ECLI:CZ:US:2018:3.US.946.18.1
sp. zn. III. ÚS 946/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou, sídlem Palackého 3145/41, Jablonec nad Nisou, proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. prosince 2017 č. j. 35 Co 223/2017-305, jíž byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilé děti, a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. dubna 2017 č. j. 30 P 65/2014-266, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Š. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (respektive jejich konkretizovaných výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jeho právo na rodičovskou péči a výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat všechny okolnosti případu, postačí konstatování, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako otce na změnu péče a výživy k jeho nezletilým dětem, když stěžovatel požadoval, aby výchova matky s garantovaným stykem stěžovatele jako otcem byla nahrazena střídavou péčí (výrok I.) a výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") jeho rozhodnutí ve výroku I. v části zamítající návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilé potvrdil (výrok I.), výrokem II. rozhodl o výživném pro nezletilé a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
4. Oba soudy vyšly - zjednodušeně řečeno - z toho, že zásadním vodítkem při hledání nejlepšího zájmu dítěte je jeho přání, přičemž všechny děti byly znalcem, orgánem sociálně-právní ochrany dětí i samotným soudem hodnoceny na svůj věk jako velmi inteligentní a vyspělé. Děti se přitom v zásadě vyjádřily tak, že jim střídání výchovného prostředí po kratších intervalech v řádu dnů vyhovuje a že by jim naopak týdenní nebo čtrnáctí intervaly přišly příliš dlouhé.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že vzhledem k přístupu soudů - které kladou důraz na zachování výchovných poměrů - nemá vůbec možnost daný stav, to je "zachování výlučné péče matky s jeho velmi širokým stykem s dětmi (v reálu 50 % na 50 %), jakkoliv měnit (...)" a nemůže tak využít "svého zaručeného rodičovského práva ani v případě, že výsadní postavení matky snižuje respekt dětí vůči otci (...)".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Sám stěžovatel přitom v ústavní stížnosti výslovně uvádí (srov. citaci shora), že s dětmi má soudem upraven široký styk ("v reálu 50 % na 50 %"), což vykládá v tom smyslu, že je tedy o to méně ospravedlnitelné svěření dětí do péče matky a z tohoto důvodu by měly být ve střídavé péči. Jak ale Ústavní soud uvedl výše, prioritní je v daném případě (stejně jako v případech tomuto podobných) zejména zájem dítěte. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti dostatečně po věcné stránce nevysvětluje, jaký by případná - vzhledem k okolnostem věci zcela formální - změna výchovných poměrů dětí měla na kvalitu jejich výchovného prostředí zásadní vliv. Naopak v ústavní stížností napadených rozhodnutích se mimo jiné uvádí, že napjatý vztah mezi stěžovatelem a matkou dětí se částečně stabilizoval, což ony samy - právě s ohledem na svou značnou mentální vyspělost - kvitují, když naopak silné napětí mezi rodiči pro ně představovalo zátěž vyvolávající u nich až psychosomatické projevy. Za této situace má Ústavní soud za to, že rozhodnutí soudů o stabilizaci výchovného prostředí jsou v zájmu nezletilých dětí, a proto jsou napadená rozhodnutí (resp. jejich jednotlivé výrokové části) ústavně zcela konformní.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu