ECLI:CZ:US:2018:3.US.3586.17.1
sp. zn. III. ÚS 3586/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. září 2017 č. j. 2 NZT 47/2016-267, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího státního zastupitelství, jímž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na trestní stíhání v souladu se zákonem podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Teplice ze dne 12. 12. 2016 č. j. NCOZ-748/TČ-2016-417400 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako člen hodnotící komise v rámci Regionálního operačního programu soudržnosti Severozápad neprováděl řádné hodnocení předložených projektů, nýbrž tyto hodnotil podle neoprávněně daných pokynů ve prospěch zločinecké skupiny.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo. V jeho odůvodnění se uvádí, že trestná činnost je v současné fázi prokazována zejména výpovědí jednoho ze spoluobviněných, z níž vyplývá, že ovlivnění zakázek začínalo výběrem tzv. loajálních hodnotitelů, mezi nimiž byl i stěžovatel. Tyto osoby nebyly naopak při podání vysvětlení schopny popsat okolnosti, za nichž se staly členy komise. Uvedenou výpověď se doposud nepodařilo žádným způsobem vyvrátit, naopak je dle Nejvyššího státního zastupitelství podporována řadou nepřímých důkazů. Existuje tedy důvodné podezření, že se všichni obvinění dopustili vyjmenovaných trestných činů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Navrhovatel spatřuje výjimečnost svého případu, a tedy nutnost zásahu Ústavního soudu již v této fázi trestního řízení, v hrozbě nepřiměřených nepříznivých následků na jeho osobnostních právech. Jde o mediálně sledovaný případ, v němž mělo být manipulováno s evropskými dotacemi v řádech miliard korun. Nařčení z takového jednání se stěžovatele hluboce dotýká. Vyšetřování je navíc doprovázeno úniky informací a spekulací do médií a stíhané osoby jsou tak vystaveny stigmatizaci. Vzhledem k rozsahu trestního řízení nelze ani předpokládat jeho brzký konec. Rozsáhlost věci nemůže být ospravedlněním pro porušování práv stěžovatele. Nejvyšší státní zastupitelství se s některými námitkami vůbec nevypořádalo. Jde kupř. o otázku, jak mohl stěžovatel ovlivnit rozhodování komise i poté, co byl vzat do vazby, nebo jak mohl být stěžovatel vybrán účelově, když byl účasten komise toliko jako náhradník. Jediným důkazem proti stěžovateli jsou spekulace orgánů činných v trestním řízení. Naopak některé důkazy jejich vývodům odporují. Zejména výpovědi všech dotčených osob zcela odporují jediné usvědčující výpovědi. Usvědčující skutečností nemůže být to, že se policejním orgánům nepodařilo zjistit, jakým způsobem byli vybíráni členové komise. Nic nesvědčí tomu, že by stěžovatel měl osobní vazby na jiné obviněné nebo byl vybrán účelově a jakkoliv ovlivňován. Stěžovatel přitom není politicky aktivní a nepůsobí ve společnostech spojených s realizací projektů. Tím se liší od ostatních obviněných, což však orgány činné v trestním řízení nevzaly v potaz. Napadené rozhodnutí zcela postrádá odůvodnění v otázce subjektivní stránky trestného činu. Zejména se státní zástupce nevypořádal s námitkou ohledně chybějící motivace stěžovatele.
5. Za zásadní nevyřešenou otázku považuje stěžovatel vůbec hodnocení popsaného jednání jako trestného činu. Dle stěžovatele se o trestné činy popsané v usnesení nejedná, neboť uvedeným jednáním nejsou naplněny jejich znaky. Stěžovatel v komisi jednal pečlivě, všechny materiály si důkladně prostudoval a dokonce si je uschoval a mohl je tak předat policii. Svou činnost chápal stěžovatel jako veřejnou službu, kdy se dobrovolně věnoval potřebám svého regionu. Vycházel z předpokladu, že požadavky pracovníků úřadu jsou korektní a zákonné a neměl důvod o nich pochybovat. I pokud by hodnotící systém byl nastaven účelově, nemohl to stěžovatel v dané době rozpoznat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden těmito úvahami.
8. Ústavní soud připomíná i stěžovateli známý závěr, podle něhož jsou možnosti jeho ingerence do přípravného řízení striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud mohl prolomit jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž byla charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)].
9. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (a rozhodnutí o stížnosti proti němu) ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podstatou usnesení o zahájení trestního stíhání není vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, ani jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98).
10. V dané věci Ústavní soud neshledal žádný důvod pro prolomení uvedené zásady. Především napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí policejního orgánu, nevykazuje žádné známky svévole či libovůle. Je dostatečně odůvodněno a vychází z provedených a zajištěných důkazů. Jejich případné zpochybňování obviněnými je třeba řešit v rámci trestního řízení, a nikoliv v řízení o ústavní stížnosti. Stejně tak pokud snad zůstala některá dílčí konkrétní stěžovatelova námitka nevypořádána, jde o pochybení, které lze snadno napravit v průběhu trestního řízení. Výjimečnou skutečností, která by opravňovala mimořádný zásah Ústavního soudu, pak rozhodně není rozsah a důležitost (společenská sledovanost) celé kauzy. Stěžovatel není v jiném postavení než jiné osoby, proti kterým je vznášeno obvinění řádným postupem podle trestního řádu. Jestliže snad někdo ve společnosti (kupříkladu sdělovací prostředky) nectí zásadu presumpce neviny, existují k nápravě takového stavu jiné právní prostředky, takovým však není zásah Ústavního soudu do samotného počátku trestního stíhání [viz např. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 577/13 (N 118/77 SbNU 721)].
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu