ECLI:CZ:US:2018:3.US.4114.17.1
sp. zn. III. ÚS 4114/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti pobočného spolku OSMA-ČR-OJ038, sídlem SNP 3876, Chomutov, zastoupené JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, sídlem Palackého 75/21, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2017 č. j. 35 Cm 193/2016-63, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jaroslava Kotlána, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti účastníků řízení.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi (jako žalovaném) zaplacení částky 6 200 Kč (z titulu vrácení kupní ceny) a 3 100 Kč (z titulu smluvní pokuty), a to oproti jeho povinnosti předat vedlejšímu účastníkovi tři ve výroku blíže specifikované akcie společnosti ZEMSPOL a. s. (dále jen "předmětné akcie").
3. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel s vedlejším účastníkem uzavřel dne 11. 8. 2016 kupní smlouvu týkající se předmětných akcií a vedlejšímu účastníkovi uhradil jejich kupní cenu ve výši 6 200 Kč. Dopisem ze dne 30. 9. 2016 stěžovatel učinil úkon směřující k odstoupení od smlouvy, a to z důvodu, že nebyl vedlejším účastníkem informován o tom, že převod akcií je omezen, neboť podléhá souhlasu představenstva uvedené společnosti. Z jejích stanov, dostupných ve sbírce listin veřejného rejstříku od 27. 8. 2014, krajský soud zjistil, že předmětné akcie jsou volně převoditelné s omezením, že k převodu je třeba souhlasu představenstva, které je povinno projednat žádost akcionáře o převod na svém nejbližším zasedání po doručení žádosti, nejpozději do dvou měsíců, a pokud tak neučiní, má se za to, že s převodem souhlasí. Dle krajského soudu byla informace o omezení převodu akcií veřejně dostupná, stěžovatel měl možnost se s podmínkami převodu seznámit, kromě toho zřejmě představenstvo o souhlas vůbec nepožádal, a úkon, směřující k odstoupení od smlouvy, učinila dříve, než mohla uběhnout dvouměsíční lhůta, navíc v případě nečinnosti by nastoupila domněnka, že představenstvo s převodem souhlasilo. Z těchto důvodů krajský soud uzavřel, že vedlejší účastník kupní smlouvu neporušil a stěžovateli tak nevznikl důvod od ní odstoupit.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že právo odstoupit od smlouvy bylo koncipováno jako smluvní ujednání, kdy splněním "dané podmínky" vzniklo bez ohledu na to, zda výše zmíněná informace byla veřejná, či nikoliv. Dle stěžovatelova názoru je totiž třeba rozlišovat důvody odstoupení, může tomu být ze smluvených důvodů nebo důvodů stanovených zákonem, přičemž je na něm (jako oprávněném), který z nich si zvolí. A protože využil smluveného práva na odstoupení, nebylo zveřejnění dané informace podstatné.
5. Dále stěžovatel uvedl, že není ani podstatné, zda byla uvedená společnost vyzvána k udělení souhlasu s převodem předmětných akcií, a v této souvislosti poukázal na §271 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s tím, že lhůta k vyslovení souhlasu s převodem akcií, po jejímž uplynutí nastávají ex lege účinky odstoupení, uplynula dne 11. 3. 2017, a pro rozhodnutí obecných soudů je významný skutkový stav v době vydání rozhodnutí [§154 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].
6. Podle stěžovatele trpí napadené rozhodnutí protiústavní vadou spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy. Výsledkem řízení je, že nemůže do uvedené společnosti vstoupit, a nemůže se ani domáhat vrácení kupní ceny pro překážku rei iudicatae. Krajský soud očividně nevzal v potaz aktuální právní úpravu a "judikatorně posvětil stav bezdůvodného obohacení" u vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v souzené věci k dispozici žádný takový prostředek neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 9 300 Kč. Ústavní stížnost tedy směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, již lze označit za zcela zjevně "bagatelní" (srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. To se však stěžovateli proti jeho očekáváním nezdařilo.
11. Podle stěžovatele k porušení ústavnosti mělo dojít tím, že krajský soud nerespektoval jednoznačně znějící kogentní normu tzv. podústavního práva, obsaženou v §271 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Takovéto pochybení, je-li shledáno, obecně představuje "kvalifikovanou vadu" v procesu interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, jež zpravidla zakládá porušení ústavnosti. Současně však nutno připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž úspěšné uplatnění ústavní stížnosti v tzv. bagatelní věci předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
12. Ústavní stížnost je založená na tvrzení, že uvedené zákonné ustanovení je ustanovením kogentním. Tento předpoklad je však chybný (srov. "ledaže je ve smlouvě stanoveno jinak"), přičemž úprava práv a povinností v samotné kupní smlouvě, kterou je třeba užít přednostně, jednoznačná není. Je totiž otázkou, zda prohlášení převodce (vedlejšího účastníka) v čl. II bodu 1 o tom, že na akciích nevázne žádné omezení jejich převodu, zahrnuje rovněž podmínku, že k převodu je potřebný souhlas představenstva uvedené společnosti, jestliže čl. II bod 5 tuto situaci výslovně předpokládá, resp. řeší, a když stěžovateli daná podmínka mohla, resp. měla být známa z veřejně dostupných stanov, jak na to již upozornil krajský soud. Dále pak z čl. II bodu 4, dle něhož "[n]abyvatel je oprávněn odstoupit od této smlouvy", není ani zcela zřejmé, za jakých podmínek byl stěžovatel k odstoupení od smlouvy oprávněn. Eventualita, že krajský soud předmětnou kupní smlouvu interpretoval chybně, může za těchto okolností mít nanejvýš povahu věcné nesprávnosti, jež referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu není (a to ani v případech, v nichž o tzv. bagatelní věc nejde). Jinak řečeno, o zásahu Ústavního soudu by bylo v souzené věci možné uvažovat za situace, kdyby s ohledem na tzv. bagatelnost věci bylo napadené rozhodnutí zatíženo vadou značné intenzity, zejména kdyby šlo o projev zjevné libovůle či dokonce svévole v soudním rozhodování. K takovému závěru však zde nebylo možné dospět.
13. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu