ECLI:CZ:US:2018:3.US.691.18.1
sp. zn. III. ÚS 691/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2017 č. j. 7 To 206/2017-578 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. února 2017 č. j. 24 T 127/2008-561, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V původním řízení Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 24 T 127/2008 stěžovatele uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), za který ho podle §238 odst. 2 tr. zákona odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu podle §53 odst. 1 tr. zákona uložil peněžitý trest ve výši 90 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, podle §54 odst. 3 tr. zákona stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Konečně stěžovateli podle §59 odst. 2 tr. zákona uložil povinnost umožnit poškozenému nerušené užívání bytu za podmínek stanovených v nájemní smlouvě.
3. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2013 sp. zn. 7 To 138/2012 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli podle §238 odst. 2 tr. zákona uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 90 000 Kč a pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 763/2014 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. řádu.
5. Stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který okresní soud rubrikovaným usnesením podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl.
6. Krajský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu, za který označuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2015 č. j. 12 C 161/2010-358, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016 č. j. 64 Co 45/2016-382, jimiž bylo rozhodnuto, že nájemní smlouva uzavřená dne 17. 1. 1996 mezi obchodní korporací UROVOROS, s. r. o., jako pronajímatelem a poškozeným coby nájemcem a rovněž nájemní smlouva uzavřená dne 17. 11. 1998 mezi obchodní společností EILAT, s. r. o., jako pronajímatelem a poškozeným coby nájemcem jsou neplatné.
8. Podle stěžovatele tyto rozsudky prokazují oprávněnost a pravdivost jeho obhajoby v předmětném trestním řízení, jakož i nedůvěryhodnost některých osob (poškozeného a svědka I. V.). Soudy rovněž pochybily tím, že hodnotily důkazy v rozsahu a způsobem vyhrazeným pro hlavní líčení, aniž by nařídily jejich provedení (okresní soud rozhodl ve veřejném zasedání a krajský soud v zasedání neveřejném).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Obdobné zásady je nutno vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto záruk se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se dostatečně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
14. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení vůči skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
15. V první řadě Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti uplatněné námitky představují ve své většině zopakování výhrad uplatněných před oběma obecnými soudy, aniž by stěžovatel významněji reflektoval závěry napadených rozhodnutí, v jejichž odůvodnění se příslušné soudy s těmito námitkami určitým způsobem vypořádaly. Jádro stěžovatelovy argumentace pak představuje teze, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku hodnocení neplatnosti nájemních smluv, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
16. K tomu Ústavní soud předně připomíná obecně uznávaný závěr, že návrh na povolení obnovy řízení nepředstavuje procesní oprávnění odsouzené osoby pokračovat v polemice s orgány činnými v trestním řízení o otázkách, které již byly zákonnou a ústavně konformní cestou rozhodnuty, ať již v oblasti práva, či jiného odborného odvětví. Smyslem tohoto institutu je primárně poukázání na dosud neřešené skutkové otázky, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vině.
17. Stěžovatel především vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. K takto vzneseným námitkám je namístě připomenout, že do rozhodování obecných soudů je pak v této souvislosti oprávněn zasahovat jen v těch případech, v nichž soudy vykročí z rámce daného ústavně zaručenými právy a svobodami, přičemž Ústavní soud opakovaně uvedl, kdy je dána ústavněprávní relevance chyb obecnými soudy vedeného důkazního řízení. Lze shrnout, že jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. K žádnému takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo.
18. Podle §238 odst. 1 tr. zákona (v rozhodném znění) se trestného činu porušování domovní svobody dopustil ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §238 odst. 2 tr. zákona předpokládalo, aby pachatel při činu uvedeném v předchozím odstavci užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
19. Objektem tohoto trestného činu byla domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny. Chráněna byla domovní svoboda (svoboda obydlí) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející (obydlí). Chráněn byl tedy jakýkoli oprávněný uživatel, a to proti komukoli, tj. i proti vlastníkovi (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 1397).
20. Existence platné nájemní smlouvy však nebyla podmínkou pro použití §238 odst. 1 tr. zákona, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1552/2012).
21. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že v původním řízení soudy dospěly k závěru o existenci platných nájemních smluv, zatímco v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 161/2010 byla určena jejich neplatnost.
22. Soudy v ústavní stížností napadených usneseních položily důraz na skutečnost, že označení nájemci byli v dobré víře, že předmětné byty užívají v souladu se zákonem, když podstatný je též faktický stav. Připomenuly zejména, že poškozený hradil platby, které považoval za nájemné, což potvrdila svědkyně K. V., a po prodeji domu byl poškozený společně s dalšími nájemci vyzván přípisem ze dne 13. 8. 2005 k platbám nájemného na účet obchodní korporace VENEUM, s. r. o. Dále vzaly v potaz, že stěžovatel podal proti poškozenému žalobu na vyklizení bytu, která byla evidována okresním soudem pod sp. zn. 8 C 230/2005; tuto žalobu později vzal stěžovatel zpět a soud řízení (přes nesouhlas poškozeného) zastavil.
23. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení (proti způsobu vedení jeho původního procesu a v něm dosaženým závěrům), a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnocena jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
24. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup obecných soudů tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14). Uvedené se uplatní vůči dalším tvrzením, která stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel ohledně ceny inkriminovaných nemovitostí.
25. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského soudu a také okresního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Závěry obecných soudů pak Ústavní soud rovněž shledal jako srozumitelné a logicky podepřené, a tudíž nesvévolné, a tyto závěry respektuje.
26. Stěžovatel sice namítá, že soudy prováděly dokazování v neadekvátním rozsahu (vyhrazeném hlavnímu líčení), avšak Ústavní soud tento názor nesdílí. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) vyplývá, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se zkoumá a rozhoduje výhradně o tom, zda vyšly najevo nové soudu dříve neznámé okolnosti nebo důkazy, jež by mohly samy o sobě nebo ve spojení s okolnostmi známými dříve přivodit změnu původního meritorního rozhodnutí. V nyní posuzované věci se obecné soudy nosným důvodům citovaného nálezu nezpronevěřily.
27. Ve stěžovatelově věci tedy nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu