ECLI:CZ:US:2014:2.US.3298.13.1
sp. zn. II. ÚS 3298/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Kirchnerové, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Písek, Komenského 319/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, č.j. 26 Cdo 2780/2013-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 4. 11. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Vedlejší účastník, pan Milan Kirchner, se svým žalobním návrhem domáhal vydání rozhodnutí, na jehož základě by byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit mu částku 66.196,- Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady nalézacího řízení. Okresní soud v Písku svým rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č.j. 209 C 14/2011-120, tomuto návrhu vyhověl, když žalobu zamítl pouze v části, v níž se vedlejší účastník domáhal zaplacení zákonného úroku z prodlení ze žalované částky za dobu od 8. 6. 2011 do 26. 11. 2011. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno tvrzení vedlejšího účastníka, že mu jednáním stěžovatelky, která v rozporu s usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 4. 2009, č.j. 9 C 340/2008-27, jímž byl schválen smír uzavřený mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (na jehož základě se stěžovatelka zavázala vyklidit služební byt vedlejšího účastníka, a to ve lhůtě třiceti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu), předmětný byt nevyklidila. V důsledku tohoto jednání stěžovatelky vznikla dle soudu prvního stupně vedlejšímu účastníku škoda ve výši 48.066,- Kč (sestávající z rezervačního poplatku za náhradní byt ve výši 7.500,- Kč, nájmu za tento byt za měsíc září 2009 ve výši 7.500,- Kč a dále z rozdílu mezi nájemným hrazeným vedlejším účastníkem za náhradní byt a nájemným za služební byt vedlejšího účastníka, který měl být stěžovatelkou vyklizen, za období říjen 2009 až červen 2010 ve výši 33.066,- Kč). Stěžovatelka byla dle soudu prvního stupně dále povinna vydat vedlejšímu účastníku bezdůvodné obohacení ve výši 18.130,- Kč, představující nájemné za vyklizovaný byt za období únor 2010 až červen 2010. S ohledem na právě uvedené tak soud prvního stupně rozhodl jediným výrokem o povinnosti stěžovatelky uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 66.196,- Kč.
3. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 26. 3. 2013, č.j. 19 Co 504/2013-166, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 51.196,- Kč s příslušenstvím. V části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost k úhradě 15.000,- Kč, pak odvolací soud žalobu zamítl, a to s ohledem na skutečnost, že rezervační poplatek za náhradní byt ve výši 7.500,- Kč a nájemné za náhradní byt za měsíc září 2009 ve výši 7.500,- Kč je dle jeho názoru třeba považovat za náklad exekuce, která je na majetek stěžovatelky pro nesplnění povinnosti vyklidit byt vedena, a tudíž je třeba domáhat se úhrady těchto nákladů přímo v rámci předmětného exekučního řízení.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka (v souladu s poučením odvolacího soudu) dovolání, které však bylo pro nepřípustnost odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2013, č.j. 26 Cdo 2780/2013-204. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání je v předmětné věci s ohledem na znění §238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vyloučeno, neboť dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. V této souvislosti dovolací soud poukázal na to, že v dané věci stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž jí byla uložena povinnost k úhradě 51.196,- Kč s příslušenstvím. Tato částka však dle dovolacího soudu sestává ze dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu škody ve výši 33.066,- Kč a nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 18.130,- Kč. Jelikož tyto dílčí nároky samostatně nepřesahují částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti nim vyloučena, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je dle ustálené judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, roč. 2000, pod číslem 9) třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jediným výrokem.
III.
5. Právě popsané rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že dovolací soud pochybil, když posoudil, že se v předmětné věci jedná o dva samostatné nároky se samostatným skutkovým základem, a v důsledku tohoto nesprávného posouzení bezdůvodně odepřel stěžovatelce opravný prostředek, čímž porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka pak poukázala především na to, že se vedlejší účastník v předmětném řízení domáhal zaplacení "náhrady" za to, že žalovaná nesplnila povinnost vyklidit byt. Vedlejší účastník nárokoval jednak náhradu za nájemné hrazené ve vyklizovaném bytě a dále náhradu za nájemné, které hradil v bytě, jenž zajistil pro stěžovatelku jako byt náhradní. Oba nároky tedy dle názoru stěžovatelky vycházely ze stejného skutkového základu (nesplnění povinnosti vyklidit byt). Právní posouzení těchto nároků za shora popsané situace proto již pro posouzení přípustnosti dovolání nemohlo být nikterak relevantní.
IV.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
7. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítala, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který upravuje podmínky přípustnosti dovolání a stanoví pravidla řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Pokud nejsou splněny podmínky připuštění dovolání ve věcech menšího významu, platí, že takový postup není v rozporu s požadavky kladenými na soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 336/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz); právo na mimořádný opravný prostředek, a tedy na trojstupňové soudní řízení v meritu věci, není na ústavní úrovni zaručeno (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, dostupné tamtéž).
9. K interpretaci ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu zaujímá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již ustáleně stanovisko, že jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné. Ústavní soud takový výklad respektuje [srov. např. nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75) či usnesení ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 642/03, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 390/06, ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1232/08, nebo ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1854/08].
10. Ústavní soud se pak neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že v posuzované věci je třeba nároky vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody posuzovat jako nároky, které nemají samostatný skutkový základ, ale naopak jako nároky s jediným skutkovým základem, jenž spočívá v tom, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost vyklidit byt. Okolnost, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost uloženou jí exekučním titulem, je dle názoru Ústavního soudu třeba považovat pouze za jednu z rozhodných skutkových okolností případu. K této okolnosti, která je oběma uplatněným nárokům společná, však přistupují okolnosti další, které však jsou vlastní již pouze jednomu z nich. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení je to především skutečnost, že vedlejší účastník byl v důsledku chování stěžovatelky nucen užívat náhradní byt a na základě nájemní smlouvy vztahující se k náhradnímu bytu hradit vyšší nájemné než jaké by byl povinen hradit za byt, který stěžovatelka odmítla vyklidit. U nároku na vydání bezdůvodného obohacení je to pak ta skutečnost, že stěžovatelka vyklizovaný byt protiprávně užívala, aniž by za jeho užívání hradila nájemné. Toto nájemné bylo hrazeno vedlejším účastníkem, který k tomu byl na základě příslušné nájemní smlouvy jakožto zaměstnanec pronajímatele povinován.
11. Souhlasit nelze ani s tím tvrzením stěžovatelky, že z hlediska posouzení, zda se jedná o nároky se samostatným skutkovým základem či nikoli, není relevantní odlišná právní kvalifikace nároků. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje a naopak odkazuje na názory vyjádřené v komentářové literatuře, podle nichž půjde o nároky se samostatným skutkovým základem též tehdy, budou-li nároky odvozovány z totožných skutkových okolností, ale budou se řídit jinou právní normou (viz Lavický, P.; David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 229, str. 1097). O tento případ se však v posuzovaném případě nejedná, neboť, jak již bylo uvedeno výše, jednotlivé nároky nevycházejí pouze z odlišného právního posouzení, ale i z odlišných skutkových okolností (obdobně též usnesení ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1854/08).
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti je pak Ústavní soud i v nyní projednávané věci nucen konstatovat, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí, a že svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl dán. Nebylo-li proto podané dovolání stěžovatelky přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu shledat protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Závěrem pak Ústavní soud dodává, že přihlédl i k doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 11. 2013, avšak ani po prostudování spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, neshledal v postupu obecných soudů všech stupňů nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
V.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu