ECLI:CZ:US:2018:4.US.1125.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1125/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu Mgr. Jana Kozáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. ledna 2018, č. j. 1 Ntd 1/2018-1115, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci nepřikázal Městskému soudu v Brně věc stěžovatele vedenou pod sp. zn. 12 T 167/2017. Předseda senátu Městského soudu v Brně navrhl delegaci věci z důvodu vhodnosti, protože navrhovatel je soudcem Krajského soudu v Brně a stíhaného jednání se měl dopustit v souvislosti s výkonem své funkce; proto budou v řízení vyslechnuti pracovníci Krajského soudu v Brně, který bude následně i soudem odvolacím. Podle navrhovatele Vrchní soud v Olomouci pominul fakt, že jeho zákonný soudce nevykonává svoji funkci izolovaně a rovněž jeho kariérní postup je spjat s Krajským soudem v Brně. Dále navrhovatel uvádí, že vrchní soud nevzal v úvahu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 3/2006 (Nejvyšší soud zde v jiné věci předestřel možnost vzniku pochybností o nepodjatosti soudců, kteří přicházeli do kontaktu s obviněným soudcem). Navrhovatel současně uvádí, že dne 27. března 2018 podal návrh na delegaci přímo Nejvyššímu soudu, vyslovil se ke kontaktům na soudce Městského soudu v Brně i jiných soudů, pro které by mohly platit tytéž jeho argumenty, a proto nejsou podle jeho přesvědčení pro postoupení věci vhodné.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. nález III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Postupují-li orgány činné v trestním řízení v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může ústavní stížnost podat každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv a svobod ve vztahu subsidiarity, protože ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci; jde o institucionální mechanismus ultima ratio nastupující v případě selhání všech ostatních. Proto je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví (srovnej též sp. zn. II. ÚS 134/06 in http://nalus.usoud.cz). Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy České republiky, v němž se uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Podle §25 trestního řádu může být věc delegována jinému soudu téhož druhu a stupně, existují-li pro tento výjimečný krok významné okolnosti, například vyloučení všech soudců příslušného soudu, zajištění společného řízení příslušného různým soudům, vztah soudce k poškozeným či obviněným a podobně - je však vždy věcí rozhodujícího soudu, aby prověřil konkrétní okolnosti toho kterého případu. Navrhovateli, právně vzdělanému a řádně zastoupenému, pak přísluší používat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů - přikázat věc jinému soudu lze v kterékoliv fázi řízení a může být iniciována nejen soudem, ale i účastníky. V tuto chvíli není ještě ani meritorně rozhodnuto nalézacím soudem, natož aby bylo podáno odvolání, o kterém by rozhodoval soud, u něhož stěžovatel působí (není navíc bez významu, že stěžovatel vykonává svoji funkci na jiném "odděleném" pracovišti, na kterém trestní odvolací soudci nepůsobí). Jak přitom Ústavní soud zjistil opakovanými dotazy, Nejvyššímu soudu nebyl do dnešního dne předložen tvrzený návrh na delegaci věci, jak je v podání uvedeno.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako nepřípustný pro jeho předčasnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj