ECLI:CZ:US:2018:3.US.620.18.1
sp. zn. III. ÚS 620/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2018 č. j. 50 To 11/2018-34 a usnesení Okresního soudu Plzeň-Jih ze dne 19. prosince 2017 č. j. 13 Nt 307/2017-10, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-Jih, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-Jih, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Územním odborem Plzeň-venkov, I. oddělením obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), pod č. j. KRPP-12537/TČ-2017-031171 trestně stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň - Jih (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2017 č. j. 13 Nt 115/2017-25 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu. Stejným usnesením bylo rozhodnuto i o vazbě spoluobviněného M. C..
4. Stížnost stěžovatele (i stížnost spoluobviněného) Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 11. 2017 č. j. 50 To 479/2017-42 zamítl.
5. Stěžovatel podal dne 13. 12. 2017 žádost o propuštění z vazby na svobodu spolu se slibem, že v případě propuštění povede řádný život, zejména se nedopustí žádné trestné činnosti, na vyzvání se dostaví, vždy předem oznámí vzdálení se z místa bydliště a splní povinnosti a vydrží omezení, která mu soud uloží.
6. Napadeným usnesením okresního soudu byla podle §71 odst. 1 tr. řádu žádost stěžovatele zamítnuta a nebyl přijat jeho písemný slib daný podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
7. Ke stížnosti stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se podle §71a tr. řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá a jeho slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá. Důvod pro zrušení usnesení okresního soudu shledal pouze v nesprávném užití §71 odst. 1 tr. řádu namísto správného §71a tr. řádu; s věcnými důvody zamítnutí žádosti se ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti o tom, že by nějakým způsobem distribuoval psychotropní látky - konopí, případně že by on sám takové konopí pěstoval. Je-li v usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby uveden jako důkaz výpověď L. P., z níž vyplynulo, že v minulosti pěstoval konopí v jejím domě, který měl pronajatý, poukazuje na to, že jmenovaná uvedené skutečnosti uvedla jen proto, aby měla pokoj, protože policejní orgán chtěl tyto informace slyšet. Rekapituluje průběh dosavadního vyšetřování i obsah napadených rozhodnutí, s argumentací soudů polemizuje a tvrdí, že nemůže obstát zjištění, že dne 23. 11. 2017 došlo k rozšíření jeho trestního stíhání, neboť se tak stalo na podkladě domovní prohlídky ze dne 9. 11. 2017, jejíž důvody byly policejnímu orgánu známy již dříve. Dle jeho názoru nebyly v jeho věci prováděny žádné relevantní úkony a měl být z vazby propuštěn. Sdělila-li dozorová státní zástupkyně soudu, že jsou poznatky o možných dalších spolupachatelích, takové skutečnosti nemají v usnesení o rozšíření trestního stíhání oporu, přičemž dle jeho názoru mělo být prošetření jeho majetkových poměrů provedeno již dávno. Má za to, že soudy řádně nezkoumaly, zda důvody vazby ještě trvají a zda ji nelze nahradit některým z opatření uvedených v §73 a §73a tr. řádu. Bez dalšího vyhověly policejnímu orgánu a dozorujícímu státnímu zástupci, i když je obecně známo, že tyto orgány nevěnují vazebním věcem patřičnou pozornost a obvinění jsou tak drženi ve vazbě zbytečně dlouho.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
12. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
13. Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu se podává, že tento soud posuzoval na základě žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, zda je jeho další držení ve vazbě nutné či zda nedošlo ke změně okolností, která by mohla odůvodnit jeho propuštění na svobodu. Dospěl však k závěru, že k žádné změně, jde-li o důvodnost trestního stíhání stěžovatele i důvody tzv. předstižné vazby, nedošlo. Naopak konstatoval, že policejní orgán provádějící potřebné vyšetřovací úkony rozšířil obvinění stěžovatele o nový skutek. I krajský soud přezkoumal z podnětu stížnosti rozhodnutí okresního soudu ze všech v úvahu přicházejících hledisek. Stejně jako okresní soud však dospěl k závěru, že důvod tzv. předstižné vazby je stále dán pro obavu, že stěžovatel by mohl v trestné činnosti, pro niž je stíhán, pokračovat.
14. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje zjištění, o něž soudy opřely obavu, že by se zachoval způsobem předvídaným v §67 písm. c) tr. řádu, neboť jeho argumentace je v podstatě vedena proti důvodnosti jeho trestního stíhání, když tvrdí, že žádnými důkazními prostředky nebylo prokázáno, že by pěstoval či jinému prodával omamnou nebo psychotropní látku, a že orgány činné v přípravném řízení ve věci neprováděly žádné nové úkony, které by důvodnost dalšího trvání vazby posílily. Jak však vyplývá z rozhodnutí krajského soudu, stížnostní soud řádně posoudil podle zásad trestního řízení a zásad rozhodování o vazbě nejen trvání důvodu tzv. předstižné vazby, ale i všechny relevantní okolnosti nasvědčující tomu, že se stal skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, a že je dáno podezření, že jej spáchal stěžovatel. Své závěry také náležitě odůvodnil, včetně jednoznačného zjištění, že účelu vazby nelze dosáhnout jinými opatřeními vzhledem k charakteru a závažnosti stíhané věci. Pro tyto účely si vyžádal aktuální spisový materiál i zprávu dozorujícího státního zástupce o tom, z jakých důvodů nebylo možné přípravné řízení dosud ukončit. Není přitom rozhodné, že stěžovatel s touto zprávou nesouhlasí a obsáhle s ní polemizuje, neboť je z ní dostatečně zřejmé, jaké úkony jsou v této složité a důkazně náročné kauze průběžně činěny. Dospěl-li krajský soud na základě spisového materiálu k závěru, že je i nadále dáno důvodné podezření, že se stěžovatel trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dopustil, je jeho řádně odůvodněný závěr akceptovatelný, neboť je opřen o řadu důkazů tomuto závěru nasvědčujících (vyjmenovaných již v usnesení okresního soudu o vzetí stěžovatele do vazby a dále konkretizovaných v rozhodnutí krajského soudu), přičemž toto podezření je posilováno i tím, že v mezidobí došlo k rozšíření trestního stíhání stěžovatele pro další skutek právně kvalifikovaný jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Lze uzavřít, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však nemůže zpochybnit jejich ústavní konformitu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu