ECLI:CZ:US:2018:4.US.1244.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1244/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Martinem Hankem, advokátem, sídlem Rumjancevova 696/3, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1609/2017-39, rozsudku Vrchního osudu v Praze ze dne 25. května 2017 sp. zn. 2 To 40/2017 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 57 T 5/2012-1487, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že opakovaně zneužil bezbrannosti přibližně osmileté dcery své známé k provádění nejrůznějších sexuálních praktik, v rozsudku popsaných, v důsledku čehož se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě přímé usvědčující výpovědi poškozené, nepřímo usvědčujících výpovědí několika svědků, znaleckých posudků, zkoumajících věrohodnost a zdravotní obtíže poškozené a duševní stav stěžovatele, jakož i trestní minulosti stěžovatele, který byl za obdobné jednání v minulosti odsouzen a aktuálně je opětovně stíhán v jiném řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zrušil rozsudek krajského soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání v podstatě totožného jednání, které odlišně kvalifikoval pouze u ohrožování výchovy dítěte. Za uvedené jednání stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. S podstatou skutkových a právních závěrů krajského soudu se odvolací soud ztotožnil. Dané jednání vykazuje i dle odvolacího soudu znak zneužití bezbrannosti, obsažený ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění. Ten je naplněn i tehdy, nejsou-li duševní a rozumové schopnosti poškozené osoby na takové úrovni, aby si ve své mysli dokázala situaci, v níž se nachází, dostatečně přiléhavě vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. V daném případě měl stěžovatel zneužít bezbrannosti poškozené, a to zvláště s přihlédnutím k jejímu věku, rozumové a mentální vyspělosti a důvěře, kterou k němu pojímala.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Část stěžovatelových námitek odmítl pro jejich skutkovou povahu, pro niž je nebylo možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. V rozhodnutích obecných soudů napadených dovoláním neshledal Nejvyšší soud extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry z nich vyvozenými. Podrobněji se zabýval přiléhavostí právní kvalifikace stěžovatelova jednání, přičemž se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů. Všechny znaky aplikovaných skutkových podstat jsou popsaným jednáním naplněny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v první řadě namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a závěry, které z nich vyvodily obecné soudy. Ty dle stěžovatele při zjišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s principy spravedlivého procesu. Porušena byla rovněž zásada in dubio pro reo. To vyplývá již ze skutečnosti, že vycházely ze stejných důkazů, při jejichž hodnocení byl dříve stěžovatel zproštěn. Konečně nesprávná je dle stěžovatele i právní kvalifikace jeho údajného jednání, neboť v dané věci nebyl naplněn znak zneužití bezbrannosti. Ten nelze spojovat s pouhou nezletilostí oběti. Poškozená dle stěžovatele musela být ve svém věku schopna pochopit údajné stěžovatelovo jednání, neboť se opakovaně zajímala o filmy s pornografickou tématikou, sama masturbovala a experimentovala s dalšími dětmi. Z dalších důkazů vyplývá, že musela chápat nevhodnost takového jednání, o níž jí měl navíc utvrzovat i sám stěžovatel (žádostmi o jeho neprozrazení). To potvrdila i při výslechu před policejním orgánem. Poškozená tedy byla objektivně schopna vyjádřit nesouhlas s jednáním stěžovatele, a to jakýmkoliv možným způsobem. Sama uvedla, že se proti tomuto jednání nikdy neohradila. Naopak sama aktivně vyhledávala stěžovatelovu intimní blízkost (spaní na jedné posteli). Z uvedeného tedy dle stěžovatele vyplývá, že soudy popsané jednání, i kdyby bylo nade vši pochybnost prokázáno, nenaplňovalo znaky trestného činu znásilnění, nýbrž trestného činu pohlavního zneužití podle §187 trestního zákoníku. Naplněn nebyl rovněž znak "provedení pohlavního styku srovnatelného se souloží". Všechny konkrétní dílčí sexuální praktiky jsou prokázány pouze rozporuplnou výpovědí poškozené. O její věrohodnosti existují dle stěžovatele pochybnosti. Její výslech na policii nebyl prováděn korektně, přičemž existují významné rozdíly mezi záznamem a jeho přepisem. Ostatní svědecké výpovědi byly pouze o tom, co poškozená svědkům řekla. Dostatečně prokázán nebyl ani zvlášť škodlivý následek (posttraumatická stresová porucha), kterou je u poškozené v podstatě nemožné diagnostikovat s ohledem na velmi nezdravé rodinné prostředí. Zcela se znalecké posudky rozcházely i v otázce stěžovatelových sexuálních preferencí, což má dopad do otázky výměry trestu a ochranného léčení. Soudy pak tyto rozpory hodnotily k tíži stěžovatele. Konečně stěžovatel poukazuje na zásadní rozpory ve výpovědích svědků.
6. V případě trestného činu ohrožování výchovy dítěte, nebyl dle stěžovatele naplněn znak dlouhodobosti. Dobu údajného páchání soudy dostatečně nevymezily. Nelze tedy stěžovatelovo jednání zařadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu. Další porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v neúměrné délce trestního stíhání, které trvalo téměř 6 let, z toho po dobu dvou a půl roku nebyly činěny žádné úkony. Ze všech uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů, tedy především nesouhlasu se skutkovými závěry soudů. I tam, kde stěžovatel pro formu namítá porušení kogentních právních ustanovení, jde ve skutečnosti o zamaskované skutkové námitky, neboť v těchto částech ústavní stížnosti stěžovatel přehlíží, že soudy se s těmito námitkami opakovaně vypořádaly právě s odkazem na zjištěný skutkový stav. Veškeré námitky jsou navíc pouhým opakováním uplatněné obhajoby, kterou se nyní stěžovatel pokouší postavit Ústavní soud do role další instance přehodnocující provedené důkazy. Důkazní řízení však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích kvalifikovaných pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V těchto dvou oblastech stěžovatel žádnou konkrétní námitku neuplatil.
12. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takovou kvalifikovanou vadu (tzv. exces) Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozené a jejího důkladného hodnocení za pomoci znaleckých posudků). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Princip in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud tedy v jejich postupu neshledal žádné ústavně relevantní pochybení. Není v kompetenci Ústavního soudu hodnotit, nakolik je stěžovatelova obhajoba věrohodná.
14. Stěžovatel v otázce existence extrémního rozporu a porušení zásady in dubio pro reo pouze zopakoval námitky, s nimiž se již soudy vypořádaly, přičemž stěžovatel na jejich závěry v podstatě nijak nereagoval. Co se týče naplnění znaku zneužití bezbrannosti u trestného činu znásilnění, soudy jednoznačně uvedly, z jakých skutečností jeho naplnění nepřímo dovodily (věk poškozené, její rozumové a mentální schopnosti a důvěra ke stěžovateli) a o jaké důkazy tento svůj závěr opřely (výpověď poškozené a znalecké posudky). Stejně tak se vypořádaly s otázkou vlivu jejích odlišných "sexuálních zkušeností" (údajné sledování pornografických filmů a experimentování s dalšími dětmi). Rovněž vzaly v potaz její vědomost o "tajemnosti" uvedeného jednání. Smysluplně však uvedly, z jakého důvodu nemají tyto okolnosti vliv pro naplnění znaku zneužití bezbrannosti u stěžovatelova jednání (srov. str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu). Jak bylo popsáno výše, úkolem Ústavního soudu je zhodnotit, zda závěry obecných soudů nejsou svévolné, a nikoliv nahrazovat jejich podrobné názory svými vlastními, ať už jde o hodnocení skutkových okolností nebo systematický výklad trestního zákoníku. Závěrům soudů přitom z hlediska jejich logické a právní udržitelnosti, jakož i souladu s ustálenou judikaturou, nelze nic vytknout. Pro podrobné hodnocení stěžovatelových námitek lze tak na rozhodnutí soudů toliko odkázat. Toliko pro úplnost je třeba konstatovat, že rovněž všechny ostatní skutkové okolnosti soudy řádně odvodily z provedených důkazů a s jednoznačnými rozpory se vypořádaly tak, že v jejich úvahách nejsou přítomny žádné pochybnosti. Nedošlo tedy k porušení zásady in dubio pro reo.
15. S otázkou naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte se podrobně vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 5 napadeného usnesení) a ani v případě těchto jeho závěrů neshledal Ústavní soud vybočení z kautel práva na řádné soudní řízení.
16. Konečně k námitce údajné přílišné délky trestního řízení třeba uvést, že ve výjimečných případech je třeba trvat na zastavení trestního stíhání jako účinném prostředku nápravy porušení práva na řízení bez zbytečných průtahů. To však platí v případech méně závažných trestných činů. Je však zřejmé, že takový postup nelze aplikovat na projednávaný případ, především s ohledem na potřebu trestněprávní ochrany společnosti před opakovaným závažným škodlivým jednáním stěžovatele. Jde-li o jinou formu kompenzace za tvrzené porušení práva na soudní řízení bez zbytečných průtahů, stěžovatel nevyčerpal prostředky, které mu v tomto směru právní řád poskytuje a Ústavní soud tak nemůže tuto otázku přezkoumat (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu