ECLI:CZ:US:2018:3.US.3424.17.1
sp. zn. III. ÚS 3424/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šimánka, zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2017 č. j. 33 Cdo 5182/2016-217 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. května 2016 č. j. 31 Co 3/2016-195, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magdalény Bardové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivé řízení, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 8. 2015 č. j. 214 C 51/2014-149 bylo vedlejší účastnici (jako žalované) uloženo zaplatit stěžovateli (jako žalobci) 100 000 Kč s příslušenstvím (jež měla představovat pohledávku ze smlouvy o půjčce), dále bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovateli částku 44 204 Kč a České republice - Okresnímu soudu v Benešově 2 750 Kč.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Benešově na náhradě nákladů řízení 2 750 Kč a žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 52 015,60 Kč. Vyšel z toho, že v daném soudním řízení bylo stěžovatelovou povinností tvrdit, kdy a v jaké výši vedlejší účastnici poskytl předmět půjčky, a toto své tvrzení prokázat, načež uzavřel, že přes poučení podle §118a o. s. ř. stěžovatel tuto svou povinnost nesplnil.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které avšak Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dospěl totiž k závěru, že formuloval-li stěžovatel v dovolání vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím uplatnil námitku nesprávného právního posouzení věci, neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Současně konstatoval, že námitka absence posouzení právního vztahu účastníků řízení z titulu plnění bez právního důvodu je s ohledem na zjištění krajského soudu bezpředmětná.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud neprokázal předání vymáhané částky, které je náležitostí uzavření daného reálného kontraktu. V odůvodnění svého rozsudku si však protiřečí, neboť na jedné straně akceptuje pravost směnky, kterou se vedlejší účastnice zavázala uhradit mu částku 100 000 Kč, a v návaznosti na to existenci právního vztahu mezi účastníky, na druhou stranu žalobu zamítá z důvodu, že nebylo prokázáno uzavření reálného kontraktu.
6. Dále stěžovatel poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 805/2014, zřejmě z toho důvodu, že věc měla být dle jeho názoru posouzena podle právních norem upravujících bezdůvodné obohacení. Krajskému soudu pak vytkl, že rozsudek okresního soudu nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, ačkoliv měl za to, že byl založen na neúplně zjištěném skutkovém stavu. Upozornil, že se řídil poučením okresního soudu, svá tvrzení prokázal, a že změna rozsudku krajským soudem byla založena na skutečnostech, které nebyly předmětem poučení, a nebyly tak předvídatelné. Dle stěžovatele z výše uvedených důvodů nastal tzv. extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a právními závěry krajského soudu, přičemž důkazem o předání peněž má být předmětná směnka.
7. Konečně stěžovatel upozornil, že Nejvyšší soud uvedl, že prý měl právní závěr krajského soudu napadnout procesně neregulérním způsobem, když zpochybnil správnost skutkových, a nikoliv právních závěrů. On však v dovolání napadl právní posouzení ohledně existence závazku z titulu smlouvy o půjčce a "způsobilosti důkazního prostředku, a to listiny - směnky", který prokazuje, že spornou částku vedlejší účastnici předal. Dle stěžovatele Nejvyšší soud dovolání "zjednodušeně" odmítl, aniž by se věcí řádně zabýval, přičemž odůvodnění jeho usnesení je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezy ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251) a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), jakož i usnesením ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl především, že napadený rozsudek krajského soudu je stižen jednou z ústavně relevantních vad tzv. důkazního řízení, a to "extrémním rozporem" mezi provedenými důkazy a skutkovými (a potažmo právními) závěry uvedeného soudu. Příčinou tohoto rozporu bývá zřejmý věcný omyl anebo očividně logická chyba v procesu hodnocení důkazů, v důsledku kterých se skutkové závěry obecného soudu prima facie jeví jako "zcela neudržitelné". O takový případ však v souzené věci nejde.
12. Stěžovatel namítá, že krajský soud chybně zhodnotil důkaz (neplatnou) směnkou, v níž se vedlejší účastnice zavázala zaplatit mu částku 100 000 Kč. O tom má svědčit skutečnost, že na jedné straně připustil, že mezi účastníky existoval nějaký vztah, na druhé straně však shledal, že nejde o důkaz prokazující odevzdání peněz, jež měly představovat tvrzenou půjčku. Z výše uvedeného (resp. napadeného rozsudku) však neplyne, že by se krajský soud dopustil daného pochybení. Uvedený důkaz totiž zhodnotil, a to i ve spojení s důkazy dalšími (zejména přepisy SMS komunikace) a se zohledněním toho, že stěžovatel v řízení nebyl schopen specifikovat, v jakých částkách a kdy vedlejší účastnici půjčku poskytl, načež dospěl k závěrům, jež nestojí ve vzájemném rozporu - předmětná směnka může být důkazem toho, že mezi stranami sporu nějaký vztah existoval, předání peněz půjčky však z něho může být vyvozováno jen zprostředkovaně. V tomto ohledu jde tedy o nepřímý důkaz, a to, jaká má být jeho "váha" v konkrétní důkazní situaci, je plně na posouzení obecných soudů.
13. Napadá-li stěžovatel procesní postup krajského soudu s tím, že měl rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nutno předeslat, že krajský soud nevyšel z toho, že rozhodnutí okresního soudu je založeno na neúplně zjištěném skutkovém stavu, ale že žaloba měla být zamítnuta z důvodu neunesení břemena tvrzení a důkazního břemena. A jestliže stěžovatel tvrdil, že změna rozsudku okresního soudu byla založena na skutečnostech, které nebyly předmětem poučení, a nebyly předvídatelné, z ústavní stížnosti není patrno, jaké konkrétní skutečnosti má stěžovatel na mysli. Z odůvodnění napadeného rozsudku přitom plyne, že stěžovatel byl (o povinnosti doplnit svá tvrzení o odevzdání peněz vedlejší účastnici a tato prokázat) v odvolacím řízení podle §118a o. s. ř. poučen.
14. Neobstojí ani (případná) námitka, dle níž krajský soud neposoudil daný právní vztah z titulu plnění bez právního důvodu, neboť z napadeného rozsudku je patrno, že se uvedený soud možností takového právního posouzení zabýval, dospěl ale k závěru, že pro vznik nároku z tohoto titulu by platila stejná podmínka, tj. že došlo k (resp. bylo prokázáno) předání peněž vedlejší účastnici.
15. Dále stěžovatel namítl, že ačkoliv ve svém dovolání napadl nesprávné posouzení věci, Nejvyšší soud se jím řádně nezabýval. Ze samotné ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel za způsobilý dovolací důvod chybně považuje nesprávné hodnocení důkazu zmíněnou směnkou (viz "která prokazuje, že [...] předmětnou částku druhé straně předal"). Nejvyššímu soudu tak z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout, jestliže zákonný dovolací důvod nepovažoval za naplněný.
16. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelova argumentace judikaturou Ústavního soudu, dle níž způsobilým dovolacím důvodem může být za určitých okolností i otázka skutková. V prvé řadě Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí krajského soudu trpělo kvalifikovanou vadou v podobě tzv. extrémního rozporu, a tudíž může být sotva Nejvyššímu soudu vytýkáno, že tuto vadu nerozpoznal. Kromě toho nebyly závěry Ústavního soudu stěžovatelem zcela správně interpretovány. V tomto ohledu lze stěžovatele odkázat na bod 54 a násl. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), zejména pak na část bodu 55, kde se v souvislosti s případem tzv. extrémního rozporu konstatuje, že "[p]odstatou přezkumu [...] nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 [o. s. ř.].". Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by ve svém dovolání v této souvislosti nějakou konkrétní právní otázku formuloval.
17. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu