ECLI:CZ:US:2018:3.US.574.16.1
sp. zn. III. ÚS 574/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Alibaba a sedem zbojnikov, s. r. o., sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti I. výroku (ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky), III., IV. a V. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 29 Cdo 2661/2012-1365, I. výroku (ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky), IV., V., VI. a VII. výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. března 2012 č. j. 22 Co 192/2010-1156 a I. výroku (ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky) rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. prosince 2009 č. j. 5 C 184/2007-634, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Mgr. Petra Stejskala, obce Brněnec, sídlem Moravská Chrastová 77, Brněnec, České republiky - České správy sociálního zabezpečení, Krajské správy sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj, sídlem U Stadionu 2729, Pardubice, a Ing. Tomáše Jatše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. výše specifikovaných výroků), jimiž měla být porušena její základní práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že obchodní společnost RANDA s. r. o. (dále též jen "RANDA") se žalobou podanou dne 11. 9. 2007 domáhala po vedlejších účastnících (a dalších dvou osobách) zaplacení částky 84 614 Kč s příslušenstvím. Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnila tím, že tehdejší správce konkursní podstaty úpadce společnosti VITKA Brněnec a. s. při zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce zabavil finanční hotovost - peněžní prostředky z pokladny RANDA (nacházející se v areálu konkursním správcem původně prodaného podniku na adrese Brněnec 17), které RANDA získala jako plnění od svých odběratelů za dodávky ručně pletacích přízí; konkursní správce vložil tyto prostředky dne 30. 9. 2005 na specifikovaný účet úpadce, aniž je sepsal do jeho konkursní podstaty. Úpadce se tak měl bezdůvodně obohatit na úkor RANDA.
3. Okresní soud ve Svitavách (dále též jen "okresní soud") rubrikovaným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že RANDA neprokázala, že se předmětné finanční prostředky v době opětovného zabrání podniku skutečně nacházely v areálu úpadce, a že byly v jeho vlastnictví; sice doložila, že finanční prostředky přebírala v době od 6. 1. 2005 do 31. 8. 2005 pracovnice úpadce (po uzavření smlouvy o prodeji podniku pracovnice společnosti se žalobcem spřízněné), další osud těchto prostředků však nebyl zmapován, a žádným důkazem nebylo prokázáno, že se finanční prostředky v žalované výši ke dni, kdy byl obchodní společnosti RANDA znemožněn přístup do areálu úpadce (12. 9. 2005), v tomto areálu skutečně fyzicky nacházely. Okresní soud proto žalobu zamítl pro nedoložení vzniku škody.
4. Proti rozsudku okresního soudu podala RANDA odvolání. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") k návrhu žalobkyně rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2012 č. j. 22 Co 192/2010-781 podle §107a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že namísto dosavadní žalobkyně bude v řízení ve vztahu k vedlejším účastníkům pokračováno jako s novou žalobkyní se stěžovatelkou.
5. Krajský soud poté v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil; současně dalšími ústavní stížností napadenými výroky rozhodl o nákladech řízení. Po přezkoumání rozhodnutí okresního soudu dovodil, že odvolání není důvodné, neboť okresní soud ve věci provedl náležité dokazování, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým i právním závěrům, přičemž provedené důkazy hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. Krajský soud se současně ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nebylo namístě doplnit dokazování elektronickým účetnictvím úpadce, a taktéž došel k závěru, že se v řízení neprokázalo, že by se ke dni převzetí areálu správcem konkursní podstaty úpadce (ke dni 13. 9. 2005) nacházely v příslušném areálu finanční prostředky náležející obchodní společnosti RANDA.
6. Následná dovolání RANDA a stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustnými, neboť jimi nebyla k řešení předložena žádná otázka, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí krajského soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry okresního soudu a krajského soudu neodpovídají v řízení provedeným důkazům, respektive že jsou s nimi v extrémním rozporu. Obecné soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by v září roku 2005 byly předmětné finanční prostředky obchodní společnosti RANDA zabaveny, přestože bylo prokázáno, že podle naposledy prokazatelného stavu byly tyto peněžní prostředky uloženy v trezoru u ředitele úpadce, a to přesto, že tehdejší konkursní správce v řízení připustil, že předmětné finanční prostředky byly skutečně zabaveny; rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je proto podle stěžovatelky rovněž vnitřně rozporné. Jelikož se s touto skutečností krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevypořádal, zatížil své rozhodnutí nepřípustnými prvky libovůle; napadené rozhodnutí je tak navíc nepřezkoumatelné.
8. Nejrozsáhlejší část ústavní stížnosti potom stěžovatelka věnuje polemice (založené i na citaci předmětného účetnictví) se závěrem obecných soudů, že jí navrhovaný důkaz elektronickým účetnictvím úpadce je důkazem nadbytečným. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že takový závěr je založen na domněnce, že z tohoto účetnictví není možno získat informace relevantní pro posuzovanou věc, takovou domněnku však podle jejího názoru nelze přijmout, aniž je znám jeho obsah. Stěžovatelka se proto domnívá, že za daného stavu byly obecné soudy povinny jí navržený důkaz provést, neboť jde bezpochyby o důkaz vztahující se k relevantnímu tvrzení účastníka řízení. Pakliže obecné soudy odmítly tento důkaz vůbec provést, zatížily svá rozhodnutí zjevnými prvky libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
11. Za zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost je možno mít mimo jiné takové podání, jež obsahuje obdobné námitky jako jiná ústavní stížnost v obdobné věci, kterou Ústavní soud již odmítl, nebo podání směřující proti stejným rozhodnutím obecných soudů, jako jiná již dříve odmítnutá ústavní stížnost.
12. To je případ i posuzované ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka napadá totožná rozhodnutí (byť v jiném rozsahu pokud jde o vedlejší účastníky), jaká svojí ústavní stížností napadla obchodní společnost RANDA; její ústavní stížnost přitom odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 531/16 jako zjevně neopodstatněnou.
13. V klíčové části odkazovaného usnesení Ústavní soud neshledal důvodnými námitky tamní stěžovatelky, že předmětné řízení je zatíženo existencí opomenutých důkazů, když nejprve zdůraznil: "Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem nalézacího soudu o tom, že nebylo namístě doplňovat dokazování o vyžádání elektronického účetnictví úpadce, neboť toto účetnictví bylo v té části, která byla podstatná pro posouzení věci, podrobeno znaleckému zkoumání, a znalkyně následně vysvětlila logickým a odpovídajícím způsobem, jak došlo k zaúčtování částky 84 614 Kč. Odvolací soud proto sám nepřistoupil k doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení, neboť je nepovažoval za potřebné k posouzení skutkového stavu věci." A v návaznosti na to dodal: "Obecný soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, k čemuž v projednávané věci došlo. Nelze tudíž oprávněně tvrdit, že neprovedený důkaz elektronickým účetnictvím úpadce je tzv. opomenutým důkazem, tj. důkazem, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazem, jímž se soud nezabýval, což by mohlo založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)]."
14. Od citovaných závěrů nemá třetí senát Ústavního soudu důvod se odchylovat, pouze pro úplnost připomíná, že nadbytečnost (resp. nepotřebnost) důkazu předmětným účetnictvím odůvodnil krajský soud na str. 9 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud na str. 8 napadeného usnesení, přičemž oproti přesvědčení stěžovatelky ústavní stížnost neobsahuje žádný argument, jenž by byl s to správnost (nebo přinejmenším ústavní konformitu) tam zaznamenaných závěrů úspěšně zpochybnit. Ani z ústavní stížnosti totiž není zřejmé, jak by obsah elektronického účetnictví úpadce mohl zvrátit závěr obecných soudů, že se v řízení nepodařilo prokázat, že se finanční prostředky v žalované výši ke dni, kdy byl obchodní společnosti RANDA znemožněn přístup do areálu úpadce (12. 9. 2005), v tomto areálu skutečně fyzicky nacházely.
15. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatelka porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy neprokázala; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu