ECLI:CZ:US:2018:3.US.4086.16.1
sp. zn. III. ÚS 4086/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Šárníka, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2016 č. j. 51 EXE 6609/2012-54 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. července 2016 č. j. 091 EX 09216/12-064 vydaného soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad pro Prahu 3, za účasti Okresního soudu v Olomouci a soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad pro Prahu 3, sídlem Seifertova 455/17, Praha 3 - Žižkov, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/127, Praha - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že na návrh vedlejší účastnice jako oprávněné pověřil Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodnutím ze dne 15. 10. 2012 č. j. 51 EXE 6609/2012-12 soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad pro Prahu 3 (dále jen "soudní exekutorka"), provedením exekuce proti stěžovateli jako povinnému, a to dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dne 25. 7. 2016 vydala soudní exekutorka příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 091 EX 09216/12-64 na celkovou částku 1 694 Kč, konkrétně jde o náhradu za ztrátu času při mobiliární exekuci konané dne 28. 5. 2014.
3. Soudní exekutorce byly doručeny námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesením okresního soudu ze dne 5. 10. 2016 č. j. 51 EXE 6609/2012-54 byl příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrzen. Okresní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že námitky stěžovatele jsou bezdůvodné, když dle §14 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, činí náhrada za ztrátu času 50 Kč za každou započatou čtvrthodinu. Z listin předložených soudní exekutorkou měl soud za prokázané, že dne 28. 5. 2014 strávil pověřený zaměstnanec soudní exekutorky cestou ze sídla soudní exekutorky do místa bydliště povinného a zpět celkem 7 hodin, a to za účelem mobiliární exekuce. Náhrada za ztrátu času tak činí částku 1 400 Kč, k této částce je pak třeba připočítat i daň z přidané hodnoty ve výši 21% což činí částku 294 Kč. Soudní exekutorkou účtovanou částku ve výši celkem 1 694 Kč tak okresní soud shledal jako zcela oprávněnou, přičemž příkaz k úhradě nákladů exekuce je podle soudu přiléhavě odůvodněn a vyplývá z něho oprávněnost účtovat uvedenou částku. Povinným uváděné důvody, proč by dle jeho názoru neměla mít soudní exekutorka právo účtovat částku 1 694 Kč, okresní soud neakceptoval. Povinný ke dni zahájení exekuce nesplnil svou povinnost uloženou mu pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím, a proto musí nyní nést i veškeré náklady, které v souvislosti s realizací exekuce vzniknou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutečné náklady exekuce byly nižší než paušální částka daná exekučním řádem, a proto je zřejmé, že exekutor měl právo i povinnost přikázat povinnému k úhradě náklady exekuce právě ve výši paušální částky a nic navíc. Kromě této paušální částky však exekutor přikázal povinnému nahradit i ztrátu času, který měl jeho zaměstnanec strávit cestou k povinnému, a to ve výši 1 694 Kč. Stěžovatel upozornil, že soudní exekutor opakovaně přikázal povinnému k úhradě tuto náhradu za cestu svého zaměstnance k povinnému, přičemž v prvním případě byl stěžovatel se svými námitkami úspěšný. Okresní soud tehdy k námitkám stěžovatele usnesením ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 51 EXE 6609/2012-31 tuto část účtovaných nákladů exekutora zrušil s odůvodněním, že náklady exekuce jsou buďto skutečné nebo paušální. Tím soud jednoznačně dal za pravdu stěžovateli v jeho názoru. Navíc okresní soud v tomto dřívějším rozhodnutí výslovně uvedl, že v novém příkazu k úhradě nákladů exekuce by se měl exekutor s ohledem na již známou obranu povinného precizně vypořádat s oprávněností požadované částky jako náhrady hotových výdajů za cestu do bydliště povinného, zejména s ohledem na to, zda téhož dne navštívil i jiné povinné ve zdejším regionu, a aby také jasně uvedl, proč nyní účtuje tuto částku i přes dříve již účtovanou paušální náhradu hotových výdajů. Vycházeje z tohoto dřívějšího rozhodnutí soudu tedy stěžovatel uplatnil proti novému příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 25. 7. 2016 č. j. 091 EX 09216/12-64 námitku rozporu jednání exekutora s již učiněným rozhodnutím soudu, vyřčeným v téže věci, poukázal na základní princip, že náklady exekuce jsou buďto skutečné, nebo paušální a zpochybnil skutečnost, že zaměstnanec exekutora vykonal toho dne cestu pouze ke stěžovateli, a tedy poukázal na to, že si tak exekutor zcela jistě "přivydělává" účtováním téhož vícero povinným. Ačkoli stěžovatel ve svých námitkách zdůraznil, že již jednou o těchto nákladech soud rozhodoval a připomněl mu i jeho dřívější stanovisko, které soud při předchozím námitkovém řízení zaujal, avšak exekutor se jím v novém příkazu k náhradě nákladů exekuce neřídil, soud se tak dopustil svévole, rozhodl zcela opačně, tj. rozhodnutí exekutora potvrdil, přičemž se dvěma nejpodstatnějšími námitkami se vůbec nezabýval. Podle stěžovatele okresní soud řádně neodůvodnil své rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost cílí na rozhodnutí o nákladech stěžovatele ve výši 1694 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací činnosti podotkl, že v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), takové však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na to, že okresní soud svým předchozím rozhodnutím ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 51 EXE 6609/2012-31 zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný dne 13. 4. 2015 pod č. j. 091EX 09216/12-054 soudní exekutorkou, je třeba poukázat také na to, že se tak stalo z důvodu absence obligatorní náležitosti tohoto příkazu, která vyplývá z §88 odst. 2 písm. g) exekučního řádu. Okresní soud konstatoval, že v napadeném rozsahu vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce neobstál v testu zákonných náležitostí, které jsou kladeny na tuto formu rozhodnutí, a proto se soud nemohl zabývat koncentrovanými námitkami stěžovatele jako povinného. Na okraj okresní soud uvedl, že v novém příkazu k úhradě nákladů exekuce by se měla soudní exekutorka s ohledem na již známou obranu povinného precizně vypořádat s oprávněností požadované částky jako náhrady hotových výdajů za cestu do bydliště povinného, zejména na to, zda téhož dne navštívila i jiné povinné ve zdejším regionu a také jasně uvést, proč nyní účtuje i tuto částku i přes již dříve účtovanou paušální náhradu hotových výdajů.
11. Ústavní soud konstatuje, že v novém exekučním příkazu ze dne 25. 7. 2016 č. j. 091 EX 09216/12-64 se soudní exekutorka pokyny okresního soudu v kasačním rozhodnutí řídila, přičemž poukázala na to, že náhrada za ztrátu času je nedílnou součástí nákladů exekuce vedle odměny a hotových výdajů; při rozhodování o výši náhrady za ztrátu času je výše hotových výdajů, jakož i způsob jejich výpočtu (paušálně určené či účelně vynaložené) dle §87 odst. 1 exekučního řádu nerozhodná.
12. Ústavní soud konstatuje, že postup soudní exekutorky i okresního soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci okresního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Okresní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu