ECLI:CZ:US:2018:3.US.539.18.1
sp. zn. III. ÚS 539/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Hany Blatné, Vojtěcha Blatného, obou zastoupených Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 46/1, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 26 Cdo 354/2017-597, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2016 č. j. 14 Co 16/2016-466 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. prosince 2014 č. j. 5 C 63/2011-372, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Mgr. Kateřiny Jemelíkové, Ing. Jaroslava Jemelíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Svůj návrh odůvodňují špatným zdravotním stavem a složitou ekonomickou situací s tím, že podrobením se napadeným rozhodnutím by jim vznikly nemalé náklady a újma v souvislosti s opuštěním domu, který dlouhodobě užívají, nadto za situace, kdy je vlastnické právo vedlejších účastníků minimálně nejisté.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit dům č. p. X, který je součástí pozemku parc. č. st. X1, zapsaný v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X2 pro obec K., katastrální území Kobylí na Moravě, a předat jej vyklizený vedlejším účastníkům do 15 dnů (výrok I.), a každý ze stěžovatelů byl zavázán k náhradě nákladů řízení vedlejších účastníků částkou 17 984,50 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. o věci samé potvrdil. Ve výroku II. o nákladech řízení ho změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z vedlejších účastníků na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 27 670 Kč. Dále stěžovatelům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z vedlejších účastníků náklady odvolacího řízení v částce 8 349 Kč.
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že vedlejší účastníci nabyli předmětný dům do vlastnictví kupní smlouvou ze dne 29. 7. 2010 uzavřenou se synem stěžovatelů Lukášem Blatným, že ho pronajali stěžovatelům nájemní smlouvou ze dne 14. 9. 2010, a protože stěžovatelé neplatili sjednané nájemné 7 800 Kč měsíčně, z nájemního vztahu jim dali výpověď, takže nájem na jejím základě skončil ke dni 30. 4. 2011; stěžovatelé však předmětný dům užívali i nadále, a to již bez právního důvodu. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěly soudy ke shodnému závěru, že domáhali-li se vedlejší účastníci po skončení nájemního vztahu vyklizení předmětného domu, je jejich nárok podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), důvodný.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 267 Kč. Nejvyšší soud shledal, že byť dovolání trpí vadami, pro něž je neprojednatelné, rozhodnutí krajského soudu je pochopitelné, srozumitelné a nevykazující nedostatky tvrzené stěžovateli a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé trvají na stanovisku, že kupní smlouva, kterou měli vedlejší účastníci nabýt předmětné nemovitosti, byla uzavřena v rozporu s §39 občanského zákoníku, přičemž okresní soud se s touto námitkou nevypořádal a neučinil tak ani krajský soud a uvedený nedostatek nebyl napraven ani Nejvyšším soudem, čímž mělo být zasaženo do jejich práva na soudní ochranu. Odůvodnění rozsudku krajského soudu odkazem na rozhodnutí okresního soudu nepovažují za zákonné a přezkoumatelné. Odkazují přitom na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121) a ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287)]. Namítají, že i kdyby byla kupní smlouva uzavřena platně, došlo ke znovunabytí vlastnického práva jejich syna odstoupením od kupní smlouvy, v důsledku čehož celý spor o vyklizení nemovitostí ztrácí své opodstatnění. Mají za to, že platnost odstoupení od smlouvy soudy nesprávně právně posoudily v důsledku nesprávně vyhodnocených důkazů a neprovedením navrženého důkazu výslechem svědka Bc. Miroslava Schejbala, jímž mohlo být prokázáno, že k předání části kupní ceny 200 000 Kč nedošlo. Podle stěžovatelů navíc převod předmětných nemovitostí nastal za pochybných okolností a některé z osob, kterým byla zaslána část kupní ceny z advokátní úschovy, byly v minulosti spojovány s trestnou činností. Odkazují též na §3 odst. 2 písm. e), §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ"). Uvedené výhrady dle stěžovatelů obstojí i ve vztahu k řízení před Nejvyšším soudem, který nijak pochybení soudů nižších stupňů nezhojil. Do práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny bylo dle názoru stěžovatelů zasaženo postupem krajského soudu, který místo toho, aby věc soudu vrátil k novému projednání, prováděl sám neúplné dokazování a ve věci rozhodl, když otázku platnosti odstoupení od smlouvy nově právně zhodnotil, takže stěžovatelé proti jeho závěrům měli možnost se bránit již jen dovoláním. Vystěhováním a případným nuceným výkonem soudních rozhodnutí vzniknou stěžovatelům nemalé náklady a materiální újma a je tím zasahováno do jejich práva na ochranu majetku, nedotknutelnost obydlí, soukromí a soukromého života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Jak vyplývá z napadeného rozsudku okresního soudu, všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly v řízení před okresním soudem dostatečně zjištěny a zhodnoceny, přičemž stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují stejné argumenty, na něž tento soud patřičně reagoval. Neshledal tak žádný důvod svědčící pro neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi jejich synem Lukášem Blatným a vedlejšími účastníky podle tehdy účinných ustanovení občanského zákoníku a podrobně řešil námitku stěžovatelů, že kupní smlouva zanikla odstoupením Lukáše Blatného ze dne 29. 6. 2011. V této souvislosti je relevantní jeho zjištění ze samotného textu kupní smlouvy (jejího článku III. 1.), kde je výslovně uvedeno, že částka 200 000 Kč byla uhrazena před podpisem kupní smlouvy kupujícími v hotovosti k rukám prodávajícího, což účastníci kupní smlouvy stvrdili vlastnoručními podpisy. Z toho je jednoznačně prokázáno, že první část kupní ceny ve výši 200 000 Kč byla synovi stěžovatelů zaplacena v hotovosti již před podpisem kupní smlouvy, a že on tuto částku přijal. Dovodil-li okresní soud z těchto zjištění, že předmětná kupní smlouva tvrzeným odstoupením pro nezaplacení části kupní ceny ve výši 200 000 Kč zaniknout nemohla, z ústavního hlediska je jeho logický závěr akceptovatelný, stejně jako z něj vyplývající další závěry, že spoluvlastnické právo vedlejších účastníků k předmětným nemovitostem nebylo zpochybněno, a že je tím dána jejich aktivní legitimace k podání žaloby o vyklizení nemovitostí pro užívání věci bez právního důvodu.
11. Ztotožnil-li se pak krajský soud se skutkovými i právními závěry okresního soudu, na něž pro stručnost odkázal, nelze mu vytýkat, že by bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, reagoval-li krajský soud na odvolací námitky stěžovatelů příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
12. Stěžovatelé sice označují postup krajského soudu za překvapivý s tím, že otázku platnosti odstoupení od kupní smlouvy nově právně zhodnotil, takže se proti jeho závěrům neměli možnost bránit, jak však vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, je v něm stejně jako v rozsudku okresního soudu poukázáno na znění čl. III. 1 předmětné kupní smlouvy a z něho vyvozeno, že pro zaplacení části kupní ceny ve výši 200 000 Kč není žádná povinnost prodávajících sjednána, neboť příslušným článkem je naopak konstatováno a stvrzeno, že tato část kupní ceny byla uhrazena již před podpisem smlouvy. Dospěl-li krajský soud ke stejnému závěru jako okresní soud, že nemohlo dojít k platnému odstoupení od kupní smlouvy pro tvrzené neuhrazení částky 200 000 Kč, nejde o rozhodnutí překvapivé či porušující zásadu dvouinstančnosti, jak tvrdí stěžovatelé, ale o rozhodnutí upřesňující a rozvádějící jinak správnou argumentaci okresního soudu.
13. Poukazují-li stěžovatelé na §3 odst. 2 písm. e), §6 a §8 NOZ a v té souvislosti na povinnost jednat v právním styku poctivě a na zjevné zneužití práva vedlejšími účastníky, které nemůže požívat právní ochrany, okresní soud v napadeném rozsudku případně zdůraznil, že vedlejší účastníci uhradili kupní cenu za předmětné nemovitosti způsobem dohodnutým s prodávajícím Lukášem Blatným. Jakým způsobem a komu byla část kupní ceny z advokátní úschovy vyplacena, je pak věcí prodávajícího. Naopak stěžovatelé se chovali v rozporu se zákonem a neplnili svou základní povinnost nájemců platit dohodnuté nájemné, kdy bylo nadto rozsudkem okresního soudu ze dne 3. 3. 2014 č. j. 21 T 126/2013-251 prokázáno, že v předmětné nemovitosti neoprávněně odebírali elektrickou energii, za což byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody.
14. Lze uzavřít, že soudy obou stupňů se předmětnou věcí řádně zabývaly, učinily dostatečná a pro posouzení vymezeného předmětu řízení podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné normy podústavního práva a tyto případně aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelů. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily, přičemž vysvětlily, proč nepovažovaly za potřebné provést důkaz výslechem svědka Bc. Miroslava Schejbala. Takové odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jakkoliv svévolným či vybočujícím z ústavněprávních limitů. Ostatně i Nejvyšší soud považoval za potřebné v napadeném usnesení, jímž dovolání trpící vadou neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, označil za neprojednatelné a jež Ústavní soud aprobuje, poukázat na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné a vykazující nedostatky tvrzené stěžovateli. Zastávají-li stěžovatelé opačný názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejich základních práv, o jejichž porušení svou ústavní stížnost opírají.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl jako nepřípustnou.
16. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu