ECLI:CZ:US:2018:3.US.647.18.1
sp. zn. III. ÚS 647/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TRONDHEIM, s. r. o., sídlem náměstí Republiky 899/18, Znojmo, zastoupené Mgr. Lenkou Hronovou, advokátkou, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 4 VSOL 1102/2017-A-19 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2017 č. j. KSBR 44 INS 15253/2017-A-14, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dne 17. 7. 2017 se stěžovatelka (dlužnice) domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude zjištěn její úpadek a prohlášen konkurs na její majetek.
3. Krajský soud usnesením ze dne 17. 10. 2017 č. j. KSBR 44 INS 15253/2017-A-14 uložil stěžovatelce, aby do tří dnů ode dne právní moci usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2017 č. j. 4 VSOL 1102/2017-A-19 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Ve shodě s krajským soudem konstatoval, že účelem zálohy na náklady insolvenčního řízení podle §108 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty. V této souvislosti uvedl, že přestože je stěžovatelka vlastnicí souboru nemovitostí, nelze v této fázi předjímat, zda a za jakou částku se podaří tyto nemovitosti skutečně zpeněžit, zda by tento majetek bylo možno použít na úhradu počátečních nákladů insolvenčního řízení a zda by na tuto úhradu vůbec postačoval. Jelikož jde v daném případě právě o tuto situaci, je rozhodnutí o uložení povinnosti stěžovatelce zaplatit zálohu správné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že podle §98 odst. 1 insolvenčního zákona je dlužník, který je právnickou osobou nebo podnikatelem, povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Přestože tedy insolvenční zákon ukládá stěžovatelce povinnost podat insolvenční návrh, uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v situaci, kdy nedisponuje žádnou hotovostí, jí tuto povinnost fakticky znemožňuje splnit. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 266/05 (N 67/40 SbNU 669; rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že účelem institutu zálohy není zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit a kde zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Citovaný nález se sice týká předchozího zákona o konkursu a vyrovnání, ale lze jej podle stěžovatelky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. V úvahu přitom nepřipadá půjčka na zálohu, neboť by se takové jednání s úmyslem půjčku nevrátit hodnotilo jako trestný čin podvodu. Není možné ani zpeněžení nemovitých věcí z důvodu jejich postižení exekucí. Znemožnění řešení majetkové situace stěžovatelky insolvencí tak nebude mít za následek pouhé nesplnění zákonné povinnosti vyplývající z §98 odst. 1 insolvenčního zákona, nýbrž i vznik odpovědnosti jednatele stěžovatelky za škodu podle §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka brojí proti povinnosti uložené jí jako dlužnici podávající insolvenční návrh zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dle §108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. V usnesení ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2915/08 Ústavní soud ohledně §108 insolvenčního zákona konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši (a následné rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena), je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a je-li rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu Ústavního soudu.
10. Ústavní soud si v nyní posuzované věci ověřil, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly. Napadená rozhodnutí tak nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedený výklad zákona lze označit jako ústavně konformní. Soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jehož porušení se v ústavní stížnosti stěžovatelka dovolávala.
11. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že nález sp. zn. II. ÚS 266/05, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala, v němž se Ústavní soud vyjádřil k povinnosti navrhovatele (dlužníka) složit zálohu na náklady konkursu, resp. k důsledkům nezaplacení takové zálohy, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní posuzovanou věc je nelze aplikovat. Nynější věc se od výše odkazovaného případu odlišuje především v tom ohledu, že nyní nejde o momentální neschopnost dlužníka uhradit zálohu, nýbrž o situaci, kdy dlužník žádnými hotovostními finančními prostředky nedisponuje, přičemž výtěžek ze zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, které jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch věřitelů stěžovatelky, jejichž výše navíc přesahuje stěžovatelkou předložené ocenění těchto nemovitostí, nelze předjímat. Podle soudů je tak pravděpodobné, že náklady na vedení konkursu by v rozsahu přesahujícím částku určenou na odměnu insolvenčního správce zůstaly neuhrazeny. Nelze konečně přehlédnout, že měla-li stěžovatelka skutečně zájem řešit svoji majetkovou situaci insolvencí, mohla prostředky potřebné na zálohu získat např. zápůjčkou od společníka.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu