ECLI:CZ:US:2018:3.US.3789.17.1
sp. zn. III. ÚS 3789/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemanka o ústavní stížnosti obchodní korporace ROKOSPOL a. s., sídlem Krakovská 1346/15, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 966/14, Břeclav, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2017 č. j. 4 Cmo 71/2017-194, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. prosince 2016 č. j. 17 Cm 104/2013-153, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku Česká komora rozhodců, z. s., sídlem Jubilejní 94/32, Brno, a JUDr. Zity Krásné, advokátky, sídlem Gorkého 61/11, Brno jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. 17 Cm 104/2013-153, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2017 č. j. 17 Cm 104/2013-181 zamítl žalobu, aby oběma vedlejším účastníkům byla společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 46 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení (výrok II. a III.). Stěžovatelka se zaplacení žalované částky domáhala z titulu náhrady škody s tím, že jde o škodu vzniklou náklady, které vynaložila na zastoupení v rozhodčím řízení advokátem JUDr. Aloisem Coufalíkem. Přes zaplacení odměny za rozhodčí řízení a urgence vyřízení věci rozhodčí řízení neprobíhalo a dosud nebylo ani skončeno. Oba žalovaní se bránili tím, že odpovědnost za případně vzniklou škodu nenesou, když Česká komora rozhodců, z. s., tvrdila, že v souladu s tehdejší zákonnou úpravou rozhodce jmenovala obratem po podání rozhodčí žaloby, a to právě žalovanou JUDr. Zitu Krásnou a opakovaně ji upomínala, aby v rozhodčím pokračovala. JUDr. Zita Krásná se naopak bránila tím, že neměla doklady o zaplaceném poplatku za rozhodčí řízení a posléze rozhodčí spis vrátila a vzdala se funkce rozhodce. Na základě provedených zjištění krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uzavřel, že i kdyby bylo prokázáno, že jí tvrzenou odměnu ve výši 46 000 Kč JUDr. Coufalíkovi zaplatila, šlo by o odměnu zaplacenou za učiněné úkony právní služby ve prospěch stěžovatelky a tudíž odměnu, která nevedla ke zmenšení jejího majetku v důsledku porušení povinností ze strany obou žalovaných.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 24. 8. 2017 č. j. 4 Cmo 71/2017-194 rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud totiž podle vrchního soudu zcela správně žalobu posoudil jako nedůvodnou a správně uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že by částku 46 000 Kč JUDr. Coufalíkovi zaplatila. I kdyby však zaplacení odměny doložila, neprokázala příčinnou souvislost mezi jejím vyplacením a tvrzeným porušením právních povinností ze strany žalovaných.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústřední námitku stěžovatelky obsaženou v ústavní stížnosti tvoří její nesouhlas s právním závěrem obou soudů. Pokud totiž obecné soudy podle stěžovatelky uzavřely, že stěžovatelce zaplacením odměny JUDr. Coufalíkovi za zastoupení v rozhodčím škoda vzniknout nemohla, neboť objednané služby obdržela, jde o zřejmý rozpor s právní doktrínou, která za škodu podle stěžovatelky - mimo jiné - považuje náklady vynaložené dříve poškozeným v zájmu výkonu jeho majetkových práv, jestliže v důsledku jednání škůdce možnost využití těchto práv poškozená strana ztratila. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. 25 Cdo 861/2006 a ze dne 27. 6. 2006 sp. zn. 25 Cdo 435/2005.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud při posuzování stěžovatelčiny věci nemohl přehlédnout, že stěžovatelka podle obecných soudů neprokázala, že odměnu JUDr. Coufalíkovi v souvislosti se zmařeným rozhodčím řízením skutečně uhradila (i kdyby tedy soudy dovodily ostatní předpoklady odpovědnostního vztahu, stěžovatelka neprokázala, že jí tvrzené prostředky v dané souvislosti skutečně vynaložila). K této otázce přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní argumentaci nenabízí. Ústavní soud si naopak v této souvislosti nemohl nepovšimnout, že již před obecnými soudy stěžovatelka poukazovala na to, že vynaložení jí tvrzených prostředků ani lépe doložit nemůže, protože JUDr. Coufalík v mezidobí zemřel. Taková obrana, byť jí Ústavní soud rozumí, ale bez dalšího obstát nemůže.
9. Co se týká argumentace stěžovatelky, že jen díky pochybení vedlejších účastníků nemohl být využit pozitivní potenciál práce JUDr. Coufalíka, pak Ústavní soud akceptuje názor obecných soudů - i s ohledem na to, že stěžovatelka vynaložení prostředků neprokázala (srov. shora) - že v daném případě nelze předjímat, zda by protistraně v rozhodčím řízení skutečně byla uložena povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. S tímto závěrem ostatně nejsou v rozporu ani stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 861/2006 není přiléhavý už proto, že dovolání jím tehdy bylo zamítnuto, když i věcně se skutkové okolnosti od právě posuzované věci značně odlišují; sama stěžovatelka toto rozhodnutí - kromě nekontextuální citace - ani hlouběji argumentačně nevyužívá. Argumentace rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 453/2005 se pak nevypořádává s odlišnou povahou patentového řízení a řízení před rozhodcem, když druhé jmenované má z pohledu posuzované věci nejblíže k řízení před soudem, kdy na otázku přiznání náhrady nákladů řízení by mělo vliv nejen rozhodnutí o věci samé, ale také rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu