ECLI:CZ:US:2018:3.US.393.18.1
sp. zn. III. ÚS 393/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Kopecké, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 Cmo 7/2016-193, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 10. 2015, č. j. 38 Cm 69/2015-157, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2016, č. j. 38 Cm 69/2015-181, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Vedlejší účastník se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit mu částku ve výši 56 674 Kč, přičemž uvedl, že stěžovatelka je vlastnicí v žalobě blíže specifikované bytové jednotky a dluží na příspěvcích na správu domu za rok 2009 částku ve výši 20 304 Kč, na nákladech za služby spojené s užíváním bytu za rok 2009 částku ve výši 9 788 Kč, na příspěvcích na správu domu za rok 2010 částku ve výši 20 304 Kč a na nákladech za služby spojené s užíváním bytu za rok 2010 částku ve výši 6 278 Kč.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2015, č. j. 38 Cm 69/2015-157, ve znění usnesení krajského soudu ze dne 29. 1. 2016, č. j. 38 Cm 69/2015-181, tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 48 682 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla co do částky 9 992 Kč zamítnuta (výrok II.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 911,35 Kč. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobu shledal po právu, s výjimkou částky 9 992 Kč, neboť tato část nároku byla promlčena a stěžovatelka platně vznesla námitku promlčení.
5. Výroky I. a III. rozsudku krajského soudu stěžovatelka napadla odvoláním, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 Cmo 7/2016-193, tak, že rozhodnutí krajského soudu v jeho výroku I. v části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 48 682,- Kč, bylo potvrzeno a ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. bylo zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že shledal rozhodnutí krajského soudu co do částky 48 682 Kč věcně správným, avšak přistoupil ke zrušení té části rozhodnutí krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit úroky z prodlení, neboť přestože se krajský soud tímto nárokem obsáhle zabýval, dostatečným a přesvědčivým způsobem tento nárok neodůvodnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím krajského i vrchního soudu. Namítla, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami a rozhodly v rozporu s v řízení provedenými důkazy. Uvedla, že vedlejší účastník vznikl dle výpisu z obchodního rejstříku až dne 1. 1. 2009, a tedy nemohl existovat již dne 5. 2. 2008, kdy se mělo uskutečnit shromáždění vlastníků, na němž byla schválena výše odměny správce domu a příspěvek na správu domu do tzv. fondu oprav, přičemž toto rozhodnutí mělo platit i v letech 2009 a 2010. Protože vedlejší účastník v této době ještě neexistoval, nemohl dle názoru stěžovatelky vydávat ani rozhodnutí, o která jsou rozhodnutí soudů opřena, a nemohlo dojít ani ke vzniku povinností stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka odmítla názor soudů obou stupňů, že vedlejší účastník vznikl ex lege při splnění podmínek dle §9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), již dříve, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, a tedy existoval v době, kdy shromáždění vlastníků rozhodovalo o výši zálohových plateb. Tento názor stěžovatelka označila za rozporný s vyjádřením příslušného katastrálního úřadu, které přiložila k ústavní stížnosti a v němž se uvádí, že rozhodným dnem pro vznik vedlejšího účastníka je 1. leden 2009. Dále namítla, že jí zaslaná vyúčtování služeb, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neobsahovala skutečnou výši ceny služby a skutečnou výši zaplacených záloh za jednotlivé služby, k čemuž však soudy nepřihlédly. Stěžovatelka konečně vyjádřila také přesvědčení, že měsíční předpis příspěvků na správu domu a záloh za služby platný od 1. 2. 2009 pro ni nebyl závazný, neboť neproběhlo žádné shromáždění vlastníků.
7. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí a dále aby jí přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, a to za dva úkony právní pomoci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Co se týče té části výroku I. rozsudku krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky k úhradě úroků z prodlení, a dále výroku III. téhož rozhodnutí, shledal Ústavní soud v této části ústavní stížnost nepřípustnou, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v této části již dříve zrušeno rozsudkem vrchního soudu a ústavní stížnost tak v této části směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí.
10. Ústavní soud shledal nepřípustnou ústavní stížnost, též pokud směřuje proti té části rozsudku vrchního soudu, v níž vrchní soud zrušil výše specifikovanou část rozsudku krajského soudu, neboť ústavní stížností je možno, ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž jde o rozhodnutí, jímž se řízení o něm končí. Takovým rozhodnutím však není zrušující rozsudek vrchního soudu, resp. jeho část, jíž bylo vyhověno odvolání stěžovatelky a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
11. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je také řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že ústavní stížností napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo rozhodnuto o dvou nárocích, jednom ve výši 35 532 Kč (dlužné úhrady na zálohových platbách na příspěvek na správu domu za roky 2009 a 2010) a druhém ve výši 11 150 Kč (dlužné úhrady za služby spojené s užíváním bytu za roky 2009 a 2010), což znamená, že ústavní stížnost byla podána v tzv. bagatelní věci [srov. §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To však stěžovatelka nečiní, když v ústavní stížnosti neuvádí k této skutečnosti ničeho.
15. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva, když v zásadě pouze opakuje svá tvrzení, která vznesla již v odvolacím řízení, příp. též v řízení před soudem prvního stupně, jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí. Požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, je Ústavní soud nucen konstatovat, že jej stěžovatelka staví do role, která mu (viz bod 11.) nepřísluší. I přes tuto skutečnost Ústavní soud shledal, že se krajský soud i vrchní soud věcí stěžovatelky řádně zabývaly, provedly adekvátní právní posouzení a adekvátně reagovaly též na námitky stěžovatelkou vznesené. Stěžovatelčin nesouhlas s jejich závěry nemůže - sám o sobě - vytvořit prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
16. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že důvodem pro jeho kasační zásah nemůže být ani obsah vyjádření Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec ze dne 5. 5. 2009, které stěžovatelka přiložila ke své ústavní stížnosti a v němž je uvedeno, že rozhodným dnem pro vznik vedlejšího účastníka dle §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů je až 1. leden 2009, z něhož stěžovatelka dovozuje nesprávnost závěru soudů stran okamžiku vzniku vedlejšího účastníka. Je tomu tak z toho důvodu, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka tuto listinu předložila k důkazu již v řízení před obecnými soudy. Pokud tak učinila až v řízení před Ústavním soudem, je třeba konstatovat, že tak učinila opožděně, neboť Ústavní soud ze své pozice není oprávněn doplňovat provedené dokazování a na základě takto provedeného dokazování přehodnocovat skutkové či právní závěry provedené obecnými soudy, jak již bylo ostatně vysvětleno výše.
V.
17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
18. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nejsou splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou stěžovateli, nese stěžovatel zásadně sám ve smyslu §62 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu Ústavního soudu