2015 podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), shora citovaný rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu jí poté podle §140 odst. 3 tr. zákoníku nově uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Nejvyšší soud z podnětu dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 603/2016 podle §265k odst. 1 tr. řádu rozsudek vrchního soudu zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Výrokem podle §265l odst. 4 tr. řádu rozhodl, že stěžovatelka se nebere do vazby.
5. Vrchní soud poté opětovně projednal odvolání stěžovatelky a rozhodl o něm rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1, písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek krajského soudu, a to ve výroku o trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatelce podle §140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy zjištěný skutkový stav je v tzv. extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, které neskýtá dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v jejím jednání. Nadále totiž přetrvávají pochybnosti o zjištění doby a okolností úmrtí novorozence; tedy o skutkových zjištěních významných z hlediska posouzení jejího zavinění (subjektivní stránky trestného činu). V uvedených souvislostech stěžovatelka vytýká nedostatečnost a nepřesvědčivost závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož zpracovatelé podle jejího mínění nedisponovali potřebnou odborností, aby se mohli zodpovědně vyjádřit k tomu, zda porodila donošené hypotrofické nebo nedonošené dítě. To ovšem bylo klíčové z hlediska posouzení, zda v době, kdy novorozenec ještě žil, byla vůbec schopna zajistit mu potřebnou péči, aby odvrátila jeho smrt. K tomu je však zapotřebí speciálních znalostí a odbornosti přesahujících rámec oboru soudního lékařství. Proto stěžovatelka pokládala za nutné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru pediatrie, resp. neonatologie.
8. I bez odborných znalostí je namístě vyslovit pochybnost, zda může dojít k fatálnímu podchlazení zdravého, donošeného a životaschopného novorozence, který byl bezprostředně po porodu omyt a zabalen do ručníků a deky. Znalci ve svém posudku dospěli k závěru, že bezprostřední příčinou smrti novorozence bylo celkové podchlazení organismu, a dále, že novorozenec žil ještě několik hodin po porodu. Tyto dva závěry, dovozuje stěžovatelka, jsou však mezi sebou s ohledem na provedené dokazování v přímém rozporu. Znalec MUDr. Jiří Hladík podle stěžovatelky nevysvětlil, proč i přesto, že takřka ve všech ukazatelích byly u novorozence zaznamenány podprůměrné hodnoty znaků zralosti a znaky zralosti nebyly pečlivě zkoumány, stále trvá na tom, že novorozenec byl donošený. Stěžovatelka poukazuje na výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie Prof. MUDr. Zdeňka Hájka, DrSc., v hlavním líčení, ve které znalec uvedl, že vzhledem k hmotnosti novorozence, překotnému porodu i předchozím dvěma porodům stěžovatelky, kdy se děti narodily předčasně, považuje za pravděpodobné, že novorozenec byl nedonošený.
9. Odtud stěžovatelka dovozuje, že nelze vyloučit, že k fatálnímu podchlazení dítěte došlo krátce po porodu, ještě v bytě (a tedy v době, kdy novorozence odnesla do kontejneru, což učinila cca deset hodin po porodu, již nežil), přičemž uvedené mohlo mít podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku. Touto skutkovou verzí se však soudy řádně nezabývaly, přičemž vycházely ze závěrů znalců, že novorozence odnesla do kontejneru, kde přežíval ještě několik hodin, bezprostředně po porodu. Soudy bez adekvátního zdůvodnění zamítly jako nadbytečný rovněž její návrh na doplnění dokazování o revizní znalecký posudek, který by předmětné skutečnosti objasnil. Konstatování soudů, že otázka, zda byl novorozenec donošený či předčasně narozený, je zcela irelevantní, podle stěžovatelky z výše popsaných důvodů neobstojí.
10. Soudy tedy pochybily, jestliže tento důkaz (jakož i další navržené důkazy týkající se především okolností jejího předchozího těhotenství) neprovedly a při absenci bezpečného zjištění stavu dítěte bezprostředně po porodu přijaly skutkový závěr jdoucí k tíži stěžovatelky.
11. Stěžovatelka se též vymezuje proti souvisejícím závěrům soudů, kdy zdůrazňuje, že při porodu ztratila téměř kritické množství krve, kdy se dostala až na hranici šokového stavu, takže nelze dovozovat, že mohla bezprostředně poté odnést dítě do kontejneru. Ani další zjištění (včetně poznatků o jejích osobnostních charakteristikách) nepodporují závěry soudů, že se její jednání vyznačovalo plánovitostí a představovalo zvlášť závažný zločin; nanejvýše lze daný postup označit za chaotický a zkratkovitý, resp. situovaný v rovině neposkytnutí náležité péče, a to z nedbalosti.
12. Podle stěžovatelky tak soudy nedostály zásadě in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
15. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve stěžovatelčině věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
17. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není. Proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
19. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
20. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
21. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné námitky této povahy stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.
22. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud konstatuje, že její oponenturou se zabýval již dovolací soud, který se na základě ústavněprávně konformní argumentace ztotožnil se závěry vrchního soudu, že důkazy provedené v řízení před krajským soudem postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. Soudy vycházely z výpovědi znalce MUDr. Jiřího Hájka, jenž výslovně konstatoval, že ohledáním ani pitvou spolu s MUDr. Tomášem Adámkem neshledali žádné vývojové vady, které by signalizovaly nedonošenost novorozence. Dítě se podle citovaného znalce nenarodilo předčasně, jakkoli se vyznačovalo nižší porodní váhou. Prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., vyslovil pochybnosti o donošenosti dítěte, avšak vycházel výhradně z údajů o porodní váze novorozence, neboť byl limitován tím, že neměl k dispozici jiné informace než obsažené v posudku uvedených znalců (jak soudy konstatovaly, "tělo dítěte již není k dispozici"). Z ústavněprávních hledisek proto není neudržitelné, jestliže vrchní soud - shodně jako krajský soud - návrhy na doplnění dokazování o znalecký posudek z odvětví pediatrie či neonatologie a další konkretizované důkazní prostředky zamítl pro nadbytečnost.
23. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
24. Stěžovatelka se míní kritériím této kategorie vad dokazování přiblížit námitkami, že nebyly nalezeny dostatečné důkazy vyvracející její obhajobu, že dítě nezemřelo až poté, co jej odnesla do kontejneru, ale již v jejím bytě, a v určující míře proto, že bylo hypotrofické a nedonošené.
25. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
26. Stěžovatelka tyto svoje výhrady konstruuje na základě jiného skutkového stavu, než jak jej v řízení soudy zjistily a stal se podkladem pro právní posouzení. Soudy akceptovatelným způsobem dospěly k závěru, že dítě bylo donošené, zatímco stěžovatelka se soustřeďuje k opačnému závěru, na jehož podkladě následně formuluje další kritiku soudních rozhodnutí, což však k posunutí její věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.
27. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Kvalifikace stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
28. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů vrchního soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
29. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
30. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu