ECLI:CZ:US:2018:4.US.1139.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1139/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Jaromíra Hromka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou se sídlem Cejl 62b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 C 209/2016-83, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení a za účasti A. SPORTIS, příspěvková organizace, se sídlem Horní 1679/22, Žďár nad Sázavou a B. Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 77116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel Jaromír Hromek (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") navrhuje zrušení obou v záhlaví tohoto usnesení označených soudních rozhodnutí pro údajný zásah do tělesné integrity stěžovatele jako poškozeného (ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).
II.
Z ústavní stížnosti a k ní připojených listin, a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
Stěžovatel se žalobou proti žalované příspěvkové organizaci SPORTIS, (dále jen "žalovaná"), za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejší účastnice řízení na straně žalované, domáhal zaplacení celkové částky 57 534,30 Kč s příslušenstvím z titulu utrpěné škody na zdraví (žalovaná částka se skládala z uplatněné náhrady bolestného ve výši 33 391,80 Kč, z nákladů spojených s léčením ve výši 972,50 Kč a z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 23 170,- Kč). Žalovaná je provozovatelkou Relaxačního centra Žďár nad Sázavou, jehož součástí je tobogán, při jehož provozu došlo ke zranění žalobce tak, že žalobce se ve spodní části tobogánu "zaklínil" a poté do něj narazila za ním jedoucí osoba a způsobila mu zranění.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") žalobu po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 7 C 209/2016-83 zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanská zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen "obč. zák.") se žalovaná, se své objektivní odpovědnosti zprostila tím, že prokázala, že vynaložila veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaná splnila své zákonné povinnosti (byly řádně prováděny předepsané kontroly), přičemž okresní soud při zkoumání, zda žalovaná v rozumné míře předcházela škodám, a to případně i nad rámec zákonných, případně i jiných povinností zjistil, že žalovaná zavedla přísnější pravidla pro užívání tobogánu, než bylo podle odborného vyjádření společnosti, provádějící odbornou kontrolu, nutné.
Rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav projednávané věci shledal úplným a dostatečným k tomu, aby z něj vyvozená skutková zjištění byla dostatečným pokladem pro odpovídající a správný právní závěr. Dokazováním bylo vyvráceno skutkové tvrzení žalobce, že se uvnitř tobogánu ocitl bez vody, a proto v něm uvízl. Odvolací soud zdůraznil, že souhlasí s názorem okresního soudu, že zákonem připuštěná možnost liberace provozovatele zařízení není spojena s vynaložením veškeré možné myslitelné péče, kterou může (či mohl) provozovatel třeba i jen hypoteticky vynaložit. Podle odvolacího soudu zákonodárce jasně deklaroval, že postačí prokázání takové péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadeným usnesením okresního a odvolacího soudu podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřípustná, protože v době jejího podání stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě bylo takovým opravným prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici, avšak nevyčerpal jej, dovolání.
Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475); judikatura Ústavního soudu je dostupná v internetové databázi NALUS], což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř, jímž dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až odst. 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13).
Nepodání dovolání nelze odůvodnit ani argumentem, uplatněným stěžovatelem v nynější ústavní stížnosti, totiž tím, že si prý nebyl jist, zda v případě dílčích jím uplatněných peněžitých nároků, které jednotlivě ani nedosahují částky ve výši 50 000,- Kč, je dovolání přípustné, resp. zda pro účely ustanovení §238 písm. s) o. s. ř. je třeba posuzovat tyto částky v celkovém součtu.
Ostatně, stěžovatel sám napadl rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 dovoláním, jež bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 25 Cdo 1791/2018-182 odmítnuto jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel toto rozhodnutí dovolacího soudu doručil Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2018 ke sp. zn. IV. ÚS 1139/18, avšak nenapadl je petitem nynější ústavní stížnost.
Pro úplnost lze dodat, že proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel další ústavní stížnost, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3187/18. O této další ústavní stížnosti nebylo k dnešnímu dni dosud rozhodnuto.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než nyní posuzovanou ústavní stížnost - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení - soudcem zpravodajem odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj