ECLI:CZ:US:2018:3.US.460.18.1
sp. zn. III. ÚS 460/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. prosince 2017 č. j. 70 Co 409/2017-109 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 38 Nc 63/2017-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a B. L., nezletilého L. K. a nezletilého M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení a namítá porušení především čl. 4, 90, 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z hlediska práv dětí namítá porušení čl. 3, 5 a 7 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených usnesení vyplývá, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 2. 11. 2017 č. j. 38 Nc 63/2017-58 nařídil předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost, aby odevzdal obě nezletilé děti (vedlejší účastníky) do péče matky (vedlejší účastnice), a to bezodkladně v den doručení předběžného opatření, a uložil mu i povinnost, aby strpěl ponechání obou dětí v péči matky. V odůvodnění okresní soud připomenul, že u něj probíhá aktuálně řízení k návrhům obou rodičů o úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Návrh na nařízení předběžného opatření podala matka a okresní soud dospěl k závěru, že pro vydání předběžného opatření jsou splněny zákonné podmínky. Konstatoval, že stěžovatel obě děti, při zohlednění jejich útlého věku, náhle a necitlivě vytrhl z do té doby jim známého rodinného prostředí, z péče matky čerpající rodičovskou dovolenou, na jejíž každodenní péči byly zvyklé, odvezl je na neznámé místo a matce od 19. 10. 2017 s nimi odepřel jakýkoli kontakt; stěžovatelovo jednání vyhodnotil jako naprosto neempatické, bezohledné, nezodpovědné a v přímém rozporu se zájmy nezletilých dětí. Připomenul, že je naprosto nepřípustné, aby rodič svévolně tímto způsobem postupoval a řešil partnerské neshody tak, že bude bezdůvodně odpírat kontakt dětí s druhým rodičem, navíc kontakt dětí útlého věku s matkou. Soud proto považoval za nezbytné zatímně stabilizovat poměry dětí a uvedl, že matka listinami připojenými k návrhu plně osvědčila skutečnosti v něm vyložené. V závěru zdůraznil, že předběžné opatření neprejudikuje konečné rozhodnutí ve věci samé, jeho účelem je zajištění stability poměrů účastníků do doby pravomocného ukončení řízení ve věci samé.
3. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním s námitkou, že pro vydání předběžného opatření nebyly splněny zákonné podmínky, rozhodnutí je podle něj nesprávné, neboť je založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Kromě jiného uvedl, že oba syny dočasně odvezl k jejich prarodičům, a to z obav o své zdraví a majetek a zamezení odvozu dětí matkou do P., k čemuž došlo poté, co ho matka napadla a způsobila mu škrábance v obličeji. Ve styku matce nebránil, pouze trval na asistovaných stycích a dne 26. 10. 2017 se s dětmi vrátil do svého bydliště. V doplnění odvolání vyslovil kategorický nesouhlas se změnou bydliště nezletilých, je mu znemožněna každodenní péče o děti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že stěžovatelovo odvolání není důvodné a usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 70 Co 409/2017-109 potvrdil usnesení okresního soudu. V odůvodnění uvedl, že akceptuje správné právní závěry okresního soudu vedoucí k nařízení předběžného opatření, tj. že nastala potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků. Připomenul, že pro jeho rozhodování je relevantní stav, který tu byl v době vyhlášení (vydání) usnesení okresního soudu. Neshledal pochybnosti o správnosti usnesení, protože matka osvědčila naléhavý právní zájem na úpravě poměrů nezletilých dětí, svěření do péče matky odpovídá jejich zájmům a aktuální rodinné situaci, kdy po výměně zámků v nemovitosti, byť ve výlučném vlastnictví stěžovatele, ale doposud užívané celou rodinou, otec znemožnil matce, aby nadále tuto nemovitost i s dětmi užívala, a když jediným možným řešením dalšího pobytu matky s nezletilými dětmi bylo bydlení, které si zajistila v Praze prostřednictvím svých rodičů. Posléze reagoval na stěžovatelovy návrhy a připomenul, že předběžné opatření je opatřením dočasné povahy s omezenou dobou trvání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel - podle svých slov - sleduje odstranění stavu, který je v rozporu s jeho právy a právy jeho dětí, zejména v rozporu se vzájemným právem dítěte a rodiče na rodičovskou výchovu a péči. Porušení ústavních práv spatřuje primárně v rozhodnutí bez zákonného podkladu (porušení čl. 2 odst. 2 Listiny), sekundárně v porušení práva na rodinný život a vzájemného práva dětí a stěžovatele na rodičovskou výchovu a péči (čl. 8 Úmluvy, čl. 10 a 32 Listiny).
5. Stěžovatel je přesvědčen, že předběžné opatření nemá zákonný podklad, protože bylo nařízeno podle nepřiléhavého právního předpisu, podle občanského soudního řádu, ačkoliv pro tento typ předběžné úpravy je soud vázán zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), tedy měl postupovat podle §452 tohoto zákona, přičemž na podporu svého tvrzení snáší řadu argumentů (zejména ve III. a IV. části ústavní stížnosti). Upozorňuje též na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1534/15 (v odlišném složení senátu), poukazuje na dobu mezi podáním ústavní stížnosti a rozhodnutím a polemizuje s jeho právními závěry o možnosti nařídit předběžné opatření podle občanského soudního řádu.
6. Protože je stěžovateli znám přístup Ústavního soudu k přezkumu předběžných opatření, tak žádá, aby jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nepřípustnost z důvodu nenaplnění zásady subsidiarity zásahů Ústavního soudu, když je zde aprobovatelný ústavněprávní důvod pro kasační zásah spočívající právě v rozhodnutí bez zákonného podkladu.
7. Namítá, že nejde ze strany soudů o ochranu práv, ale o brutální a nezákonný zásah do práv třech účastníků řízení ve prospěch matky, navíc paradoxně odůvodněný tím, že stěžovatel fakticky práva dětí chránil, přičemž matka sama přiznala úmysl jednat protiprávně (odejmout děti ze sféry vlivu otce a odjet s nimi trvale 250 km od původního společného bydliště).
8. V závěru ústavní stížnosti požádal stěžovatel o její přednostní projednání, a když by se jí Ústavní soud zabýval po delší dobu (upozorňuje, že věc pod sp. zn. II. ÚS 1534/15 byla rozhodnuta po roce a půl), nebo předkládal otázku k rozhodnutí plénu, pak žádal o odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
11. Ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti konečným rozhodnutím, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla jde o ta rozhodnutí, jimž se soudní či jiné řízení končí. Splnění tohoto procesního předpokladu lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, jsou-li způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a tvoří-li samostatnou uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2.]. Mezi taková rozhodnutí patří i rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, neboť povinnost jím stanovená může v závislosti na konkrétních okolnostech vést k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223) nebo nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Jeho ústavněprávní přezkum ovšem musí zohledňovat, že intenzita zásahu s ním spojeného je omezena jednak jeho prozatímní povahou, jednak tím, že jím není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Rozhodnutí o nařízení předběžného opatření navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem na rychlou úpravu poměrů mezi účastníky řízení.
12. Byť jsou rozhodnutí o předběžných opatřeních - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod, je vhodné zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů o podmínkách pro vydání, či nevydání předběžného opatření, ani důvodnost předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, nýbrž je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk plynoucích z práva na soudní ochranu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí, resp. činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
13. Stěžovatel základní námitkou (výše sub 5.) zpochybňuje zákonný podklad předběžného opatření, jeho námitka však není důvodná. Je totiž třeba vzít v úvahu obecnou úpravu předběžných nařízení v §74 a násl. o. s. ř., a speciální předběžné opatření upravující poměry dítěte podle §452 z. ř. s. Závěr, že při úpravě poměrů dítěte lze postupovat výlučně podle zvláštní právní úpravy, není ústavně konformní, a to s ohledem na omezené použití tohoto postupu (výlučně na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí). Nejsou-li naplněny procesní předpoklady pro předběžné opatření podle §452 a násl. z. ř. s., je namístě aplikace obecné úpravy zařazené do občanského soudního řádu, a to i přesto, že zákonem č. 293/2013 Sb. došlo ke zrušení §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ve stěžovatelově věci tak okresní soud nařídil předběžné opatření podle §102 odst. 1 a §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., čímž je naplněna podmínka zákonného podkladu předběžného opatření. Podle třetího senátu Ústavního soudu tak není důvod pro odchýlení se od závěrů obsažených v usnesení ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1534/15 (rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Další stěžovatelovy námitky jsou již toliko polemikou se správností napadených usnesení. Ani tyto námitky neshledává Ústavní soud relevantními, neboť jsou koncentrovaným uplatněním odvolacích námitek, na které vyčerpávajícím způsobem reagoval krajský soud (zejména str. 3, poslední odstavec, str. 4, první odstavec odůvodnění jeho usnesení).
15. Ústavní soud - s přihlédnutím k zatímní povaze předběžného opatření - neshledal, že by napadená rozhodnutí nebyla náležitě odůvodněna a že by jejich závěry bylo možné považovat za svévolné, či jsoucí v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Tyto závěry neodporují ani dosavadní judikatuře Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými usneseními nebyla porušena stěžovatelem odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy. Tvrzeným porušením - z hlediska práv dětí - čl. 3, 5 a 7 Úmluvy o právech dítěte se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelovy děti neměly postavení navrhovatelů.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na promptní rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti (takto fakticky vyhověl navrhovatelově žádosti o přednostní projednání věci).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu