ECLI:CZ:US:2018:3.US.899.18.1
sp. zn. III. ÚS 899/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kubíčkem, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, a stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Petrem Čechurou, advokátem, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, a stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, a stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 10. ledna 2017 sp. zn. 3 KZV 11/2017 a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Karlovy Vary ze dne 30. listopadu 2017 č. j. GI-2771-123/TČ-2017-842041, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Karlovy Vary, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, oddělení prověřování a dokumentace, pracoviště Karlovy Vary (dále jen "GIBS") ze dne 30. 11. 2017 č. j. GI-2771-123/TČ-2017-842041 bylo proti stěžovatelům podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení dle §149 odst. 1, odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
3. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. 3 KZV 11/2017 byly zamítnuty jejich stížnosti proti usnesení GIBS.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje zákonné náležitosti, neboť postrádá popis způsobu provedení trestného činu, formy zavinění, pohnutky a následku protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi nimi a přesné označení skutečností, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání a z nichž je dovozována účast na spáchání trestného činu. Třebaže usnesení GIBS je poměrně rozsáhlé, z žádného z citovaných důkazů nevyplývá závěr o vině stěžovatelů co do použité právní kvalifikace. Ani poškozený, vypovídající o nepřiměřenosti služebního zákroku vůči němu, neuvádí skutečnosti ohledně způsobu, formy a následků služebního zákroku tak, aby byl odůvodněn závěr o podezření z naplnění uvedené skutkové podstaty. Usnesení operuje s termínem "utrpení poškozeného spočívající v bolesti", ač jde o subjektivní pocit, o kterém poškozený ani nemluvil. Jeho výpověď je pak osamocená. Stěžovatelé dodávají, že jsou všichni bezúhonnými osobami a jejich výpovědi jsou potvrzovány i svědkem L. H. Celý incident přitom začal sporem poškozeného s řidičem taxislužby o zaplacení jízdného, kdy se obvinění snažili domluvit poškozenému, aby je zaplatil, když se jevilo zcela přiměřené. Stěžovatelé též shledávají, že popis skutku ve výroku se ne zcela shoduje s jeho popisy v odůvodnění, čímž se usnesení stává nepřezkoumatelným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. K posouzení předložených argumentů konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v trestním řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tzn. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 535/02).
7. Ústavní soud připomíná, že se nepovažoval být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, bylo-li by obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost [např. usnesení ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 408/99 (U 65/16 SbNU 353)]. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost (opět viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 535/02).
8. Tento postup byl korigován nálezem sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471) s poukazem na mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, když je usnesení státního zástupce založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
9. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud v posuzované věci neshledal, když nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů. Nutno přitom zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně odpovídat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu