ECLI:CZ:US:2018:3.US.548.18.1
sp. zn. III. ÚS 548/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Rosta, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. září 2017 č. j. 17 C 101/2016-73, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Karla Procházky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 11. 2016 č. j. 17 C 101/2016-36 bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastaveno řízení, neboť stěžovatel jako žalobce neuhradil soudní poplatek z žaloby ani v dodatečně stanovené lhůtě.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 3. 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46 bylo výše uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 9. 2017 č. j. 17 C 101/2016-73 bylo dovolání stěžovatele podané dne 3. 7. 2017 proti výše uvedenému usnesení krajského soudu odmítnuto pro opožděnost, když nebyla dodržena zákonná dvouměsíční lhůta, počínající běžet ode dne doručení dovoláním napadeného rozhodnutí. Protože napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 27. 4. 2017, lhůta k podání dovolání uplynula dnem 27. 6. 2017.
5. Usnesení okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ze spisu okresního soudu dovodil, že stěžovatel počínaje podáním žaloby až dosud jako adresu svého bydliště ve všech podáních uváděl XX, a na tuto adresu mu byly písemnosti soudem zasílány, ačkoli podle sdělení Ústřední evidence obyvatel je trvale hlášen k pobytu na adrese YY. Krajský soud uvedl, že při určení adresy pro doručování soud v první řadě vychází z údajů samotného adresáta. Uvede-li adresát ve svém písemném podání v probíhajícím řízení nebo v jiném svém úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány listiny, je tím určena adresa pro doručování až do skončení tohoto řízení, nedojde-li v pozdějším podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu ke změně. Vzhledem k tomu, že stěžovatel od počátku uváděl jako svoji adresu pouze adresu XX, lze mít podle krajského soudu důvodně za to, že jde o adresu pro doručování stěžovateli v tomto řízení, tedy o adresu pro doručování, konkludentně určenou samotným adresátem, protože ji ve svých podáních (úkonech) opakovaně uváděl a na písemnosti na ni zasílané reagoval. Dále z obsahu spisu krajský soud dovodil, že usnesení krajského soudu napadené dovoláním bylo stěžovateli doručeno na zmíněnou adresu XX dne 27. 4. 2017, kdy dle záznamu poštovní doručovatelky nebyl adresát při pokusu o doručení zastižen a zásilka byla proto vhozena do jeho domovní schránky. Jde o doručení podle §50 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože okresní soud použil obálku typu III. která je dle instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 145/2011-OD-ST určena k doručování jiných písemností (§50 o. s. ř.). Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dovolání stěžovatele bylo okresnímu soudu doručeno (došlo do datové schránky soudu) dne 3. 7. 2017 a tímto dnem je také datováno. Protože k doručení usnesení krajského soudu, proti němuž dovolání směřuje, došlo dne 27. 4. 2017, přičemž podle §57 odst. 2 o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, bylo posledním dnem k podání dovolání úterý 27. 6. 2017. Z uvedeného krajský soud dovodil, že dovolání bylo podáno až po uplynutí dovolací lhůty a tudíž opožděně.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů si nesprávně vyložily situaci, kdy stěžovatel ve svém prvotním podání žaloby a v případných následných podáních uváděl adresu XX, a na tuto adresu průběžně zasílaly veškeré písemnosti. Podle stěžovatele závěr soudů ohledně doručování písemností je nesprávný, neboť o doručování na tuto adresu stěžovatel nikdy nepožádal podle §46a odst. 2 o. s. ř. V dané věci bylo podle stěžovatele třeba doručit výlučně do vlastních rukou adresáta a na adresu, která je uvedena v centrální evidenci obyvatel, tedy na adresu YY, tedy na adresu jinou, než doručovaly soudy obou stupňů v průběhu celého řízení.
7. Podle stěžovatele je nesprávný názor krajského soudu, že pouhé uvedení adresy v žalobě, kterou podala fyzická osoba bez jakéhokoliv právního vzdělání, je třeba považovat za adresu, na kterou stěžovatel požádal, aby mu bylo doručováno. Nesprávný je zejména předpoklad krajského soudu, který je vyjádřen v napadeném usnesení, že lze mít důvodně za to, že jde o adresu pro doručování (XX) s tím, že stěžovatel ji od počátku uváděl a tedy jde o konkludentně určenou adresu samotným adresátem. Stěžovatel je toho názoru, že oba soudy nerespektovaly §46a odst. 1 o. s. ř. a vykládaly si uvedený postup doručování velice extenzivním nezákonným způsobem a navíc krajský soud dovodil konkludentní určení adresy samotným adresátem, ačkoliv tak stěžovatel neučinil podle §46a odst. 2 o. s. ř.
8. Za situace, kdy usnesení soudů obou stupňů nebyla dosud řádně doručena do vlastních rukou adresáta ani nebyla doručována obálkou typu I., a pro porušení zákona tak dosud nemohla začít běžet dvouměsíční lhůta podle §240 o. s. ř., došlo podle stěžovatele postupem soudů obou stupňů k odepření spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46 tomu tak není.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
13. V předmětné věci krajský soud usnesením ze dne 21. 3. 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46 potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 17 C 101/2016-36, kterým tento soud zastavil řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Usnesení obsahuje poučení o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. s uvedením délky lhůty k jeho podání a počátku běhu této lhůty. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které okresní soud usnesením ze dne 15. 9. 2017 č. j. 17 C 101/2016-73 odmítl pro opožděnost a krajský soud jeho rozhodnutí usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 potvrdil. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel v předmětné věci důvodně považoval dovolání za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; vlastním zaviněním však tento opravný prostředek řádně nevyužil (k tomu viz níže část IV.) a ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46 je tak nepřípustná.
14. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti ohledně usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 a napadeného usnesení okresního soudu a dospěl k závěru, ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve své přípustné části, tj. proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 a usnesení okresního soudu je zjevně neopodstatněná.
17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o výklad a použití podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
18. V souzené věci okresní soud ze spisu u něj vedeného pod sp. zn. 17 C 101/2016 zjistil, že stěžovatel, počínaje podáním žaloby až do konce řízení jako adresu svého bydliště ve všech podáních uváděl XX, a na tuto adresu mu proto byly soudem zasílány písemnosti, které stěžovatel přebíral. Protože usnesení krajského soudu, proti němuž dovolání směřovalo, bylo stěžovateli na uvedenou adresu doručeno dne 27. 4. 2017, byl posledním dnem k podání dovolání den 27. 6. 2017. Z uvedeného okresní soud správně dovodil, že dovolání podané do datové schránky soudu dne 3. 7. 2017 bylo podáno až po uplynutí dovolací lhůty; krajský soud tento závěr okresního soudu potvrdil. Uvedeným závěrům soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 Co 343/2017-86 a proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2017 č. j. 17 C 101/2016-73 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 9 Co 1232/2016-46 Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu