ECLI:CZ:US:2018:3.US.71.17.1
sp. zn. III. ÚS 71/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. E. H., zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 sp. zn. 67 To 335/2016 a proti opatření Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 41 T 63/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (dále jen "Ústava") České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému opatření Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), jímž podle něj dochází k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel též navrhl, aby Ústavní soud zakázal městskému soudu a obvodnímu soudu pokračovat v porušování jeho základních práv a svobod nerespektováním nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl obecnými soudy shledán vinným ze zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) a e) trestního zákoníku. Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel bránil ústavní stížností, o které Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 tak, že všechna napadená rozhodnutí zrušil, neboť jimi došlo k porušení základních práv stěžovatele.
3. V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu vydal obvodní soud dne 29. 8. 2016 rozsudek sp. zn. 41 T 63/2014, kterým stěžovatele zprostil obžaloby. Proti tomuto rozsudku podala obvodní státní zástupkyně pro Prahu 6 odvolání, o kterém městský soud rozhodl usnesením ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. 67 To 335/2016 tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud následně dne 1. 12. 2016 opatřením sp. zn. 41 T 63/2014 přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, k zodpovězení klíčových otázek týkajících se věrohodnosti svědků.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zastává názor, že městský soud a obvodní soud svým postupem nerespektují nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého došlo v nalézacím řízení k odsouzení stěžovatele způsobem, který vzbuzuje důvodné pochybnosti. Stěžovatel měl být zčásti odsouzen za jednání, které není trestným činem. Podle názoru stěžovatele Ústavní soud ve svém nálezu neuložil obvodnímu soudu doplnit dokazování, ale provést důkladné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, což podle stěžovatele obvodní soud následně i provedl. Městský soud mu však údajně nekonkrétně vytkl nekomplexnost hodnocení a rozsudek zrušil. Stěžovatel v tomto postupu, tedy ve zrušení zprošťujícího rozsudku a v následném přibrání výše jmenovaného znalce obvodním soudem za účelem zodpovězení dalších otázek týkajících se věrohodnosti svědků spatřuje nerespektování právního názoru Ústavního soudu, což je porušením ustanovení §314i písm. b) a §314h odst. 1 trestního řádu a zakládá se tím zároveň porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud dále zkoumal přípustnost návrhu. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Podle ní je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). K této zásadě se Ústavní soud podrobněji vyslovil mimo jiné v nálezu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79).
7. V daném případě byl napadeným usnesením městského soudu zrušen rozsudek obvodního soudu jako soudu prvního stupně a věc byla obvodnímu soudu vrácena k novému projednání. Stěžovatel tedy podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno, resp. dokonce nebylo ani vydáno rozhodnutí obvodního soudu, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před obvodním soudem je přitom nesporné, že stěžovatel je jeho účastníkem a že tedy bude disponovat všemi svými procesními právy, včetně práva podávat opravné prostředky, zejména pak odvolání a případně dovolání.
8. Ústavní soud tedy (veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou procesní náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, takže se jí nemohl zabývat meritorně.
9. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle stěžovatele ústavní stížnost podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť Ústavní soud se s tímto jeho názorem neztotožnil. Postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je podmíněn také tím, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí "konečnému" (tj. řízení před obecnými soudy ve věci již neprobíhá), což zjevně není daný případ. Výjimečně judikovanou přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)] v nyní posuzované věci rovněž nelze uplatnit. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...), a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces". (srov. bod 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11). Souhrnně vyjádřeno se tak děje jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale v předmětné věci nenastala.
10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. v.r.
soudce zpravodaj