ECLI:CZ:US:2018:4.US.1136.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1136/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Havránka, t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2018 sp. zn. 8 To 96/2018, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž došlo dle stěžovatelova tvrzení k porušení jeho ústavních práv, zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 1. 2018 č. j. 37 Nt 2500/2018-35, 37 Nt 3000/2018-32, bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě podle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Současně bylo rozhodnuto o nevyužití mírnějších institutů, které by mohly vazbu nahradit. Obvodní soud s odkazem na podrobné odůvodnění usnesení o vzetí do vazby dospěl k závěru, že od vzetí stěžovatele do vazby nedošlo k žádným změnám okolností, které by eliminovaly nebo podstatně snížily hrozbu vyhýbání se trestnímu stíhání. Poukázal zejména na výši způsobené škody (155 700 020 Kč) a stále nedohledanou částku (484 699 057 Kč), kterou stěžovatel prokazatelně vybral z bankovních účtů a která by mohla sloužit jako prostředek k vyhýbání se trestnímu stíhání.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom se závěry obvodního soudu, které doplnil v tom směru, že hrozba vyhýbání se trestnímu stíhání je zesílena povahou stíhané trestné činnosti (organizovanost, dlouhodobost, sofistikovanost, atd.) a stěžovatel v ní měl patřit k vedoucím osobám. Vzhledem k tomu lze předpokládat uložení trestu v horní polovině zákonné sazby (5 až 10 let odnětí svobody), pročež zároveň nepostačuje užití mírnějších zajišťovacích institutů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jeho obhájci bylo doručeno nesprávné rozhodnutí o stížnosti úplně jiného obviněného, s nímž neměl být seznámen. Soudy pak především rozhodovaly nepřiměřeně dlouho, neboť podal stížnost proti usnesení obvodního soudu dne 24. 1. 2018, dne 30. 1. 2018 jí doplnil, avšak rozhodnutí o stížnosti mu bylo doručeno až dne 19. 3. 2018. Řízení o stížnosti tak trvalo 54 dnů, což je dle stěžovatele naprosto nepřípustné. Tím došlo k nezhojitelnému porušení práva na urychlené rozhodnutí o omezení osobní svobody. To dle stěžovatele vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Podobně soudy porušily stěžovatelova práva i při samotném vzetí do vazby, kdy rovněž nedodržely zásadu urychlenosti vazebního rozhodování. Z toho je evidentní, že proti stěžovateli je opakovaně postupováno svévolně.
5. Dle stěžovatele jsou pak vydaná rozhodnutí i nepřípustně odůvodněna. Usnesení obvodního soudu neobsahuje k důvodům útěkové vazby žádné jiné argumenty, než hrozbu vysokého trestu a nenalezení údajně vybraných 480 000 000 Kč. Soud se opomněl vypořádat s argumenty obhajoby a nutnost vazby tak důkladně neposoudil, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Pokud jde o výši trestu, postrádají napadená rozhodnutí jakékoliv konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že stěžovateli hrozí v sazbě 5 až 10 let vysoký trest, vzhledem k okolnostem případu a stěžovatelovu řádnému životu. Povinnost posoudit konkrétní hrozbu trestu vyplývá i z ustálené judikatury. Takové odůvodnění považuje stěžovatel za nedostatečné. Navíc stěžovatel uvedl v řízení celou řadu skutečností, které soudy nevyhodnotily. Městský soud dále nepřípustně předjímá stěžovatelovu vinu. Nepřípustný je dle stěžovatele rovněž odkaz na starší rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, neboť takové odůvodnění v dané procesní situaci již nepostačuje. Pokud jde o údajně nenalezenou částku 480 000 000 Kč, nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel těmito prostředky disponoval. Soudy se měly zabývat stěžovatelovou životní úrovní a zjistily by, že stěžovatel žádnou větší částkou nedisponuje (bydlí ve standardně zařízeném bytě 1+kk, z jeho účtu nevyplývá nic nadstandardního, tráví běžné dovolené atd.). Celý uvedený argument, převzatý toliko z usnesení o zahájení trestního stíhání, je dle stěžovatele při rozhodování o vazbě protiprávní. Ani při provádění domovních prohlídek se nepředpokládalo, že by se u stěžovatele mohla větší finanční částka nalézt. Soudy opomněly přihlédnout i k dalším osobním poměrům stěžovatele (rodinné vazby, pracovní zázemí, atd.), nevzaly v potaz hodnověrné záruky za stěžovatelovo chování a toliko nepřípustně paušalizovaly, že zaručující se osoby nemají na stěžovatele dostatečný vliv. Konečně, stěžovatel s orgány činnými v trestním řízení (i finančním úřadem) od počátku spolupracuje. Přestože se věc prošetřuje již několik let, stěžovatel se nijak neukrýval. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné důvody pro kasační zásah. Základní podmínkou zbavení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. To soudy v dané věci shledaly a stěžovatel proti tomuto závěru v zásadě nebrojí.
9. Co se týče dodržení procesních lhůt pro rozhodování o vazbě, odkazuje Ústavní soud stěžovatele jednak na argumentaci, kterou byly podobné stěžovatelovy námitky odmítnuty v přechozím rozhodování Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3744/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a dále na ustálenou judikaturu, která se vypořádala s v podstatě totožnou argumentací (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1811/17, usnesení ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2698/17 nebo ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 1031/17). Pokud tam uvedená kritéria aplikuje Ústavní soud na současnou stěžovatelovu situaci, nemůže konstatovat porušení práva na projednání vazební věci v urychlené lhůtě. Chyby při doručování usnesení, a tím vzniklé zpoždění doručení správného usnesení, může Ústavní soud třeba vytknout, nejde však o důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
10. Ani samotné odůvodnění tzv. útěkové vazby nelze považovat za projev nepřípustné libovůle v postupu obecných soudů. Argumenty soudů z usnesení o vzetí stěžovatele do vazby označil Ústavní soud za ústavně konformní v usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3744/17. I nyní obstojí odůvodněný závěr obecných soudů, že nenastaly jakékoliv skutečnosti, které by měly představovat takovou změnu poměrů, odůvodňující jiné rozhodnutí o vazbě.
11. Vzhledem k rozsáhlosti a složitosti vyšetřování není zatím namístě aplikovat ani tzv. doktrínu zesílených vazebních důvodů. Stěžovatel sice soudům vytýká, že nepřihlédly k celé řadě jím uplatněných nových námitek, sám je však nekonkretizuje, ani nepoukazuje na jakoukoliv zásadní změnu v důkazní situaci. Závěry obecných soudů jsou dostatečně konkrétní a individualizované ve vztahu ke stěžovatelovu chování (dle soudů prokázaný výběr téměř půl miliardy korun) a hrozícímu trestu (vzhledem k povaze trestné činnosti soudy opakovaně dovodily hrozbu trestu v horní polovině sazby). Takové rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Rovněž tak z jeho odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze vyvodit jakékoliv předjímání stěžovatelovy viny nad rámec nezbytného posouzení naplnění předmětu vazebního řízení (existence důvodného podezření a potenciální hrozba trestu odnětí svobody).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu