ECLI:CZ:US:2018:3.US.3411.17.1
sp. zn. III. ÚS 3411/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. N., t. č. Věznice Ostrov nad Ohří, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 sp. zn. 7 Tdo 458/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. 7 To 54/2016 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2016 sp. zn. 20 T 11/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), k §140 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu krajský soud uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení střelné zbraně na deset let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci. O náhradě škody krajský soud rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě nemajetkové újmy a na náhradě majetkové škody konkretizované peněžní částky a označeného poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel, jeho manželka, jeho sestra a poškozený, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl rubrikovaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu zákazu činnosti a ve výroku o náhradě škody ohledně označeného poškozeného, sám nově podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl, že podle §228 odst. 1 tr. řádu přiznal tomuto poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve vyčíslené výši a podle §229 odst. 2 tr. řádu jej se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se důsledně nezabývaly vztahem nutné obrany podle §29 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, případně vůbec neuvažovaly o posouzení projednávaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
6. Stěžovatel předesílá, že soudy dovozovaná jeho nevěrohodnost je v rozporu s důkazy v podobě vypracovaných tří posudků jeho osobnosti z odvětví psychologie a psychiatrie.
7. Následně stěžovatel soustřeďuje pozornost k právním aspektům institutu nutné obrany, poté opakuje svoji v trestním řízení od počátku uplatňovanou obhajobu, založenou na tvrzení, že jednal v mezích nutné obrany - bránil se napadení poškozeným Pavlem B. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") - a současně předestírá oproti závěrům soudů jiný způsob hodnocení řady důkazů, zejména ohledně průběhu události na místě činu, kdy za podstatné považuje, že on neútočil, z jeho strany šlo o varovný výstřel, když první výstřel šel úplně mimo poškozeného a pachatelé, kteří jsou minimálně srozuměni s tím, že vraždí, varovný výstřel nestřílí. Jen rychlý útok poškozeného, dovozuje dále stěžovatel, vedl k následku, ve kterém soudy spatřují pokus vraždy.
8. Soudy označily za nadbytečný posudek Ing. Zdeňka Maláníka, znalce v oboru kriminalistika, specializace použití zbraně a znalce v oboru sport, odvětví sport - provozování, specializace sebeobrana, s vysvětlením, že důkaz tohoto charakteru v podobě znaleckého posudku JUDr. Zdeňka Náchodského, znalce oboru kriminalistika, odvětví se zvláštní specializací sebeobrana, služební zákroky, vedení boje zblízka, byl již stěžovatelem předložen, proveden a vyhodnocen. Stěžovatel s těmito argumenty nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že byl-li posudek JUDr. Zdeňka Náchodského opatřený obhajobou krajským soudem označen za účelový a vypracovaný ve prospěch stěžovatele, tj. nebyl akceptován, měl odsouzený právo předložit důkaz nový, jak to umožňuje §89 odst. 2 tr. řádu.
9. K materiálu "Pravděpodobný děj vytvořený na základě zajištěných stop ze dne 16. 11. 2014", který byl součástí odvolání stěžovatele, se vrchní soud v odůvodnění rozsudku vůbec nevyjádřil.
10. Policejní orgán poškozeného vyslechl až dne 4. 12. 2014 po skončení hospitalizace, a tedy mohl konzultovat výpověď se svým kamarádem svědkem P. H., který byl u výslechu dne 2. 12. 2014.
11. Soudy bagatelizovaly přítomnost efedrinu v krvi poškozeného nepodloženým tvrzením, že k jeho podání mohlo dojít v sanitce. Poškozený se navíc nacházel ve stavu středně těžké opilosti (měl v krvi 1,86 - 2,20 g/kg alkoholu). Obdobně soudy zlehčovaly agresivní jednání poškozeného v minulosti. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 21. 6. 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 poškozeného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a uložil mu peněžitý trest ve výši 15 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nevykonání peněžitého trestu v trvání šesti týdnů. Jednání ve skutkové větě vymezil tak, že poškozený (tj. Pavel B. (jedná se o pseudonym)) a jeho kamarád "jsou vinni, že společně dne 29. 11. 2009 v Protivíně ve společenském sále pivovaru Platan po předchozí slovní roztržce fyzicky napadli M. R. (1961) údery pěstí a poté, co poškozený upadl na podlahu na chodbě, oba jej mlátili pěstmi a kopali jej, v dalším útoku jim zabránil svědek J. Polanský, který je odtáhl od poškozeného a tímto spáchali trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin výtržnictví". Podle stěžovatele soudy nedocenily ani agresivitu poškozeného při sportovních utkáních, kdy ze zápisu z jednání disciplinární komise OFS Písek ze dne 10. 9. 2013, kterým byl poškozený jako hráč Tělovýchovné jednoty Sokol potrestán za surovou hru při zápase zastavením závodní činnosti na 4 měsíce nepodmíněně.
12. Stěžovatel oponuje závěrům soudů, že viděl a rozeznal poškozeného dříve než poškozený stěžovatele. Namítá, že poškozený mohl být spíše ten, kdo věděl a poznal, že přichází stěžovatel, na kterého jmenovitě pokřikoval před jeho domem, ať vyleze, že jej zmlátí a zabije. Kategorické tvrzení vrchního soudu, že stěžovatel musel vědět, že onou osobou nacházející se u plotu domu č. p. X je tatáž osoba, s níž měl před svým domem slovní konflikt, je založena na pouhé domněnce a navíc je nelogická, protože u plotu za autem při špatné viditelnosti se mohl v časných ranních hodinách např. pohybovat také majitel auta a domu č. p. X.
13. Soudy taktéž nevzaly v potaz, že v minulosti nezjištěný delikvent stěžovateli házel kamení do oken a květináče do zahrady, takže si stěžovatel tento incident spojil s výhrůžkami, které mu poškozený adresoval; podle stěžovatele na něj poškozený "jmenovitě pokřikoval" před jeho domem, a to se slovy, "ať vyleze, že jej zabije a zmlátí". Stěžovatel proto poškozeného a svědka H. sledoval, aby zjistil jejich totožnost.
14. Fotodokumentace pořízená na místě činu zobrazuje jiné podmínky než v inkriminované době, přičemž rozdíly jsou dány odlišným osvětlením, jakož i dokončovacími úpravami v rámci rekonstrukce komunikace.
15. Policejní orgán se nezabýval řádně ani významnou věcnou stopou - mobilním telefonem, který převzala přímo od svědka P. H. přítelkyně poškozeného. Na tomto mobilním telefonu by se nacházely stopy krve poškozeného, odkud se mohly přenést na stěžovatelovu zbraň, jak dovozuje.
16. Soudy nezohlednily ani skutečnost, že stěžovatel nejprve přistoupil k varovnému výstřelu, který poškozeného nezranil, což mělo vyvolat pochybnosti o úmyslném jednání.
17. Přesná vzdálenost střelby nebyla zjištěna, přičemž s rozptylem 20% je možná vzdálenost střelby v rozmezí 40 - 60 cm. Policejní orgán zajistil triko poškozeného až v odpadu určeném ke spálení ve spalovně ve Strakonicích, pročež povýstřelové zplodiny byly znehodnoceny a spolehlivé informace nejsou k dispozici ani o dalších "doplňkových faktorech střelby" (lem očazení a prachová tetováž). Jestliže nebyly dodrženy zásady ohledně dokumentace střelných poranění, není podle názoru stěžovatele možné s jistotou tvrdit, že střelba nebyla z absolutní či relativní blízkosti.
18. Oba soudy se při svém výkladu činu vždy vyhýbaly hodnocení výstřelů prvního (výstražného, poškozený považoval pistoli za pouze "plynovou", proto jej "naprosto ignoroval") a druhého (který stěžovatel mířil rovněž k zemi, avšak při přetahování o zbraň zasáhl poškozeného do levého třísla), které předcházely výstřelu poslednímu, tj. do hrudníku, neboť by z tohoto hodnocení muselo být zřejmé, že takový způsob střelby odpovídá zoufalé snaze stěžovatele zabránit pokračování v útoku poškozeného.
19. Skutečnost, že stěžovatel neměl žádná viditelná zranění, nevylučuje závěr, že jednal v nutné obraně, což potvrzuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 339/2008.
20. Stěžovatel další výhrady uplatňuje k dokumentaci místa činu policejním orgánem, zejména k tzv. dohledání ze dne 17. 11. 2014, kdy v protokolu o ohledání místa činu jsou všechny chemické stopy uváděny jako možné nástřely. Oproti konstatování vrchního soudu, skutkový děj popsaný stěžovatelem odpovídá nalezeným stopám. Zásadní vzdálenostní nepřesnost se týká výpovědi poškozeného při výslechu dne 4. 12. 2014, kdy uváděl, že stěžovatel na něj vystřelil dvě rány z vozovky, které jej zasáhly, ze vzdálenosti 2 až 2,5 m, když stál na chodníku, stejnou vzdálenost zopakoval při výpovědi dne 10. 2. 2015 a při rekonstrukci dne 23. 2. 2015.
21. Stěžovatel je přesvědčen, že znalec kpt. Ing. O. Hořava řešil v posudku a v předloženém plánku místa pokusu vraždy pouze jednu z variant výpovědi poškozeného, navíc upravenou tak, aby odpovídala nalezeným stopám, zatímco plánek, ve kterém by byla zakreslena verze stěžovatele, předložen nebyl. Přitom jeho verze byla zaměřena a zanesena do plánku, který by měl být podkladem pro zapracování do posudku. Je sporné, zda bylo v kompetenci kpt. Ing. O. Hořavy, aby při veřejném zasedání u odvolacího soudu s figurantem názorně předváděl, jak mohlo dojít ke třetímu výstřelu, aby byla vyloučena možnost fyzického kontaktu poškozeného se stěžovatelem a tím byla zpochybněna výpověď stěžovatele a současně posudek znalce doc. Ing. Jana Komendy, CSc. Stěžovatel je přesvědčen, že taková demonstrace přísluší pouze znalci z odvětví sebeobrana, nikoliv znalci z odvětví balistika.
22. Stěžovatel se vymezuje rovněž proti interpretaci posudků z odvětví psychologie a z odvětví psychiatrie, kdy tyto posudky dávají najevo, že v jeho případě šlo s největší pravděpodobností o zkratkovité jednání v rámci emočně silné vypjaté situace. Za nepatřičné stěžovatel považuje konstatování vrchního soudu, že není první ani poslední doposud bezúhonný jedinec s vcelku zachovalou sociální orientací a zjištěným hodnotovým systémem, který se dopustil takového útoku. Soudy přehlíží, že se nacházel v emočně vypjaté situaci, a to v důsledku nečekaného napadení poškozeným, který je podstatně mladší osobou.
23. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy diskvalifikovaly obhajobou předložené posudky JUDr. Zdeňka Náchodského z oboru kriminalistika, specializace sebeobrana, služební zákroky a vedení boje zblízka a znalecký posudek z oboru strojírenství, specializace biomechanika, Českého vysokého učení technického v Praze, Fakulty strojní, Ústavu mechaniky, biomechaniky a mechatroniky, zpracovatele Ing. Miloslava Vilímka, Ph.D. Zejména prvně jmenovanému posudku soudy vytkly, že přesahuje rámec odborných závěrů a vychází z vlastního hodnocení výpovědí svědků, poškozeného a stěžovatele. Současně soudy, dovozuje dále stěžovatel, nekriticky vycházely ze znaleckých posudků předložených obžalobou. Tyto posudky opatřené orgány činnými v trestním řízení přitom k řadě otázek přijaly toliko pravděpodobnostní úsudek.
24. Soudy dospěly k nesprávným závěrům rovněž v otázce náhrady nemajetkové újmy, kdy vycházely z toho, že poškozený je postižen flebotrombózou levé dolní končetiny, ačkoli lékařským vyšetřením tato diagnóza určena nebyla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
25. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
27. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
28. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
29. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
30. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
31. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
32. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudcích krajského soudu a vrchního soudu. Oba soudy ve svých hodnotících úvahách odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatele.
33. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však ve stěžovatelově věci nedošlo.
34. Soudy se zabývaly všemi fázemi inkriminovaného skutkového děje, přičemž dovodily, že na místě činu poškozený neútočil na stěžovatele, nenapadl jej, stěžovatel se nebránil útoku ze strany poškozeného, ale naopak stěžovatel bez varování (podle slov poškozeného poté, co jen pronesl "tak to jsi ty, ten co tady řve?") na něj v bezprostředním časovém sledu opakovaně vystřelil, způsobil mu dvě závažná střelná zranění a na závěr ještě poškozeného udeřil pistolí do temene hlavy. Podle soudů neodvracel přímo hrozící ani trvající útok, a tudíž nešlo o nutnou obranu podle §29 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Ze strany stěžovatele šlo o nečekaný a s ohledem na použití zbraně i razantní útok na poškozeného, a to nejen opakovanými výstřely, ale i úderem pistolí do hlavy.
35. Stěžovatel uvádí, že celý incident začal slovním konfliktem mezi ním a poškozeným, kdy se poškozený dobýval do jeho domu a vykřikoval, ať "vyleze ven" a že jej zmlátí a zabije. Této výpovědi však soudy neuvěřily, což vysvětlily tím, že její pravdivost poškozený a jeho kamarád svědek H. popřeli.
36. Stěžovatel tvrdí, že si tento útok spojil s událostí, kdy mu neidentifikované osoby házely kameny do oken, k čemuž došlo asi o šest až devět měsíců dříve. Proto se podle svého vyjádření rozhodl, že bude poškozeného a svědka H. sledovat, aby zjistil jejich totožnost. Rovněž toto vysvětlení soudy nepovažovaly za přesvědčivé, jelikož se stěžovatel následně (po inkriminované střelbě) o ztotožnění poškozeného nepokusil. Vysvětlení nelze podle soudů nalézt ani v okolnosti, že poškozený byl zraněný. Stěžovatel totiž uvedl, že o zranění poškozeného nevěděl (srov. str. 4 rozsudku krajského soudu).
37. Soudy nevzaly za prokázanou ani stěžovatelovu verzi průběhu střelby. Stěžovatel se v rámci své obhajoby soustřeďoval k tvrzení, že jednal v mezích nutné obrany, neboť jej poškozený fyzicky napadl. Tuto obhajobu však soudy neshledaly za přesvědčivou.
38. Jde-li o otázku vlivu efedrinu na poškozeného, znalec - toxikolog dospěl k závěru, že tato látka má v dané koncentraci jen "mírné a málo účinné" stimulační účinky v poměru ke stanovené hladině a že přídavný efekt byl málo významný.
39. Stěžovatel vypověděl, že od poškozeného "dostával jednu ránu za druhou a že všechny tyto rány vykryl levou končetinou". Podle soudního lékaře by bylo namístě očekávat "alespoň nějaké poranění kožního krytu v této oblasti", avšak ze zdravotnické dokumentace žádné poškození nevyplývá.
40. Také mikroskopickým zkoumáním vláken (a následně jejich vzájemným porovnáním) z oděvu poškozeného a obžalovaného nebyla zjištěna barevná a druhová shoda vláken, což podle soudů též nesvědčí pro předchozí zápas tak, jak uvádí stěžovatel.
41. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že aplikace institutu nutné obrany podle §29 odst. 1 a 2 tr. zákoníku nepředpokládá, aby nejprve vůči ním a poškozeným došlo k střetu, který by zanechal fyzická zranění (srov. stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008 sp. zn. 6 Tdo 339/2008). Současně však nelze opomenout, že sám stěžovatel založil svoji obhajobu právě na tvrzení, že střelbou odvracel fyzický konflikt jím vymezený tak, že podle závěrů soudního lékaře by zanechal objektivně zjistitelné následky.
42. Verzi o "zápasu" mezi stěžovatelem a poškozeným nepodporují ani závěry soudů týkající se nepřítomnosti povýstřelových zplodin a tzv. doplňkových faktorů střelby. Stěžovatel prosazuje závěr, že absence těchto stop charakteristických pro střelbu z bezprostřední blízkosti (tedy za podmínek, které popsal na podporu své verze o nutné obraně) byla způsobena nevhodnou manipulací s oděvem poškozeného, kdy triko bylo zajištěno až v odpadu ve spalovně. Soudy k této otázce obracely pozornost v návaznosti na posudek z fyzikální chemie, nicméně i kdyby stěžovatelem oponované zacházení s důkazním materiálem mohlo mít nepříznivý vliv na zachování některých stop, vystupuje do popředí okolnost, že ani žádné další důkazní prostředky - např. znalecké posouzení střelných kanálů apod. - nepodporují související stěžovatelova tvrzení ohledně vzdálenosti, na kterou došlo ke střelbě.
43. Další rozdíly mezi stěžovatelovou obhajobou a zjištěními učiněnými dalšími důkazními prostředky jsou zahrnuty v otázce samotného průběhu střelby. Podle stěžovatele byly mezi třemi výstřely minimálně pětivteřinové intervaly, zatímco svědek Lagron, kterého soudy považovaly za "zcela nezaujatého", prohlásil, že šlo o tři výstřely vždy po jedné vteřině. V intencích této svědecké výpovědi neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že první výstřel byl "varovný" a že druhý výstřel byl mířen k zemi.
44. Stěžovatelovu výpověď o obranné povaze svého jednání nepodporují ani závěry soudů k mechanismu vzniku zranění hlavy poškozeného. Znalecký posudek z odvětví biologie a genetiky uvádí mimo jiné, že biologickým zkoumáním byla specificky prokázána přítomnost lidské krve ve zkoumaném materiálu ve stěru z levé pažby (vroubkovaná část), přičemž genetický profil stanovený z tohoto stěru se plně shoduje s genetickým profilem poškozeného. Je tak podle soudů evidentní, že pistolí musel být poškozený udeřen do hlavy, neboť jiný způsob přenosu krve poškozeného na pistoli stěžovatele není možný. Stěžovatel dovozuje, že uvedené stopy mohly vzniknout, když manipuloval s mobilním telefonem poškozeného. Přestože lze stěžovateli přisvědčit, že mobilní telefon nebyl policejním orgánem zajištěn, nelze opomenout, že stěžovatel uvedl, že si po střelbě nevšiml zranění poškozeného; nacházely-li by se krevní stopy na mobilním telefonu, se kterým manipuloval (dle svého sdělení se z něj pokusil telefonovat, avšak nedokázal jej ovládat), pravděpodobně by si jich všiml a poškozeného by nepovažoval za nezraněného.
45. Soudy nezpochybnily, že stěžovatel byl až do inkriminovaného skutku zcela bezúhonný člověk, o němž nebyly známy žádné sklony k agresivnímu jednání. Neopomenuly ani skutečnost, že poškozený byl pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví a disciplinárně sankcionován v souvislosti se sportovními utkáními. V tomto kontextu se soudy na podkladě znaleckého dokazování (krajský soud si opatřil posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie Mgr. Václava Šnorka) dospěl k závěru, že šlo "o zkratkovité jednání v rámci emočně silně vypjaté situace", stěžovatel "jednal v situaci, kterou vzhledem ke své osobnosti mohl vnímat jako ohrožující, mohl vycházet z předchozích negativních zkušeností, byť ne s poškozeným, neboť v době použití zbraně nevěděl o jeho totožnosti, a nemohl tak před inkriminovaným jednáním zohledňovat jeho minulost", "ohrožující pocit mohl být podmíněn i projekcí vlastních hostilních fantazií obžalovaného vůči domnělým či reálným násilníkům" a "náhlé projevení agrese u obžalovaného souvisí s jeho povahovými zvláštnostmi a mohlo být podmíněno i zhoršeným kognitivním zpracováním informací v komplexním podnětovém poli". Stojí za poznamenání, že poškozený měl ve vzdálenější minulosti (před 13 - 14 lety) fyzický konflikt se stěžovatelem a jeho synem (srov. str. 11 rozsudku krajského soudu), soudy nicméně nenaznaly souvislost se stíhaným skutkem, neboť stěžovatel před střelbou poškozeného nepoznal. Stěžovatel podle soudů dovozoval, že tyto neztotožněné osoby mu v minulosti házely kameny do oken.
46. Soudy konstatovaly, že ani další okolnosti nepodporují závěr o agresivních záměrech poškozeného a svědka H. v průběhu jejich pohybu v obci, kdy uvedení nevěděli, že je stěžovatel sleduje a před místem střelby se rozdělili. Viditelně agresivní (či jinak nápadné) chování poškozeného a svědka H. popřela i svědkyně Lagronová, která je míjela při cestě automobilem. Verzi stěžovatele neodpovídají ani zjištění ohledně času telefonátů svědka H. poškozenému. Soudy se zabývaly též dalšími námitkami stěžovatele, zejména stran časového zařazení stavebních prací na komunikaci, kde došlo ke střelbě, a jejich významu pro rekonstrukci trestného činu prováděnou policejním orgánem. Upozornily na změny ve výpovědích stěžovatele k tomu, kdy se poškozený a svědek H. rozdělili, a např. v otázce, z jakého důvodu si vzal střelnou zbraň (zda si ji vzal vědomě na obranu nebo šlo o náhodu).
47. Soudy se nedopustily ústavněprávního excesu ani tím, že se kriticky vyslovily k závěrům některých znaleckých posudků. Ústavní soud rovněž poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci [usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993)]. Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazního prostředku a při dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Je však nutno jej hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti [nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)].
48. Ústavněprávní relevanci nemá ani okolnost, že vrchní soud se nevyjádřil explicitně k písemnosti označené "Pravděpodobný děj vytvořený na základě zajištěných stop ze dne 16. 11. 2014".
49. Stěžovatelem zpochybňovaný závěr stran flebotrombózy levé dolní končetiny poškozeného vychází ze znaleckého posudku MUDr. Vorla.
50. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani co do jeho výtky, že soudy neuvažovaly o posouzení projednávaného skutku jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Soudy se vyjádřily tak, že předchozí slovní konflikt na ulici před domem stěžovatele, ani jeho následné jednání nebylo žádnou vysoce zátěžovou, obtížně sociálně a psychicky náročnou či vyhrocenou situací, ani nebylo vyvoláno strachem, úlekem, zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli. Rovněž hlasitý zpěv poškozeného v časných ranních hodinách na ulici není zavrženíhodné jednání vůči obviněnému, aby bylo možné uvažovat o případné kvalifikaci jednání stěžovatele jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
51. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
52. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů vrchního soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
53. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
54. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
55. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu