ECLI:CZ:US:2018:3.US.94.18.1
sp. zn. III. ÚS 94/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2017 č. j. 4 Tdo 1145/2017-51 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2016 č. j. 5 To 459/2014-2042, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 2. 2014 č. j. 4 T 41/2013-1796 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (dále jen "tr. zákoník"), když vedl nezákonným způsobem územní a navazující stavební řízení ve prospěch stavebníka a k újmě vlastníků sousedních pozemků a staveb, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úředníka státní správy na dobu dvou let. Současně byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby pro skutky kvalifikované jako dva přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu v odsuzující části v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Současně mu podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úředníka státní správy či samosprávy na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. řádu zamítl. Krajský soud se se skutkovými i právními závěry okresního soudu ztotožnil, pouze shledal vady, které spočívaly v ne zcela přesně vyjádřených skutkových zjištěních, a tuto nesprávnost poté, co sám provedl některé pro skutková zjištění podstatné důkazy, napravil.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nikdy neměl v úmyslu kohokoliv poškodit. Poukazuje na to, že na úseku stavebního zákona bývá pro vady zrušeno každé druhé rozhodnutí prvostupňových orgánů. Aby bylo možné dovodit jeho trestní odpovědnost, muselo by být prokázáno, že v jeho případě šlo skutečně o exces, který je nutno postihnout trestním právem. Domnívá se, že na věc dopadá nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33), neboť napadené rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno a nevypořádává se se všemi jeho tvrzeními. Je přesvědčen, že krajský soud zcela vybočil z běžné soudní praxe, když pochybení správních úředníků spočívající v nesprávném správním uvážení nelze trestním právem postihnout. Napadená rozhodnutí považuje za nezákonná, nepřezkoumatelná a libovolná i proto, že nereagují na celou řadu jeho námitek a argumentů. Poukazuje na případy nezákonného rozhodnutí soudce, kdy je vedeno maximálně kárné řízení. Optikou obžaloby a napadených rozhodnutí v jeho věci by pak museli být všichni tito soudci trestně stíháni a odsouzeni. Nastolené otázky však soudy zcela ignorovaly, což stěžovatel vnímá jako hrubé odepření spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí.
8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, když samotné pochybení správního úředníka spočívající v nesprávném právním uvážení dle jeho názoru nelze postihnout trestním právem. Takto sepsanou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. Vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaměřil Ústavní soud svůj přezkum především na to, zda trestní proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu soudů však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Krajský soud provedl znovu některé pro skutková zjištění podstatné důkazy, přičemž vyhověl i důkaznímu návrhu obhajoby, dospěl však ke stejným skutkovým i právním závěrům jako okresní soud. Pouze dílčím způsobem upřesnil popis skutku v odsuzující části tak, aby byl zcela výstižný.
10. Soudy obou stupňů z provedeného dokazování shodně vyvodily, že stěžovatel jako vedoucí oddělení odboru územního rozvoje a stavebního řádu Magistrátu města Frýdku-Místku, tedy jako úřední osoba podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, vykonával předmětná úřední a stavební řízení v rozporu se stavebním zákonem, neboť tato řízení vedl vědomě a cíleně ve prospěch stavebníků a k újmě vlastníků sousedních pozemků (bez ohledu na jejich práva a oprávněné zájmy jako přímých účastníků řízení). Důkladně se zabývaly i namítanou nízkou společenskou škodlivostí jednání kladeného stěžovateli za vinu. Zatímco však v případě dvou skutků zohlednily nízkou míru zásahu do práv účastníků stavebního řízení, pro niž neshledaly nutným věc řešit prostředky trestního práva, v případě obchodní společnosti Pronto Autosalon spol. s r.o., jako stavebníka dospěly po důkladném rozboru všech relevantních skutečností (které stěžovatel ani nezpochybňuje) k závěru opačnému, tedy že stěžovatel svým postupem zcela popřel smysl pravidel stavebního řízení a jednal, jakoby tato pravidla neexistovala, přičemž jeho jednání (nezákonné vedení územního a navazujícího stavebního řízení) směřovalo k tomu, aby umožnil stavebníkovi realizovat svůj záměr postavit autosalon způsobem, na který v případě zákonného postupu neměl nárok, a byl srozuměn s tím, že vlastníky sousedních pozemků a staveb připraví o možnost využívat svých zákonných práv jako účastníků stavebního řízení a hájit svá práva. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž nechybí ani patřičná reakce na některé námitky stěžovatele.
11. Krajský soud se dostatečně vyjádřil i k poukazu stěžovatele na to, že jeho pochybení spočívající v nesprávném správním uvážení nelze trestním právem postihnout, a s odkazem na zásadu obžalovací řešil i další jeho námitku, že v jiných zrušených rozhodnutích stavebních úřadů se pochybení úředníků prostředky trestního práva nepostihovalo. Vzhledem k povaze a rozsahu zásadních pochybení stěžovatele, jeho úmyslu posuzovaného i v kontextu s obsahem ve věci pořízených odposlechů a telefonických hovorů stěžovatele a s ohledem na jeho velmi dobrou znalost správního řádu a stavebního zákona nelze ani dle názoru Ústavního soudu jeho jednání označit za správní uvážení, ale za exces, který je již nutno postihnout trestním právem. Proto ani poukaz stěžovatele na to, že v případě nezákonného rozhodnutí soudce je vedeno maximálně kárné řízení, je nepřípadný, neboť vždy je nutné zvažovat konkrétní okolnosti dané věci. Vzhledem ke všem zjištěným okolnostem by jen stěží bylo možné přisvědčit stěžovateli v tom, že šlo pouze o úřední pochybení v rámci stavebního řízení. Nadto je stěžovateli z médií jistě známo, že i úmyslná pochybení soudců se závažnými dopady bývají postižena prostředky trestního práva.
12. Ani Nejvyšší soud neměl po podrobném rozboru relevantních skutečností žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel vedl předmětné stavební řízení vědomě ve prospěch stavebníka, když mu svými rozhodnutími odporujícími zákonu umožnil, aby i bez řádného územního rozhodnutí a bez řádného stavebního povolení realizoval stavbu autosalonu. I on považoval za zřejmé, že bez přičinění stěžovatele by jmenovaná obchodní společnost nikdy nemohla realizovat stavbu tím způsobem a v tak krátké době, jak ji uskutečnila. Namítal-li stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, které údajně nereaguje na některé jeho námitky, Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 162/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz) připomněl, že není porušením práva na soudní ochranu, nebudují-li soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a právně rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
13. S ohledem na obsah napadených rozhodnutí, která jsou logicky a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi zjištěními učiněnými z provedených důkazů a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
14. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu