ECLI:CZ:US:2018:3.US.595.18.1
sp. zn. III. ÚS 595/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šedivého, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 28 C 125/2017-38, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení 200 Kč jako odškodnění dle §23 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), dle něhož nárok na odškodnění zahrnuje mj. náklady trestního řízení ve výši 200 Kč. Současně obvodní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Odškodnění stěžovatel požadoval z důvodu, že jeho matka byla dne 15. 5. 1953 násilně vystěhována ze svého domu na základě rozhodnutí Komise pro úpravu poměrů rodin vesnických boháčů a následně rehabilitována usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 6. 2016 ve vztahu k nezákonnému zbavení osobní svobody v podobě násilného vystěhování. V odůvodnění zamítavého rozsudku obvodní soud uvedl, že stěžovatel částku 200 Kč jako odškodnění již obdržel, a to v souvislosti se svým násilným vystěhováním a následnou rehabilitací. Domáhal-li se podanou žalobou odškodnění v souvislosti s jinou skutečností, a to násilným vystěhováním své matky, pak stěžovatel požadované náklady trestního řízení ve výši 200 Kč nevynaložil a tuto skutečnost ani netvrdil. Dle obvodního soudu mu tedy nevznikla škoda, a nebyl tudíž k podání žaloby aktivně věcně legitimován. Obvodní soud v dané souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2396/2012 (č. 71/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dle něhož osoby, které jsou oprávněny zvolit obviněnému obhájce, jsou aktivně legitimovány k uplatnění nároku na náhradu škody spočívající v jimi vynaložených nákladech nutné obhajoby, to však neznamená, že by tyto osoby byly oprávněny k náhradě škody nebo újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel poukázal na to, že mu obvodní soud v jiném rozsudku přiznal odškodnění dle §23 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci ve výši 200 Kč zahrnující náhradu nákladů trestního stíhání v návaznosti na násilné vystěhování jeho osoby, k němuž došlo dne 15. 5. 1953 společně s jeho matkou. Poukázal též na to, že vedlejší účastnice i jiné osobě, která byla v 50. letech 20. století násilně vystěhována a následně rehabilitována, přiznala částku 200 Kč jakožto náhradu nákladů trestního řízení. V kontrastu s těmito případy však obvodní soud v rozsudku napadeném ústavní stížností nepřiznal odškodnění odvozované od násilného vystěhování stěžovatelovy matky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, na který obvodní soud odkázal, na věc dle stěžovatele nedopadá, jelikož se netýká rehabilitace. Naopak stěžovatelova aktivní věcná legitimace byla dána na základě §26 zákona o soudní rehabilitaci, dle něhož právo žádat odškodnění přechází na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci, s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného. V postupu obvodního soudu stěžovatel spatřoval flagrantní porušení svých ústavně zaručených práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Spor před obvodním soudem se vedl o částku 200 Kč, náklady soudního řízení, které je stěžovatel povinen uhradit protistraně, dosáhly výše 300 Kč. Jde tedy o tzv. bagatelní věc. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je prakticky vyloučena úspěšnost ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky pro svou výši nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech jsou zpravidla neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09).
7. Stěžovatel tvrdil, že obvodní soud spor v napadeném rozsudku posoudil odlišně než ve svém rozsudku ze dne 29. 5. 2017 č. j. 29 C 255/2016-55 ve znění opravných usnesení, který se rovněž týkal nároku na odškodnění dle zákona o soudní rehabilitaci. Ústavní soud konstatuje, že i v tzv. bagatelních věcech může za určitých okolností soud porušit ústavně garantovaná práva tím, že se odchýlí od své judikatury, na kterou účastník poukazuje, a která se týká obdobné věci, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil (viz nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16, body 16. až 18.). Věc, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval, a věc, v níž byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek, se liší v jedné okolnosti, která byla pro obvodní soud podstatná a která způsobila, že nejde o zcela obdobné věci. Rozsudek ze dne 29. 5. 2017, na který stěžovatel poukázal, se týkal situace, kdy se nároku na odškodnění domáhala ta osoba, které se příkoří stalo (zmíněným rozsudkem bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši 200 Kč v souvislosti s jeho násilným vystěhováním). Ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku, jímž obvodní soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal odškodnění v návaznosti na vystěhování své matky. Důvody zamítnutí žaloby v tomto rozsudku vycházejí z hodnocení toho, že žalobou se odškodnění domáhala osoba, která byla odlišná od vystěhované osoby, což byla okolnost, která ve věci, jíž se týká stěžovatelem odkazovaný rozsudek ze dne 29. 5. 2017, nenastala, a tudíž ani nebyla řešena. Z tohoto důvodu nelze dovozovat, že by popsanou okolnost v rozsudku napadeném ústavní stížností obvodní soud hodnotil odchylně. I v dalším případu, na který stěžovatel poukázal a kde odškodnění 200 Kč vyplatila vedlejší účastnice bez soudního sporu, žadatel požadoval odškodnění za příkoří, které se stalo přímo jemu.
8. S odůvodněním napadeného rozsudku obvodního soudu stěžovatel nesouhlasí i z věcných důvodů. Jde o polemiku, která se odehrává především na poli podústavního práva. V rovině ústavní vystupuje do popředí bagatelní povaha sporu (zamítnutí žaloby o 200 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 300 Kč), u níž by porušení základních práv přivodilo jen zcela excesivní rozhodnutí, kterým však napadený rozsudek není.
9. Z výše vyložených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu