ECLI:CZ:US:2018:3.US.3498.18.1
sp. zn. III. ÚS 3498/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2018 č. j. 8 Tdo 493/2018-38, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2017 č. j. 8 To 455/2017-590 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. srpna 2017 č. j. 30 T 73/2016-546, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 8. 2017 sp. zn. 30 T 73/2016 byl stěžovatel uznán vinným tím, že - zjednodušeně řečeno - dne 20. 2. 2015 jako úřední osoba vykonával služební činnost příslušníka Policie České republiky v prostoru průjezdu budovy Obvodního oddělení policie I., kde úmyslně a zcela bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného R. V., kterého před tím společně s kolegy na Obvodní oddělení policie I. eskortoval. Napadení se odehrálo tak, že po příjezdu na uvedené místo stěžovatel otevřel zadní dveře služebního vozidla, ze kterého poškozeného R. V., který měl ruce spoutané za zády, svalil na zem a několikrát ho kopal do horní části těla a dále mu dal několik ran pěstí do obličeje a poté jej uchopil za mikinu a vlekl jej v přesně nezjištěné vzdálenosti po zemi. Tímto jednáním mu způsobil poranění lehčího charakteru a dále mu způsobil škodu ve výši 1 500 Kč. Takto popsané jednání stěžovatele bylo kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců s tím, že má povinnost podle svých sil ve zkušební době uhradit škodu, kterou poškozenému trestnou činností způsobil. Dále okresní soud rozhodl o náhradě škody.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Brně ho ústavní stížností napadeným usnesením zamítl a následné stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Ústřední námitka stěžovatele je postavena na tvrzení, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy a ty, které provedly, hodnotily výlučně v jeho neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
10. Obecné soudy podle Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.
11. Předně je totiž třeba uvést, že byť zranění poškozeného mohla být vyvolána jiným průběhem skutkově děje - stěžovatel uvádí, že poškozeného nenapadl a pokud tento měl nějaká zranění, pak byla způsobena tím, že poškozený musel být vzhledem ke svému chování přiměřeně zpacifikován - soudy uvěřily právě skutkové verzi poškozeného, a to mimo jiné i proto, že podle znalce by poškozený nebyl sto - vzhledem k rozsahu svých schopností - si své napadení stěžovatelem věrohodně vymyslet, byť při popisu jeho útoku měl tendenci přehánět. Naopak ve tvrzeních stěžovatele a jeho kolegů, kteří eskortu poškozeného zajišťovali, byly zjištěny významné rozpory, zvláště v otázce, zda stěžovatel zůstal s poškozeným v průběhu eskorty osamocen, či nikoliv.
12. Uvádí-li stěžovatel, že do poškozeného nemohl kopat (když ten ležel na zemi mezi policejním autem a přilehlou stěnou budovy), pak v napadených rozhodnutích je popsáno, že kopání do horní poloviny těla poškozeného bylo i v tomto zúženém prostoru realizovatelné; skutečnost, že pro nedostatek místa zde nešly plně otevřít dveře automobilu, není takového charakteru, aby to dílčí útoky stěžovatele vylučovalo. Byl-li v daném prostoru dostatek místa na to, aby zde poškozený ležel na zemi, bylo zde dostatek místa i pro osobu stojící nad ním. Znalec přitom vysvětlil, že specifika některých zranění (například čisté kontury jednotlivých pohmožděnin) nemohly být způsobeny pouhým usměrněním poškozeného při jeho zajišťování. Ušní boltec pak zpravidla krvácí tak málo, že soudy neprováděly příslušná šetření na místě, neboť by s velkou pravděpodobností zde žádná krev nebyla nalezena.
13. V napadených rozhodnutích je rovněž vysvětleno, že měly-li by zranění poškozeného vzniknout již při jeho pacifikaci v baru, musely by svědkyně - z níž jedna měla k poškozenému citový vztah - vidět mimo jiné poranění ucha, a to vzhledem k velikosti ušního piercingu poškozeného. Viditelná zranění poškozeného tedy nebyla omezena jen na podlitiny, které jsou díky rozpadu hemoglobinu viditelnější až s odstupem času (stěžovatel totiž v ústavní stížnosti upozorňoval, že je to důvod, proč si bezprostředně po zajištění poškozeného v baru svědkyně nemusely zranění všimnout).
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na daný kontext a s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu