ECLI:CZ:US:2018:3.US.3539.16.1
sp. zn. III. ÚS 3539/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Denisy Belošovičové, advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2016 č. j. 33 Cdo 1111/2016-366, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2015 č. j. 56 Co 258/2015-277, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 25 C 273/2013-162 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2015 č. j. 25 C 273/2013-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a RYCHSTAV PPM, s. r. o., sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava - Mariánské Hory, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní právní ochranu, zakotvené v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ve znění napadeného doplňujícího rozsudku téhož soudu bylo k žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 108 310 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že stěžovatelka (jako žalovaná) je povinna zaplatit vedlejší účastnici z titulu smlouvy o dílo částku 88 996 Kč s příslušenstvím (výroky I), co do částky 19 314 Kč s příslušenstvím byla tato žaloba zamítnuta (výroky II), a dále jím bylo rozhodnuto, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky III).
3. Proti těmto rozsudkům podaly obě účastnice odvolání, načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") je shora označeným rozsudkem ve vyhovujících výrocích I potvrdil, v zamítavých výrocích (II) je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 19 314 Kč s příslušenstvím, a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 654 Kč.
4. Tento rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, to ale Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že stěžovatelka pouze polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů a na základě vlastní skutkové verze se snaží zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu; současně dovolací soud uložil stěžovatelce, aby vedlejší účastnici nahradila náklady dovolacího řízení.
5. Možno dodat, že stěžovatelka podala dne 14. 1. 2016 také žalobu na obnovu řízení, řízení o ní bylo usnesením okresního soudu ze dne 23. 3. 2018 č. j. 25 C 273/2013-469, které nabylo právní moci dne 25. 4. 2018, zastaveno.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že se nezabýval smluvní pokutou ve výši 140 000 Kč, kterou vůči vedlejší účastnici uplatnila z titulu neodstranění vady rodinného domu v podobě chybějící žumpy, a jejím zápočtem proti pohledávce vedlejší účastnice, ačkoliv předložila všechny důkazy a poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, dle něhož námitka započtení uplatněná v odvolacím řízení je novou skutečností ve smyslu §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.
7. Dále se krajský soud nevypořádal s jejím mailem ze dne 18. 7. 2012 (11.34 hod.) a mailem vedlejší účastnice z téhož dne (10.32 hod.), z nichž plyne, že reklamovala chybějící tzv. gaiger osobně. Tato skutečnost však měla zásadní význam, a to s ohledem na závěr tohoto soudu, že vady nebyly uplatněny v souladu se smlouvou, tj. osobně nebo doporučeným dopisem. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a mělo vztah k projednávané věci, konkrétně s maily zaslanými vedlejší účastnici, v nichž (stěžovatelka) navrhla termíny odstranění reklamovaných vad a od jejich marného uplynutí vyúčtovala smluvní pokutu. Přitom okresní soud konstatoval, že uplatnila smluvní pokutu předčasně, neboť měla čekat, až uplyne lhůta 160 dnů.
8. Krajskému soudu stěžovatelka rovněž vytkla, že bez odůvodnění neprovedl jí navržené listinné důkazy - výzvu k odstranění vad ze dne 26. 11. 2014 a výzvu k zaplacení částky 140 000 Kč ze dne 25. 9. 2015, zápočet pohledávek ze dne 15. 10. 2015, předávací protokol (ohledně tzv. gaigeru) ze dne 21. 10. 2013, že posledně uvedený zápočet tento soud zcela ignoroval, přičemž současně z těchto důkazů učinil závěr, že jde o tzv. nepřípustnou novotu, ke které nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Soud však dle stěžovatelky nemůže na jedné straně navržený důkaz neprovést a na druhé straně z něj činit závěry.
9. Dále stěžovatelka uvedla, že krajský soud nemohl potvrdit rozsudek okresního soudu jako věcně správný, protože jeho právní posouzení bylo odlišné. Nevypořádal se také se všemi námitkami, které uvedla v odvolání, konkrétně s hodnocením lhůty k odstranění vad díla a možností uzavřít dohodu o termínu odstranění vad díla podle §35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Zdůraznila také, že se vedlejší účastnice nikdy nedovolávala neplatnosti uplatnění vad rodinného domu pro nedodržení dohodnuté formy, a proto je jejich uplatnění platné, přesto však krajský soud k této neplatnosti - v rozporu se svou pravomocí - přihlédl z moci úřední.
10. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že v dovolání výslovně uvedla, že je podává z důvodů, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe. V prvním případě to byla otázka způsobu uzavření dohody o termínu odstranění díla, forma uplatnění vad díla a odměna za poskytnuté právní služby, ve druhém případě šlo o otázku jejích zápočtů po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Přitom vycházela ze stejných důkazů, jaké měl krajský soud k dispozici, a skutečnost, že její návrh zamítl, nemůže jít k její tíži. Napadené usnesení má být v rozporu s §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka splňuje podmínku §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je advokátkou. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti krajskému soudu vytkla, že se nezabýval zápočtem její pohledávky ve výši 140 000 Kč vůči žalobou uplatněné pohledávce vedlejší účastnice. Jak patrno z příslušného soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, stěžovatelka v odvolacím řízení ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2015 (č. l. 246 a násl.) uvedla, že vyzvala vedlejší účastnici k odstranění výše uvedené vady díla dopisem ze dne 26. 11. 2014 (na č. l. 262) a k úhradě této pohledávky pak dopisem ze dne 25. 9. 2015 (na č. l. 264) a že zápočet bude předložen krajskému soudu po jeho doručení vedlejší účastnici. U jednání dne 21. 10. 2015 pak uvedla, že provedla zápočet této pohledávky, přičemž předložila listinu označenou jako zápočet vzájemných pohledávek ze dne 15. 10. 2015, a navrhla, aby ji krajský soud provedl jako důkaz. Tomuto návrhu soud nevyhověl a listinu zařadil do spisu jako přílohu.
15. Podle stěžovatelkou zmíněného judikátu Nejvyššího soudu "zánik žalobou uplatněné pohledávky v důsledku kompenzačního úkonu učiněného po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně, a též samotný kompenzační projev, jsou novými skutečnostmi ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť jde o skutečnosti, které v době rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovaly, a nemohly být tedy uplatněny". Současně však platí, že v odvolacím řízení založeném na principu neúplné apelace při posouzení důvodnosti dané námitky nelze přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. V souzené věci krajský soud ne zcela striktně rozlišil mezi vlastním započtením a nepřípustným uplatňováním "nových" skutečností a důkazů týkajících se vzniku (existence) jí uplatněné pohledávky (§205a ve spojení s §211a o. s. ř.), nicméně z obsahu jeho rozsudku (str. 10-11) lze vyvodit, že skutečnosti, o které stěžovatelka svůj nárok co do důvodu a výše opírá, krajský soud považoval za tzv. novoty. Jak totiž uvedl, stěžovatelka sice nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnila dopisem ze dne 26. 11. 2014, současně však tvrdila, že k prodlení vedlejší účastnice došlo ještě před vyhlášením rozsudku okresního soudu, tj. v období od 24. 12. 2012 do 20. 10. 2013. Tyto závěry se sice týkají jiné údajné pohledávky stěžovatelky ve výši 310 000 Kč, nicméně i ve vztahu k tvrzené pohledávce 140 000 Kč platí, že není důvod, aby se otázka vzniku (existence) této pohledávky řešila až v odvolacím řízení, když daná vada díla (resp. vznik pohledávky z tohoto titulu) mohla/měla být předmětem řízení před soudem prvního stupně. Dlužno dodat, že stěžovatelka již v roce 2012 věděla, že žumpa vybudována nebude, a jestliže to za vadu původně nepovažovala, a teprve později změnila názor, protože nebyla naplněna (právně nepodložená) očekávání ohledně vlastnictví čistírny odpadních vod, může to jít (zvláště jde-li o osobu práva znalou) jen k její k tíži.
16. Dále stěžovatelka namítla, že se krajský i okresní soud nevypořádaly s mailovými zprávami stěžovatelky a vedlejší účastnice ze dne 18. 7. 2012, ačkoliv z nich má plynout, že osobně, tj. řádně reklamovala chybějící tzv. gaiger. Z těchto zpráv však plyne, že předmětem reklamace byl ucpaný odtok dešťové vody, a tudíž Ústavní soud nevidí důvod, proč by závěr krajského soudu, že předmětná reklamace byla uplatněna jen prostřednictvím mailu, a tedy v rozporu se smlouvou, nemohl - s ohledem na tuto argumentaci - obstát.
17. Stěžovatelka krajskému soudu vytkla i to, že věc posoudil po právní stránce odlišně od okresního soudu, pokud jde o otázku, zda uplatnila u vedlejší účastnice vady díla řádně, v souladu se smlouvou (tj. osobně či písemně), avšak jeho rozsudek nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, resp. že ji se svým právním názorem v odvolacím řízení neseznámil. Z hlediska ústavnosti je podstatné, v čem konkrétně měla "překvapivost" rozhodnutí krajského soudu spočívat, resp. v jakém ohledu stěžovatelka byla daným postupem zkrácena na svých procesních právech. V dovolání (na str. 8) stěžovatelka namítla, že nemohla prokázat jiný způsob vytknutí vad díla než prostřednictvím mailu, v ústavní stížnosti důsledky tvrzeného pochybení blíže specifikovala tak, že krajský soud nevzal v úvahu dvě výše specifikované mailové zprávy, z nichž má plynout, že reklamaci tzv. gaigeru uplatnila i osobně. Tuto námitku však Ústavní soud opodstatněnou neshledal (viz výše), z čehož je zřejmé, že případná kasace napadeného rozsudku krajského soudu z uvedeného důvodu by vedla jen ke zbytečnému prodlužování tohoto řízení.
18. Jestliže stěžovatelka namítla, že krajský soud neprovedl jí navržené důkazy, aniž by tento svůj postup zdůvodnil, nelze jí přisvědčit, neboť jak sama v ústavní stížnosti zmínila, krajský soud dospěl k závěru, že jde "o nepřípustnou novotu". A jestliže stěžovatelka mohla skutečnosti týkající se dalších jejích pohledávek vůči vedlejší účastnici z titulu údajných vad díla uplatnit a k jejich prokázání navrhnout důkazy již v řízení před okresním soudem (viz výše), krajský soud rozhodující v odvolacím řízení v režimu tzv. neúplné apelace k nim přihlédnout nemohl (ať už by je provedl či nikoliv), přičemž zdůvodnil, proč neakceptoval skutečnost, že stěžovatelka uplatnila nárok na zaplacení smluvní pokuty až dopisem ze dne 26. 11. 2014, tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.
19. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že se nezabýval její námitkou ohledně lhůty k odstranění vad díla, z napadeného rozsudku je patrno, že tato námitka je s ohledem na právní názor uvedeného soudu, že stěžovatelka řádně vady díla neuplatnila, bezpředmětná. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu možno jen podotknout, že výklad smlouvy o dílo, jde-li o lhůtu k odstranění vad, je věcí obecných soudů, a Ústavní soud i v případě, že by tato otázka byla relevantní, neměl důvod do jeho rozhodování jakkoliv zasahovat, a to stejné platí i pro otázku, zda došlo k uzavření nějaké dohody mezi účastnicemi o odstranění vad díla. Navíc, nejenže zjevně nejde o otázky, které by měly ústavněprávní rozměr, závěry okresního soudu lze akceptovat i z hlediska věcné správnosti.
20. Stěžovatelka dále namítla, že vedlejší účastnice se nedovolávala neplatnosti uplatnění vad rodinného domu (prostřednictvím mailu) pro nedodržení dohodnuté formy, a z toho vyvodila, že lze považovat tyto úkony za platné. Ústavní soud se touto námitkou pro její nepřípustnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nezabýval. Stěžovatelka totiž danou právní otázku mohla předestřít v dovolání a jako předpoklad přípustnosti uvést, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to s poukazem (přinejmenším) na nález, kterým argumentuje v ústavní stížnosti, neboť daný pojem nutno vykládat tak, že zahrnuje rozhodovací praxi nejen dovolacího, ale vzhledem k čl. 89 odst. 2 Ústavy i Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 a ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16).
21. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, předně možno poznamenat, že při podání dovolání je třeba postupovat striktně podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř., tedy je třeba sporné právní otázky přesně a současně s adekvátní mírou abstrakce specifikovat (čímž dojde k jejich odlišení od otázek skutkových, jež jsou v každé věci jedinečné), vysvětlit, v čem má nesprávnost jejich posouzení ze strany odvolacího soudu spočívat, a (ve vztahu ke každé z nich) se důsledně zabývat tím, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. by mohl být (skutečně) naplněn. Stěžovatelka však dostatečně neodlišila skutkové a právní posouzení věci odvolacím soudem, v důsledku čehož nesprávnost právních posouzení odvíjela od jiného skutkového stavu, než jak byl soudy nižších stupňů ustálen (např. jde-li o odměnu za poskytnuté právní služby, stěžovatelka v dovolání vycházela z toho, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o právní službě, ač krajský soud po zhodnocení provedených důkazů vyvodil opak), eventuálně předestřela otázky, na jejichž řešení nebylo rozhodnutí krajského soudu postaveno (např. termínu odstranění vad díla). Ke stěžovatelčině poznámce, že vycházela ze stejných důkazů, jež byly v soudním řízení provedeny, nutno uvést, že rozhodující jsou nejen tyto důkazy, ale i skutkové závěry, které na jejich základě soudy nižších stupňů učinily.
22. Jde-li o otázku procesního práva, kterou stěžovatelka v dovolání vznesla, ani v tomto ohledu nelze považovat závěr Nejvyššího soudu za zcela nepřiměřený ("extrémní"), neboť jde o obdobnou situaci, jak uvedeno výše. Stěžovatelka vycházela z toho, že pokud nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatnila dopisem ze dne 26. 11. 2014, jde o novou skutečnost, krajský soud tento názor neakceptoval. Dlužno dodat, že zde rozlišení skutkové a právní otázky může být obtížné, ovšem i kdyby Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud se tím měl blíže zabývat, s ohledem na závěry týkající se procesního postupu krajského soudu (viz výše) je zřejmé, že by nešlo o vadu, jež by mohla být důvodem ke zrušení napadeného usnesení.
23. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu