ECLI:CZ:US:2019:4.US.3187.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3187/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hromka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou, sídlem Cejl 62b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Cdo 1791/2018-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 7 C 209/2016-83, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a SPORTIS, příspěvkové organizace, sídlem Horní 1679/22, Žďár nad Sázavou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 23. 9. 2018 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Výše označeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 7 C 209/2016-83 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na vedlejší účastnici jako žalované (a to za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejší účastnice na straně žalované) domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 57 534,30 Kč, která mu vznikla v důsledku zranění, které utrpěl na tobogánu v prostorách vedlejší účastnice. Současně uložil stěžovateli, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení žalované 18 004,80 Kč a vedlejší účastnici na straně žalované 600 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") výše označeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 17 Co 29/2017-137 rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náklady odvolacího řízení žalované ve výši 10 030 Kč a vedlejší účastnici na její straně ve výši 600 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Svůj postup zdůvodnil tak, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o žalobě na náhradu škody sestávající ze tří samostatných (dílčích) nároků, a to náhrady bolestného ve výši 33 391,80 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 23 170 Kč a cestovného v částce 972,50 Kč, přičemž žádný z nich nepřesahuje částku 50 000 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel v rámci prvního stížnostního důvodu nejprve předestírá vývoj právní úpravy nepřípustnosti dovolání v tzv. bagatelních věcech s tím, že v daném případě je třeba aplikovat ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce nepřípustnosti odvolání podle §202 odst. 2 o. s. ř. [konkrétně na nálezy ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3153/15 (N 182/82 SbNU 769), ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3918/16 a ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2143/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž upozorňuje na znění uvedeného ustanovení, k němuž se prvně zmíněný nález váže (tj. na znění účinné do 29. 9. 2017). "V rámci korektnosti" pak stěžovatel zmiňuje i judikaturu Ústavního soudu týkající se nepřípustnosti dovolání [konkrétně usnesení ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, nález ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 2884/08 (N 60/52 SbNU 591)], v níž Ústavní soud aproboval tzv. štěpení nároku, má však za to, že judikatura ohledně odvolacího řízení je nálezová, zatímco posledně uvedený nález pouze aproboval předchozí praxi formulovanou usneseními, aniž by Ústavní soud svůj názor argumentačně rozvedl.
6. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že podle prvně uvedené judikatury právo na přístup k soudu zahrnuje povinnost odvolacího soudu nerozdělovat předmět sporu na dílčí částky při posuzování přípustnosti odvolání. Dle stěžovatele je klíčovou otázkou, zda se závěry Ústavního soudu mohou uplatnit na dovolací řízení, načež vyjadřuje názor, že tomu tak je, neboť i na toto řízení plně dopadá dispoziční zásada, stejně jako zásada in dubio pro reo, resp. spíše in dubio mitius či in dubio pro libertate, dle které, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec či co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody, přičemž i v odvětví občanského procesního práva dominuje veřejnoprávní regulace, Nejvyšší soud však tento princip v napadeném rozhodnutí odmítá aplikovat. Stěžovatel, dle svých slov, však nijak nezpochybňoval legitimitu daného omezení, ale pouze extenzivní výklad tohoto soudu.
7. Podle stěžovatele má být postup Nejvyššího soudu v rozporu s ústavním pořádkem z toho důvodu, že §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakotvuje pravidlo "štěpení" či samostatného posuzování žalovaných nároků na základě jejich hmotněprávní povahy, a nebylo tomu tak ani u dřívějšího znění, resp. o opačné tendenci má svědčit poslední novelizace, která je postavena na kritériu předmětu řízení. Výklad Nejvyššího soudu pak umožňuje, aby za bagatelní byly považovány věci v podstatě o libovolné hodnotě sporu, což není v souladu se smyslem a účelem zákona, a uvedený soud jím překročil své pravomoci. V této souvislosti argumentuje tím, že legitimním cílem daného ustanovení bylo stanovit jednu rozhodnou částku hodnoty předmětu sporu, nad níž je dovolání přípustné, a tato hodnota musí být určitá a neměnná, nezávislá na "vrtkavé hmotněprávní kvalifikaci a z podstaty věci subjektivním vymezování skutkového stavu". Tzv. štěpení nároku přitom nezaručuje dosažení tohoto cíle, neboť mnohdy z přezkumu vylučuje věci, které bagatelní hranici svou hodnotou přesahují, zatímco u méně hodnotných jej připouští.
8. Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že je zde zájem na snížení nápadu Ústavního soudu, neboť čím více věcí Nejvyšší soud projedná, tím je větší šance, že se neobrátí na Ústavní soud, a dále že výklad Nejvyššího soudu vybočuje ze systému zákonné úpravy, neboť přípustnost dovolání ve smyslu §238 o. s. ř. se posuzuje na základě formálních kritérií, zatímco pravidlo "štěpení nároku" hledí na hmotněprávní kvalifikaci uplatněného práva a jeho skutkový základ, tedy ke kritériím materiálním, která mohou být posuzována rozdílně a nejednotně, jak tomu bylo ve věci, kterou řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15. Vzniká tak nejistota ohledně přípustnosti opravného prostředku, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně s rozsudkem ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99. Dále by měl být brán zřetel na to, že zákonodárce uzpůsobil právní úpravu požadavku "nedělit předmět sporu", když §238 odst. 1 písm. c) i §202 odst. 2 o. s. ř. změnil tak, že zavedl kritérium předmětu řízení, nikoliv rozsudku či výroku rozsudku, a byť důvodová zpráva hovoří o zájmu na "odbřemenění" dovolacího soudu, bylo přehlédnuto, že daná úprava k tomuto cíli nevede, neboť dříve se posuzovala přípustnost dovolání k jednotlivým výrokům, nyní je třeba jednotlivé výroky co do jejich částek sečíst.
9. Jde-li o druhý stížnostní důvod, v jeho rámci stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně kvalifikoval žalovaný nárok z pohledu hmotného práva. Argumentuje přitom tak, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), vychází z principu plného odškodnění újmy na přirozených právech, kdy poškozenému podle §2956 o. z. vzniká jedno právo na náhradu újmy (materiální i imateriální), která se odčiňuje v rozsahu vyplývajícím z §2951 a násl. o. z., a tento rozsah se odvíjí od toho, v jaké oblasti života poškozeného se újma projevila. Nejvyšší soud přitom přehlédl, že uplatněné právo na bolestné a na náhradu za ztráty na výdělku utvářejí spolu dohromady jedno soukromé subjektivní právo na náhradu újmy, zatímco v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, z něhož judikatura dovolacího soudu vychází, tomu bylo jinak. Princip plného odškodnění by se měl odrážet i v procesní rovině, a jednotlivé složky práva na náhradu újmy způsobené jednou škodní událostí, která se dotkla lidského zdraví, by neměly být posuzovány samostatně.
10. V podání ze dne 11. 2. 2019 stěžovatel upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1139/18, kterým byla odmítnuta jako nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost ze dne 29. 3. 2018 směřující proti výše označeným rozsudkům okresního a krajského soudu, z čehož stěžovatel vyvozuje, že Ústavní soud otázku, zda bylo dovolání přípustné, již vyřešil kladně. Současně požádal Ústavní soudu, aby se s tímto faktem argumentačně vyrovnal v odůvodnění svého rozhodnutí, pokud by ústavní stížnost odmítl.
11. Ve zmíněné ústavní stížnosti ze dne 29. 3. 2018 stěžovatel nejprve poukázal na to, že daný případ má silný potenciál stát se precedentem v obdobných věcech. Dále namítl, že soudy nesprávně posoudily právní otázku, zda se vedlejší účastnice zprostila odpovědnosti podle §2924 o. z., neboť nevynaložila veškerou péči, kterou lze po ní požadovat, resp. že by toto v řízení prokázala, protože netvrdila rozhodné skutečnosti a nenavrhla vhodné důkazy, aby prokázala, že jím předestírané opatření - čidlo pohybu je již za hranicí ekonomické racionality. Souhrn opatření, které vedlejší účastnice učinila, přitom nebyl proveden řádně, a i kdyby byl, vzniku úrazu by nezabránil. Případné zavinění poškozeného může být další okolností vylučující odpovědnost, a tudíž lze k němu přihlížet, nikoliv však při posuzování, zda provozovatel jednal rozumně, ale až později, kdy se posuzuje, zda jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnostního stavu.
12. Dle stěžovatele nelze tvrdit, že vedlejší účastnice vynaložila veškerou péči,
nesleduje-li nikdo pohyb osob v tobogánu, nevidí do něj a jezdec neví, co ho čeká, a nepřijala kontrolorem doporučená opatření. Bezpečnostní pokyny stěžovatel považuje za nedostatečné, neboť chybí poučení o tom, že nikdo pohyb osob nesleduje, a co se stane, pokud tyto pokyny nebudou dodrženy, a také za zmatečné, jde-li o poučení, že je třeba jezdit vleže nohama vpřed, a tvrdí, že jízda vsedě nebyla výslovně zakázána. Tato jízda je přitom obvyklá, nejrychlejší a nezpůsobuje zastavení, jak plyne z Protokolu o zkoušce skluzavky a z příslušných videozáznamů. To, že si zastavení přivodil sám, když se posadil, stěžovatel označuje za neprokázanou domněnku a trvá na tom, že k zastavení se došlo kvůli nedostatku vody, a dodává, že pokud se někdo zastaví, třeba i úmyslně, je nepřiměřené ho neodškodnit a že si neuměl představit, že zastavením si může přivodit vážný úraz. Na eventuální zastavení v důsledku nedbalosti nelze brát zřetel a provozovatel musí přijmout taková opatření, aby minimalizoval možnost, že ke srážce v tobogánu dojde.
13. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že ačkoliv je čidlo pohybu snadno dostupné a reálně proveditelné bezpečnostní opatření, soudy po vedlejší účastnici k její liberaci nevyžadovaly, aby tvrdila a prokázala, kolik by takové čidlo stálo, a samy usoudily, že by bylo příliš drahé, ač na ni v tomto ohledu leží důkazní břemeno. Soudy nesprávným procesněprávním úsudkem zkrátily jeho právo na spravedlivý proces, neboť snížily standard procesních povinností, které bylo třeba po vedlejší účastnici požadovat. Vedlejší účastnice přitom v řízení před soudem prvního stupně nenaznačila, že takové opatření by bylo drahé, to učinila až v odvolacím řízení, tedy po okamžiku koncentrace řízení podle §118b o. s. ř.
14. Krajský soud měl, jak stěžovatel dále tvrdí, také nesprávně posoudit otázku procesního práva, a to, zda je rozhodnutí okresního soudu přezkoumatelné, konkrétně pokud jde o závěr, že z ekonomického pohledu nelze po vedlejší účastnici rozumně požadovat, aby instalovala čidlo pohybu nebo jiné opatření k zabránění srážce. Nepřezkoumatelné je i rozhodnutí krajského soudu, neboť se nevypořádal s námitkou, že okresní soud k závěru o ekonomické iracionalitě dospěl bez jakékoliv finanční analýzy navrhovaného opatření, a s jeho závěry se navíc ztotožnil. Stěžovatel namítá i vadu řízení v podobě tzv. opomenutého důkazu, k čemuž uvádí, že navrhl důkaz provedením zkoušky sjízdnosti tobogánu, okresní soud jej odmítl provést. Má za to, že tento důkaz by nebyl nadbytečný.
15. Z výše uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozsudky bylo zasaženo do jeho základního práva na ochranu tělesné integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti danému rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. Ústavní soud přezkoumal i rozsudky krajského a okresního soudu, jež vydání tohoto usnesení předcházely. V daném případě dovolání nebylo odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a tak posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k ochraně svého práva k dispozici, bylo odvolání (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto důvodu nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu (jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku) odvíjet od doručení usnesení Nejvyššího soudu; to však dle ustálené judikatury Ústavního soudu neplatí v těch případech, kdy Ústavní soud již předtím odmítl ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku pro "předčasnost", neboť by bylo neslučitelné s ústavně zaručeným základním právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, aby v této situaci ústavní stížnost znovu odmítl, tentokrát pro "opožděnost". V daném případě nastala obdobná situace, totiž že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1139/18 ústavní stížnost proti rozsudkům soudů nižších stupňů odmítl jako nepřípustnou, a to (v podstatě) s odůvodněním, že ji stěžovatel nerozšířil, resp. že nyní probíhá řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu. I zde není možné připustit, aby procesní, resp. administrativní postup Ústavního soudu, spočívající v tom, že nyní posuzovanou ústavní stížnost (směřující proti usnesení Nejvyššího soudu) nepřipojil k předchozí ústavní stížnosti, měl být ke stěžovatelově tíži. Z tohoto důvodu má Ústavní soud rovněž za to, že by šlo o formalistický postup, kdyby stěžovatele ještě vyzýval k úpravě (petitu i odůvodnění) již podané ústavní stížnosti, a proto bez dalšího projednal i ústavní stížnost směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů, což zčásti odpovídá i požadavku, který stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil (viz sub 10).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu (ve stručnosti řečeno) namítá, že pro účely posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přistoupit k tzv. štěpení nároku (první stížností důvod), eventuálně že to není možné v tomto konkrétním případě, neboť má jít o jediný (nedělitelný) nárok (druhý stížnostní důvod).
20. Jde-li o první stížnostní důvod, otázka, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu k zodpovězení předkládá, již byla tímto soudem opakovaně řešena, a to nikoliv jen nálezem sp. zn. I. ÚS 2884/05 (a v něm zmíněnými usneseními ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 642/03, ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 390/06, ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 307/05 a ze dne 21. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1232/08), na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, ale také nálezem ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75) či usnesením ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3298/13, ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 2009/15 (U 13/85 SbNU 945) a ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3705/18. Z těchto rozhodnutí je dostatečně patrno, z jakého důvodu Ústavní soud postup Nejvyššího soudu akceptoval, ten však stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje.
21. K tomu možno na doplnění uvést, že v posledně uvedeném usnesení Ústavní soud odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96 a názory právní doktríny (Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R., a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2017, s. 890-896), která se k otázce přípustnosti dovolání z hlediska majetkového censu vyjadřuje tak, že bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dále uvedl, že Nejvyšší soud tak postupuje i v případě "štěpení nároku", tj. podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání, a že takový výklad je zachován i v poslední novele §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb., jejímž cílem bylo další omezení přípustnosti dovolání; v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, podle kterého "[z]a rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem".
22. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné doplnit, že to, co je předmětem řízení (ovládaného projednací zásadou), vymezuje žaloba, jejímž předmětem pak je nejen samotný žalobní nárok, který je obsahem žalobního petitu (tzv. předmět procesního nároku), ale také jeho skutkové odůvodnění (tzv. základ procesního nároku). Předmětem jediného řízení pak může být i více nároků, pak ovšem by bylo přesnější hovořit o "předmětech" řízení a z tohoto úhlu je třeba nahlížet i na daný pojem, jak je obsažen v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V případě, že je v jednom řízení uplatněno více samostatných nároků (nároků se samostatným skutkovým základem), o nichž rozhodl odvolací soud jedním výrokem, není v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání ve vztahu ke každému z těchto nároků ani namístě hovořit o "štěpení nároku" (nejde o případ skutečného tzv. štěpení nároku zmíněný v bodu 15 nálezu sp. zn. IV. ÚS 681/09 ani o případy zdánlivého "štěpení" uvedené v jeho bodě 16). Dovolává-li se stěžovatel nálezů sp. zn. IV. ÚS 3153/15, I. ÚS 2143/16 a I. ÚS 3918/16, kde se Ústavní soud vyslovil k otázce ústavně konformní interpretace §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, nečiní tak přiléhavě, neboť uvedené ustanovení obsahovalo jiné pravidlo, než jaké obsahovala příslušná úprava dovolání.
23. Ústavní stížnost by tak mohla být důvodná jen za předpokladu opodstatněnosti druhého stížnostního důvodu, tedy že Nejvyšší soud vadně posoudil otázku, zda v případě, kdy žalobce uplatňuje na základě jedné škodné události bolestné, náhradu za ztrátu na výdělku a cestovné, jde o jediný nárok, jak stěžovatel vyvozuje, a nikoliv o více nároků s různým skutkovým základem. Ani v tomto ohledu ovšem Ústavní soud nezjistil, že by Nejvyšší soud postupoval nějak vadně, natož pak vadně do té míry, že by to zakládalo porušení ústavnosti (srov. bod 18 a 19 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2009/15). Stěžovatel s odvoláním na zákon č. 89/2012 Sb. tvrdí, že jde o jedno subjektivní právo na náhradu újmy, které nelze posuzovat samostatně. Tak tomu ovšem není, neboť o každém z uplatněných ("dílčích") nároků by mohlo být vedeno samostatné řízení s potenciálně rozdílným výsledkem, a to právě vzhledem k tomu, že každý z nároků má odlišný skutkový základ; ten je sice shodný co do údajného protiprávního jednání (resp. opomenutí) vedlejší účastnice, ale odlišný, jde-li o jeho následek, kde s ohledem na různé právní normy jsou relevantní jiné skutečnosti.
24. Z těchto důvodů je Ústavní soud i v nyní projednávané věci nucen konstatovat, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem nevybočujícím z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž dostatečně odůvodnil.
25. Poukazuje-li stěžovatel na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1139/18, kterým Ústavní soud odmítl jeho ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů s tím, že není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustné, věc nyní projednávaná má odlišný předmět řízení, a tím je posouzení ústavní konformity napadeného usnesení Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud v tomto řízení není právním názorem vysloveným v uvedeném usnesení v rámci posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vázán, a to ani v případě, že by závěr o nevyčerpání všech procesních prostředků vycházel z posouzení dovolání jako přípustného.
26. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudkům soudů nižších stupňů, s ohledem na závěry Nejvyššího soudu nelze pominout, že nejen z právního hlediska [viz §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ale v podstatě i po faktické stránce jde o tzv. bagatelní věc, neboť celková částka, o níž měl být stěžovatel napadenými rozhodnutími zkrácen, jen mírně přesahuje hranici stanovenou v uvedeném ustanovení. V takovémto případě se uplatní závěry, které Ústavní soud vyslovil např. v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14; s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti pak nutno připomenout, že za relevantní by mohla být považována jen taková namítaná pochybení, která přestavují zcela zásadní (velmi intenzivní) zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod; v případě zásahu do práva na soudní ochranu, o který v posuzované věci primárně jde, předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v podobě zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15).
27. Takové námitky v ústavní stížnosti vzneseny nebyly, nicméně i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že o tzv. bagatelní věc nejde, na výsledek tohoto řízení by to žádný vliv nemělo. Podstatou stěžovatelových námitek je totiž polemika s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy a jak interpretovaly a na jimi zjištěný skutkový stav aplikovaly §2924 občanského zákoníku, tedy podústavní právo, a takováto polemika opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uplatnil i vady dosahující ústavněprávní roviny, a to nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a existenci tzv. opomenutého důkazu (zkušební jízdou), tyto námitky jsou však očividně nedůvodné, neboť soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, jak k příslušným skutkovým i právním závěrům dospěly, stejně tak z nich plyne, že se zmíněným důkazním návrhem zabývaly a zdůvodnily, proč mu nevyhověly, tedy že stěžovatelem tvrzená skutečnost (konkrétně že byl dočasně omezen přívod vody do tobogánu) byla již dostatečně prokázána, resp. vyvrácena.
28. Upozorňuje-li stěžovatel na to, že v provedeném dokazování nemá oporu závěr soudů, že by jím uplatňované opatření (instalace čidel pohybu) bylo nepřiměřeně nákladné, z napadených rozhodnutí je patrno, že přímo na takovém argumentu postavena nejsou. Okresní soud i následně krajský soud uvedly, že není povinností provozovatele učinit veškerá myslitelná opatření, aby k nehodě nedošlo, ale musí přijmout taková opatření, která lze po něm racionálně požadovat. Takovémuto výkladu Ústavní soud nemá, co by mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Ke stěžovatelově námitce možno doplnit, že soudy v této souvislosti sice zmínily případnou ekonomickou náročnost dalších opatření, nicméně tak učinily spíše v obecné rovině, a základ jejich rozhodnutí spočívá v tom, že stávající bezpečnostní opatření, která vedlejší účastnice učinila, byla (z hlediska možných rizik) dostatečná.
29. Klíčovou otázkou tedy v souzené věci bylo, zda konkrétní opatření, která vedlejší účastnice přijala a která jsou blíže rozvedena i v napadených rozhodnutích, skutečně byla z tohoto hlediska adekvátní, či nikoliv. A jestliže soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice v daném ohledu náležitou péči vynaložila, jde o věc jejich úvahy, do níž by Ústavní soud mohl zasáhnout jen za situace, kdy by takový závěr bylo možné označit za "extrémní", tj. evidentně nepřiměřený okolnostem případu, což zjištěno nebylo (a z hlediska jeho věcné správnosti, jak již bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu nepřísluší jej přezkoumávat).
30. Stěžovatel také argumentoval tím, že zavinění poškozeného může být okolností vylučující odpovědnost, ale že nelze k němu přihlížet při posuzování odpovědnosti z hlediska ustanovení §2924 věty druhé o. z., jak měly soudy nižších stupňů učinit. Předně nutno zmínit, že zamítnutí žaloby ve skutečnosti není postaveno na tom, že by stěžovatel škodu zavinil, resp. že by tato vznikla následkem okolností, které mu lze přičítat (§2918 o. z.). Okresní soud sice v odůvodnění svého rozsudku zmínil i okolnosti dané škodné události, to však ve smyslu argumentu, že provozovatel nemůže odpovídat za všechny situace, které mohou v důsledku nepředvídatelného či excesivního chování návštěvníků nastat, jak tomu mělo být i v posuzované věci, kdy stěžovatel bezdůvodně v tobogánu zastavil (žádný objektivní důvod totiž stěžovatel neuvedl, když jeho původní tvrzení, že došlo k zadržení vody malým chlapcem jedoucím po něm, bylo důkazně vyvráceno), resp. že jeho "jízda" na něm trvala třikrát déle, než je obvyklé.
31. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu