ECLI:CZ:US:2018:4.US.1019.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1019/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu 1. Terezie Regnardové a 2. Bc. Ladislava Regnarda, na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2017 č. j. 29 NSČR 195/2017-A-97 a na zrušení "rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 62 INS 25407/2016, Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 278/2017-A-34 a Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 40 INS 25407/2016", takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrh na zahájení řízení, doručený Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2018, směřuje proti navrhovateli nedostatečně identifikovaným rozhodnutím obecných soudů. Pouze k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 29 NSČR 195/2017-A-97 navrhovatelé uvedli, že jím bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění podmínek podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podaný návrh nesplňuje základní zákonné požadavky na jeho projednání podle §30 odst. 1 a §34 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 a navazujícími ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Navrhovatelé nejsou zastoupeni advokátem a nepředložili napadená rozhodnutí.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožným navrhovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Přestože se navrhovatelé na Ústavní soud v minulosti opakovaně (ve více než šedesáti případech, ať již jednotlivě, či společně) obrátili s podáními, při jejichž projednání byli o požadavcích kladených na bezvadnou ústavní stížnost i následcích nevyhovění jim poučeni, zvolili i tentokráte nekvalifikovaný postup.
Ústavní soud proto i v nyní projednávané věci shledal důvod pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl. Postupoval tak stejně, jako v případech totožných navrhovatelů již v minulosti učinil (viz např. usnesení ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1556/17, ze dne 21 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 1303/15, ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 3664/17, ze dne 19. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 189/18, ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 391/18 a řada dalších).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj