ECLI:CZ:US:2018:4.US.1068.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1068/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2017, č.j. 9 C 121/2006-516, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením č.j. 9 C 121/2006-289 tak, že návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci sp. zn. 9 C 121/2006 se zamítá. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480, toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2017, č.j. 9 C 121/2006-516, bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480 (výrok I.), a že se stěžovateli neustanovuje zástupce pro totožné dovolací řízení (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, které bylo taktéž napadeno ústavní stížností, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Ústavní stížností napadenými usneseními byl podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení zástupce pro dovolací řízení stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti procesních stran a projev libovůle soudu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že se z jeho strany jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva, o které by mohlo jít zejména tehdy, pokud by byl opravný prostředek objektivně nepřípustný, podán opožděně, osobou, která k jeho podání není oprávněna, nebo jestliže je bez dalšího nepochybné, že nemůže být úspěšný. Je přesvědčen, že jím podané dovolání žádné z těchto kritérií nenaplňuje. Podání dovolaní podle něj nemůže být označeno ani za svévolné uplatňování práva, když jednoznačně cílí k ochraně jeho práv a nesměřuje k tomu, aby byla jinému způsobena škoda, újma či procesní obtíže, jejichž způsobení v dané fázi řízení ani nelze předpokládat, vzhledem k tomu, že jde o mimořádný opravný prostředek bez odkladného účinku.
II.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Obecně lze uvést, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Soud prvního stupně neshledal předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem podané dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480, představuje zřejmě bezúspěšné uplatnění nebo bránění práva ve smyslu 138 o.s.ř. Uvedl, že návrhu stěžovatele na obnovu řízení nebylo a nemohlo být vyhověno především z důvodu opožděnosti tohoto návrhu, přičemž závěr o opožděnosti návrhu již v rámci předchozího rozhodování učinil jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Zmeškání lhůty k podání opravného prostředku bylo zřejmé a objektivně seznatelné a dle okresního soudu tak jde o typický příklad zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva (v této souvislosti okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 987/2013 ze dne 26. 2. 2014 a na usnesení sp. zn. 25 Cdo 2009/2015 ze dne 25. 8. 2015).
Současně okresní soud upozornil na opakované změny v osobě ustanoveného opatrovníka stěžovatele a poukázal taktéž na to, že při rozhodování o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, konkrétně v odvolacím řízení proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 9 C 121/2006-289, vyšlo najevo, že soudu byla předložena "plná moc", o které však zmocněný advokát nevěděl. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480, pak vyplývá, že k dotazu soudu předmětná advokátní kancelář sdělila, že označení sídla advokáta v záhlaví této "plné moci" i na razítku nebylo aktuální a že se stěžovatelem v dané věci z jejich strany jednáno nebylo. Stejně tak údajný advokátní koncipient (nyní již samostatný advokát), který měl v zastoupení stěžovatele žádat o odročení jednání, k výzvě soudu uvedl, že se stěžovatelem není v kontaktu a že takovou žádost Krajskému soudu v Českých Budějovicích nezasílal.
Přístup stěžovatele k řízení zmínil také odvolací soud - upozornil na opakované návrhy na vyslovení podjatosti soudců okresního i krajského soudu z důvodu jejich rozhodovací činnosti, na nestandardní procesní návrhy, jakož i na protichůdnost některých návrhů a vyjádření stěžovatele. Především však odvolací soud zdůraznil, že sporná otázka výkladu §233 odst. 1 o.s.ř. má právní charakter a byla judikatorně řešena Nejvyšším soudem. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění usnesení, které stěžovatel dovoláním napadl, tedy usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480.
Z tohoto usnesení vyplývá, že stěžovatel se domáhal obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 121/2006, avšak žalobu podal až v roce 2010, ač se sám dle svého vyjádření o důvodech obnovy řízení dozvěděl již v roce 2008. Soud prvního stupně ani odvolací soud se přitom neztotožnily s názorem stěžovatele, že pokud byl stejný argument souběžně uplatněn v rámci dovolacího řízení a Nejvyšší soud se tímto argumentem ve svém rozhodnutí o dovolání nezabýval, došlo v mezidobí ke stavění lhůty po podání návrhu na obnovu řízení a stěžovatel tak mohl uplatnit tuto novou skutečnost podáním návrhu na obnovu řízení až po převzetí rozhodnutí o dovolání v roce 2010, když teprve tímto dnem začala běžet tříměsíční lhůta ve smyslu §233 odst. 1 o.s.ř. Soudy oproti tomu shodně uzavřely, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, když konstatovaly, že souběžné dovolací řízení vyvolané dovoláním stěžovatele uplatnění návrhu na povolení obnovy řízení nebránilo, a to bez ohledu na to, že otázku, kterou stěžovatel učinil předmětem návrhu na povolení obnovy řízení, učinil také předmětem dovolání.
Dle §233 odst. 1 o.s.ř. musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Podle §235 odst. 2 o.s.ř. platí, že bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle §234 odst. 1 až 4 o.s.ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu. Jak však upozornil odvolací soud, v §234 odst. 1 až 4 o.s.ř. jsou upraveny lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, z čehož vyplývá, že otázka stavění lhůt dle §235 odst. 2 o.s.ř. se týká pouze lhůt k podání žaloby pro zmatečnost a nikoliv lhůt k podání žaloby na obnovu řízení, které jsou upraveny v §233 o.s.ř. Odvolací soud také doplnil, že stejný právní názor přitom opakovaně vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu a odkázal např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 2107/2013 ze dne 27. 5. 2015 nebo usnesení 28 Cdo 3735/2010 ze dne 6. 12. 2010.
Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Českých Budějovicích v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, konstatoval, že objektivně nahlíženo se jeví, že stěžovateli jde, spíše než o zlepšení jeho hmotněprávního postavení, o vedení procesu jako takového. Také odvolací soud proto v dovolání podaném stěžovatelem shledal svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pro které stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků či ustanovit advokáta (viz §30 a §138 odst. 1 o.s.ř.).
IV.
Jak je patrné z naznačené rekapitulace, obecné soudy se posouzení otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů a osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, řádně věnovaly. Přiměřeným způsobem se přitom vyjádřily nejen k obecným podmínkám, za nichž lze přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce z řad advokátů, ale adekvátně a srozumitelně odůvodnily také své konkrétní závěry, když s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu blíže rozvedly základní důvody, z nichž při svém rozhodnutí vycházely. Provedenou interpretaci a aplikaci předmětných ustanovení přitom nelze označit za jakkoliv svévolnou či excesivní a zhodnocení věci obecnými soudy tak dle názoru Ústavního soudu nijak nevybočuje z ústavněprávních limitů.
Je přitom třeba poukázat i na to, že stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které by snad měly obecné soudy jeho žádost posoudit jinak. Stěžovatel totiž pouze v obecné rovině vyjadřuje nesouhlas s jejich závěrem, že podané dovolání představuje svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu 138 o.s.ř. Pro úplnost lze také doplnit, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, na které v rámci své argumentace odkazoval v ústavní stížností napadeném usnesení odvolací soud, bylo již v minulosti podrobeno přezkumu Ústavního soudu, přičemž předmětná ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2717/15 ze dne 24. 11. 2015; obdobně lze pak odkázat např. také na usnesení sp. zn. II. ÚS 1810/16 ze dne 20. 10. 2016).
Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu