ECLI:CZ:US:2018:3.US.499.18.1
sp. zn. III. ÚS 499/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Róberta Nemečka, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, advokátem sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 4698/2015-537, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2015 č. j. 24 Co 213/2015-477 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2014 č. j. 117 C 48/2010-434, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a MUDr. Marcela Pekárka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v I. výroku rozsudku ze dne 15. 12. 2014 č. j. 117 C 48/2010-434 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok II). Bezdůvodné obohacení vzniklo tak, že vedlejší účastník řízení zaplatil stěžovateli kauci na základě smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor (dále jen "smlouva o budoucí smlouvě"), od níž posléze vedlejší účastník řízení odstoupil, protože stěžovatel neprovedl do stanovené doby rekolaudaci nebytových prostor, jež měly být předmětem nájemní smlouvy, na zubní ordinaci, přestože vedlejší účastník řízení mu řádně předložil projekt úprav. Okresní soud předně dovodil, že pojmem "projekt zubní ordinace" nebyla myšlena kompletní projektová dokumentace podle stavebně technických předpisů, ale pouze nárys rozmístění zubařských křesel v prostoru včetně jejich vývodů, a ten vedlejší účastník řízení předložil. Stěžovatel naopak nepřipravil nebytové prostory tak, aby byly schopny užívání, a proto vedlejší účastník řízení od smlouvy o budoucí smlouvě odstoupil důvodně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevrátil vedlejšímu účastníkovi řízení zaplacenou kauci, posoudil okresní soud žalobu jako důvodnou a uložil stěžovateli vydat vedlejšímu účastníkovi řízení podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") to, co na základě zrušené smlouvy obdržel.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2015 č. j. 24 Co 213/2015-477 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K výše uvedené argumentaci okresního soudu doplnil, že ze smlouvy o budoucí smlouvě vyplynulo, že právo vedlejšího účastníka řízení na odstoupení od smlouvy bylo vázáno výlučně na objektivní skutečnost, že předmětné nebytové prostory nebudou stěžovatelem jakožto pronajímatelem zkolaudovány na zubní ordinaci nejpozději do 30. 6. 2009, k čemuž nedošlo. Přestože se vedlejší účastník řízení zavázal poskytnout součinnost ke změně účelu užívání nebytových prostor, nemělo to žádný význam pro jeho možnost odstoupit od smlouvy, a posuzování této otázky bylo podle krajského soudu nadbytečné. Krajský soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že vedlejší účastník řízení platně odstoupil od smlouvy, jež se tím od počátku zrušila, čímž odpadl právní důvod plnění, na jehož základě stěžovatel obdržel kauci 400 000 Kč, a proto je povinen tuto kauci vrátit jako bezdůvodné obohacení. Bez ohledu na výše uvedené měl krajský soud dále za to, že smlouva byla jako celek od samého počátku absolutně neplatná pro neurčitost, neboť v ní nebyla s určitostí sjednána doba, do kdy má být uzavřena vlastní nájemní smlouva k nebytovým prostorám, jakožto podstatná náležitost smlouvy o smlouvě budoucí. Uzavření nájemní smlouvy bylo vázáno na splnění odkládací podmínky, o níž nebylo v době uzavření smlouvy jisté, zda vůbec a kdy v budoucnu nastane, přičemž splnění této podmínky záviselo na nejistém rozhodnutí stavebního úřadu. Stěžovatel by byl proto povinen vrátit žalobci žalovanou částku i jako bezdůvodné obohacení z neplatného právního úkonu.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 4698/2015-537 zamítnuto a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání k otázce určitosti či neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě a tedy z ní vyplývající otázce její platnosti. Oproti krajskému soudu dospěl k závěru, že ujednání bylo dostatečně určité a smlouva o budoucí smlouvě je platná. Posléze se zabýval otázkou, zda bylo poskytnutí součinnosti vedlejším účastníkem řízení ke splnění smluvní povinnosti stěžovatele podmínkou pro vznik práva vedlejšího účastníka řízení odstoupit od smlouvy z důvodu prodlení stěžovatele se splněním povinnosti, k níž měl vedlejší účastník řízení poskytnout součinnost, a pokud ano, zda vedlejší účastník řízení tuto svou povinnost splnil předložením daného projektu zubní ordinace. V této souvislosti Nejvyšší soud dovodil, že závěru (právnímu) o poskytnutí součinnosti ve stanovené lhůtě nelze ničeho vytknout, a pokud stěžovatel nezajistil kolaudaci prostor ve stanoveném termínu, vzniklo vedlejšímu účastníkovi řízení právo odstoupit od smlouvy o budoucí smlouvě, které využil. Stěžovatel byl proto povinen vydat vedlejšímu účastníkovi řízení přijatou kauci jako bezdůvodné obohacení podle §457 obč. zák. Nejvyšší soud konstatoval, že podklady, které vedlejší účastník řízení stěžovateli dodal (vizualizace nábytku, zpřesnění počtu umyvadel či zásuvek) sice byly potřebné pro efektivní provedení stavebních prací a rekonstrukci prostor, nicméně nepředstavovaly podklady nezbytné pro provedení kolaudace nebytových prostor na zubní ordinaci. Vedlejší účastník řízení se přitom zavázal poskytovat v dohodnuté době součinnost při činnosti směřující ke kolaudaci prostor, a jeho právo na odstoupení od smlouvy o budoucí smlouvě se vázalo na zajištění kolaudace stěžovatelem, nikoliv na provedení samotné rekonstrukce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje rekapitulaci skutkového stavu a průběhu dosavadního řízení. Napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá, neboť soudy podle jeho názoru rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu, když neprovedly jím opakovaně navrhované důkazy a jejich neprovedení řádně neodůvodnily. Navíc svá rozhodnutí postavily na skutkových zjištěních, která jsou v rozporu s navrhovanými a neprovedenými důkazy a opírají se pouze o tvrzení a důkazy navržené vedlejším účastníkem řízení. Postupem soudů došlo jak k porušení práva na spravedlivý proces, tak i k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se v intencích §35 odst. 2 obč. zák. nezabýval výkladem pojmu "projekt zubní ordinace", který byl pro posouzení věci klíčový. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se rovněž řádně nevypořádal s jeho argumentací ohledně nesprávného postupu soudů nižších stupňů ve věci výkladu pojmu "projekt zubní ordinace" a v otázce poskytnutí součinnosti vedlejším účastníkem řízení. Závěr Nejvyššího soudu se podle stěžovatele opírá o neúplně zjištěný skutkový stav. Podotýká, že Nejvyšší soud hodnotil důkazy týkající se mj. povinnosti vedlejšího účastníka řízení poskytnout součinnost, aniž by však před ním jakékoliv dokazování v této otázce proběhlo. Stěžovatel uzavírá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zejména tím, že nepřihlédly k jeho tvrzením a neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy, přičemž jejich neprovedení dostatečně neodůvodnily a dále že zatížily řízení vadou při dokazování a rovněž porušily zásadu rovnosti účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Ústavní soud předesílá, že stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Stěžovatel sice shledává porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces v rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy, resp. v tom, že soudy vyšly jednostranně pouze z důkazů navržených vedlejším účastníkem řízení a důkazy navrhované stěžovatelem neprovedly, Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí nezjistil, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. Namítá-li stěžovatel, že soud neprovedl jím navržené důkazy, které by však, pokud by byly provedeny, zvrátily pro něj nepříznivý závěr soudů ohledně důvodnosti odstoupení od smlouvy vedlejším účastníkem řízení, jde z jeho strany o polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Jak ovšem Ústavní soud opakovaně upozorňuje, hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) a která zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. Naopak zejména okresní soud provedl poměrně podrobné dokazování, které směřovalo právě k výkladu pojmu "projekt zubní ordinace". Z dostupných důkazů vyplynulo, co se mělo rozumět uvedeným pojmem a soudy tyto závěry dostatečně jasně a srozumitelně objasnily.
10. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá rovněž za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto obvykle zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to zejména věcí nalézacího soudu, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci okresní soud řádně a z pohledu práva na soudní ochranu dostatečně vysvětlil, proč stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků nejsou pro zjištění otázky výkladu pojmu "projekt zubní ordinace", na níž rozhodnutí spočívalo, podstatné. Závěry soudů tak nelze považovat za svévolné.
11. Vytýkal-li stěžovatel Nejvyššímu soudu že neprovedl dokazování zejména k otázce povinnosti vedlejšího účastníka řízení poskytnout stěžovateli součinnost, přehlíží skutečnost, že dovolací řízení není v žádném případě určeno ke zjišťování skutkového stavu a dokazování ve věci samé nemůže Nejvyšší soud ani provádět. Stěžovatelem zmiňovaná možnost Nejvyššího soud provádět dokazování, byla sice v občanském soudním řádu zakotvena (srov. §243a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012), avšak sloužila pouze k prokázání důvodů dovolání, přičemž z povahy věci mohlo jít pouze o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., v tehdy účinném znění, spočívající v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu