ECLI:CZ:US:2018:3.US.3952.17.1
sp. zn. III. ÚS 3952/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Stanislavem Hájkem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017 č. j. 3 Tdo 988/2017-35, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2017 č. j. 7 To 59/2017-290 a rozsudku Okresního soudu Plzeň- město ze dne 9. ledna 2017 č. j. 32 T 63/2015-257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva na rovné postavení účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako řidič motocyklu dojel automobil poškozeného, jehož předchozí řidičský manévr považoval za nebezpečný, přiměl jej vozidlo zastavit a úderem pěsti poškodil jeho kapotu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit majiteli vozidla škodu ve výši 13 963,29 Kč. V dané věci rozhodoval okresní soud již opakovaně, když jeho předchozí dvě rozhodnutí byla odvolacím soudem zrušena pro nedostatky v důkazním řízení. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozeného, kterou v podstatných okolnostem potvrdila výpověď spolujezdce z jeho vozidla, nepřímo pak výpovědi policistů, úřední záznam o ohlášení incidentu, a znalecké zkoumání o možnosti poškození kapoty automobilu. Naopak výpověď stěžovatele, podpořenou výpovědí jeho známého (cestujícího s ním jako řidič druhého motocyklu), shledal soud jako rozpornou a nevěrohodnou.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom se ve skutkových i právních otázkách plně ztotožnil se závěry soudu okresního, který zároveň dodržel všechny závazné závěry předchozích zrušujících rozhodnutí.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky byly dle Nejvyššího soudu převážně skutkové povahy a nespadají tedy pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů neshledal dovolací soud žádný extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítá existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. Z údajně usvědčujících svědeckých výpovědí poukazuje stěžovatel zejména na zásadní rozpor v otázce místa incidentu, které každý ze svědků označil zcela jinak. Další zásadní rozpor existuje v otázce zaznamenání registrační značky motocyklu po incidentu. Za významné pochybení pak stěžovatel považuje to, že nebyl jako pachatel řádně identifikován. Při jedné výpovědi poškozený uvedl, že stěžovatele nepoznává. Teprve po několika měsících při další výpovědi označil stěžovatele jako pachatele. Další svědek vypověděl, že z dvojice motorkářů útočil ten vyšší a silnější. Přitom jsou oba dle stěžovatele velmi podobné postavy, navíc byly ustrojeni v motorkářském oblečení, v helmě a s šátkem přes obličej. Soudy tak svědecké usvědčující výpovědi hodnotí zcela jednostranně, ve stěžovatelův neprospěch. Soudy dle stěžovatele nesplnily povinnost hodnotit důkazy zvlášť pečlivě v tzv. situaci tvrzení proti tvrzení, jež vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Svou povinnost ochrany základních práv a svobod pak nesplnil Nejvyšší soud, když odmítl stěžovatelovo dovolání. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Veškeré stěžovatelovy námitky spočívají v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem obecných soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavní soud není orgánem, který by byl příslušný k přezkumu opakovaně učiněných skutkových závěrů, jimiž se soudy s námitkami obhajoby dostatečně vypořádaly.
10. Zasáhnout do jejich činnosti může v podstatě pouze v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Jak přiléhavě poukázal již Nejvyšší soud, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu, je možnost existence tzv. extrémního rozporu v zásadě vyloučena v případech, kdy soudy mají úplnou, přímou svědeckou výpověď, která obviněného usvědčuje. V takové situaci již nemůže jít o extrémní rozpor, neboť závěr o vině je vždy podložen přímým důkazem. Nicméně stále může dojít k porušení jiných zásad spravedlivého trestního řízení, zejména pokud soudy nevěnují usvědčujícímu přímému důkazu dostatečnou pozornost ve světle důkazů jiných. K tomu však v dané věci nedošlo. Soudy velmi podrobně rozebraly všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech a neshledaly žádný důvod neuvěřit usvědčující svědecké výpovědi v jejích podstatných částech. Naopak shledaly několik logických důvodů, pro něž neuvěřily stěžovatelově výpovědi. Přehodnocovat tyto závěry Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.